17. listopadu jde dělat mnoho věcí. Tento důležitý den každý rok většinou zavítám do Prahy, a ani tentokrát jsem neudělal výjimku. Praha nabízela ve svátek mnoho možností co podniknout. Já si vybral program z oblasti undergroundové kultury a směřoval svá čtyři kola směr Dejvice. V této čtvrti, konkrétně v hospodě pojmenované Dejvická nádražka, se odehrál koncert SLUT, kterým předskakovala kapela, o jejíž existenci jsem se dozvěděl až díky této akci.
Už cca hodinu před oficiálním začátkem byl lokál a jeho okolí navzdory venkovní kose slušně napěchovaný, a tak předkapela VVEETTAA měla nastavené slušné výchozí podmínky. Prázdný prostor nehrozil. Jak to teď bývá, v době, kdy na mladé lidi na akci nenarazíte, nejednalo se ani v případě této skupiny o žádnou partu dvacetiletých mladíků, což bylo na čtyřce muzikantů poznat. Členové téhle kapely totiž už taky zřejmě leccos pamatují. Tomu odpovídal i hudební výraz. Skupinu v klasickém rockovém složení doplňoval saxofonista, který svůj nástroj nešetřil a hrál na něj v podstatě po celou dobu. Žel často nebyl slyšet, takže o žádný MORPHINE zážitek se nejednalo. Bez saxofonu mi kapela zněla jako příbuzná partiček od Silver Rocket, ale otázka je, jestli to bylo jen vytáhlou basou na tomto koncertě, nebo se tak VVEETTAA projevuje i studiově. Každopádně na rozehřátí kapela zafungovala dobře a takovýto hardcore noise androš do knajpy sednul náležitě.
Ještě než začal hlavní chod večera, přichází za námi člověk, co evidentně něco pamatuje, v triku SLUT, a ptá se mého kamaráda v kolik že to s kapelou odpálí. Jelikož je můj kámoš scénou nepolíben a netuší souvislosti, slušně odpovídá, že v žádné kapele nehraje. Zmatený človíček s omluvou odchází a mě mrzí, že dvojník Sváči nedohrál svou nově nabízenou roli falešného bubeníka do konce. Mohla být sranda. Kdyby SLUT hledali náhradu, kontakt rád předám…
SLUT se v kompletní šestihlavé sestavě seštelovali na pódium a začali do už narvané hospody ládovat songy z posledního alba. Přes rozehřívající pasáže, jakou byl začátek „We Are One“, se s přidáním všech nástrojů začalo i to poslední zákoutí, jakákoliv skulina, roh atd. Nádražky vyplňovat mocným zvukem, který aktuálně SLUT dávkují jak na desce, tak i naživo. Při „I´m On Fire“ se mi už regulérně dostavila husí kůže, což se mi snad nestalo od koncertu NEUROSIS v Lucerna Music Baru. Musím říct, že mě od prvních tónů kapela chytla do spirál svého specifického soundu a omotávala si mě jako loutku. Nové věci na mě fungují jako magnet, nemůžu se od nich odtrhnout. Po důkladném vstřebání, naposlouchání a přijetí letos vydané desky „Spirit Of Brotherhood“ jsem tak doceňoval veškeré chytré kompoziční postupy, gradace, vychytávky a detaily, které má tahle deska v sobě zabudované.
Z tohohle úhlu pohledu pak působil prostředek setu a zařazení starších věci, jako byly „Automatic“, „What The Fuck You Want“ a „Closer“ (ač je to v případě „What The Fuck You Want“ moje mládí a srdcová záležitost), lehce spadlým řetězem. Dokážu si představit set složený jen z nových věcí, které mají svou specifickou náladu. Ale na druhou stranu schizofrenik ve mně by určitě byl ten první, který by volal, proč se sakra tahle hitovka nehrála.
Koncert uzavřely dvě nové věci a těmi byly pomalá a velice emotivní „Gone“ a „Keep Going“, která ukončila 65 minut dlouhý set, který mě během performance nových věcí vtáhnul natolik, že jsem se ani nestačil dívat na projekci za kapelou, kdy jsem až v průběhu setu zjistil, že je tvořena naživo a obrázky malovány! Ke koncertu přispěl skvělý zvuk, výborná atmosféra prostoru a lidí, kteří ji společně s kapelou spoluvytvářeli, což evidentně udělalo radost i sympaticky vyhlížejícím muzikantům.
Lepší oslavu 17. listopadu jsem si nemohl přát. Když srovnám všechny tři vystoupení SLUT, které jsem za poslední rok a něco viděl, včetně křtu, byl tohle jejich nejpovedenější koncert. Když teď dopisuju tyhle řádky, dal bych si to z fleku znova.
