Během letních prázdnin budeme servírovat ve formě osmi otázek anketu, na kterou budou odpovídat redaktoři tohoto webu.
Odpovídají: Johan, Mikael, Coornelus, Kubina, Bury, Horaguru, Jindra, 4horsemen, Berry, Peťan a Opat.
1. Fobia je známá tím, že klade důraz na tuzemskou scénu. V jakém stavu je dle tebe domácí hudební dění v roce 2023?
Johan: Když scéna, tak ji napřed zkusím nadefinovat. Protože scéna podle mě není tvořena jen kapelami, ale i pořadateli, vydavateli, médii a samozřejmě fanoušky.
1/ Kapely: Takovým tím zjednodušeným pohledem to asi vypadá hůř než před více i méně lety, protože ve světovém kontextu teď asi nemáme tak silná jména jako dříve – KRABATHOR, MASTER´S HAMMER, ROOT. V zahraničí bodují CULT OF FIRE, GUTALAX, INFERNO, EXORCIZPHOBIA, ale pozornost poutají v užších kruzích než výše jmenovaní. Sem tam nějaká parta dosáhne na smlouvu na vydání alba u cizího labelu, občas někdo vyjede na turné nebo větší festival, celkově ale nic moc. Na druhou stranu tady myslím pořád funguje dost kapel, které jsou skvělé, jen jim prostě chybí ten hlad dostat se někam dál, překročit hranice, ať už je tvoří pohodlnost, povinnosti pracovní či rodinné. Taky si myslím, že řada nahrávek se s těmi světovými nechá srovnat, ale chybí samozřejmě propagace venku a důvody jsou asi jasné.
2/ Pořadatelé: Tady nevidím žádné dramatické změny, na počet obyvatel nebo fanoušků metalu, grindu, HC a punku tu máme festivalů a koncertů určitě nadprůměrné množství, dvě akce mají minimálně evropský rozměr, řada dalších funguje spolehlivě a možná i roste. Samozřejmě se sem tam nějaká tradiční dostane do slepé uličky, ale tak tomu bylo vždycky. Takže v ranku pořadatelském to je myslím výborné.
3/ Vydavatelé: Vydávat dnes fyzické nosiče je řehole, co si budeme povídat. Ale pořád je tu řada firem či jedinců, kteří tu řeholi podstupují, dává jim to smysl ekonomický nebo srdeční nebo obojí, někteří jsou schopni dostat své věci do ciziny, celkově asi pořád celkem dobrý stav.
4/ Média: Tady je to naopak sešup jako sjezdovka v Kitzbühelu. Největší ranou byl konec Pařátu, který nelze nahradit. Vychází pravda Spark, který jsem ale několik let neměl v rukou, takže nemohu hodnotit (ale v rukou jsem ho neměl, protože když se mi do rukou dostal, nelíbil se mi). Další tiskoviny s delší periodicitou (1 rok až několik let) mají v řadě případů dobrou úroveň, ale ty vycházející pravidelně lze spočítat na prstech jedné ruky: Buryzone, Kids And Heroes, Parambucha, Telepatie. Webziny jdou dolů počtem i počtem článků. Kdysi jsme v Pařátu dělali žebříčky webzinů, hodnotili jich i dvacet, dnes bychom měli problém jich najít deset. Ale jsem rád za každý webzin, který žije, všechny se snažím sledovat a na každém si rád počtu to, co mě zaujme.
5/ Fanoušci: Stárnou, to je bez debat. Občas si s kamarády říkáme, že scéna padne s pádem dnešních cca čtyřicátníků. Stačí se podívat do předchozích kategorií, kolik let je těm, kteří hrají v kapelách, pořádají koncerty a festivaly, vydávají hudební nosiče nebo časopisy, píší o muzice. Ale pořád to jde, na spoustě koncertů i festivalů je plno, desky i ziny se prodávají… jak dlouho ještě?
Mikael: I když jsem si vědom, že už asi nemám ten úplně největší a nejpodrobnější přehled, tak bych přesto řekl, že vše je ve velmi dobrém stavu. Je tu velké množství kapel (možná až zbytečně moc), spousta možností k různým typům vystupování (festivaly, zábavy, kluby, hospody, …) a využívání opravdu kvalitní zvukové aparatury, není problém pořídit si studiovou nahrávku a následně ji v jakékoliv podobě posluchačům odprezentovat, například i prostřednictvím velkého počtu webzinů, tištěných periodik, internetových či sociálních platforem nebo rádií. Takže za mě v pohodě a jestli třeba něco někoho konkrétně trápí, klidně mi může dát vědět, abych byl zcela v obraze. (úsměv)
Coornelus: Asi v takovém, v jakém byla vždy. V rámci tuzemských nahrávek/kapel si vždy najdu to svoje a ve finále jsem většinou spokojený. V podstatě v každoročním rekapitulování s těžkým srdcem sestavuju top desítku. Vždy se tu najde něco zajímavého, něco, co mě donutí koupit si fyzický nosič a zajít na koncert. Některé kapely logicky těží z toho, že jsou prostě domácí. Pravda je taková, že být ta nebo ona kapela třeba z Rakouska, asi bych jí pozornost nevěnoval, ale kdo ví. Takže asi tak, myslím si, že scéna je na tom zhruba stejně jako před pěti, deseti, patnácti lety. To, že se nějaká kapela prosadí ve světě v takovém měřítku, jako třeba BEHEMOTH, nevěřím. Jasně, to, jak se daří CULT OF FIRE, jaké jméno mají ve světě MASTER´S HAMMER, UŽ JSME DOMA a x dalších, je fajn, ale asi všichni cítíme, že to není ten top level prosazení, ačkoliv mě všechny jmenované kapely baví 10x víc než zmiňovaní Poláci. Takže si pěkně zůstaňme v tom našem UG rybníčku a ambice nechme mladším.
Kubina: Fanoušci si raději skočí na velký festival nebo nějakou stadionovku. To je podle mého pořád stejné. Takže jeden den si můžou hudebníci zahrát pro pět lidí v Horní Dolní a další víkend na fesťáku pro pět set hlav. Kvůli zvyšujícím nákladům se museli nějací pořadatelé uskromnit či zdražit. Nikdo nechce někam zahučet. Jinak tu máme kapely, o které je v zahraničí zájem. Vychází nám nahrávky s mezinárodními parametry. Mě těší fakt, že momentálně dvě domácí thrashmetalové skupiny mohou a chtějí něco dokázat.
Bury: Osobně si myslím, že je v dobrém stavu. Kapel, a to i kvalitních, je dostatek. Navíc pořád vznikají nové. A to jak složené z mladých muzikantů, tak z těch starých harcovníků. S tím souvisí i celkem dost nahrávek, takže je z čeho vybírat. Čas pak oddělí zrno od plev.
Taky koncertů a festivalů je dost, spíš až moc. Kapely prostě chtějí hrát. Což je samozřejmě fajn, že je z čeho vybírat, ale na druhou stranu nejde být všude. Takže je to pak s návštěvností občas hodně tristní.
Slabší to vidím na novinářském poli. U tištěných zinů přetrvávají stálice, ale spousta jich zanikla nebo pauzíruje a nové moc nevznikají. Podobně je to i s webziny, kterých pravidelně a kvalitně funguje jenom několik.
Horaguru: V tomhle ohledu si vůbec nedělám těžkou hlavu. Vždyť se to každoročně ukazuje v měsíci lednu, když se má ukázat na top desítku roku předešlého. Není problém ji naplnit, ale v tom návalu kvalitní hudby určit, kdo ano a kdo ne. Takže to shrnu, na stav tuzemské scény nahlížím s velkou radostí.
Jindra: Vzhledem k tomu, že mainstream číhá za každým rohem a nekompromisně masíruje hlavně adolescenty, nelze očekávat nějaký boom nových kapel. Určitě nechci mluvit za scénu jako takovou, navštěvuju akce lokálního významu a upřímně řečeno se setlist točí kolem zavedených jmen.
Občas se někdo trhne a udělá vlastní projekt (BRAN, ŁŪT, MORDLOCH, MISS MARPLE, SICK SINUS SYNDROME, CHOROBOPOP), občas vstane někdo z mrtvých (KAKKTUS, GOSPEL OF THE FUTURE), ale v podstatě jedni a titíž lidé. Čest výjimkám typu DESTROY, MÖRGHUUL. Ale nestěžuju si.
4horsemen: Nevím. Je to o lidech, médiích… Je to o vkusu lidí a masy, média, peníze určují, co bude úspěšné. Je tu hodně dobrých kapel, ale kolem nás je spousta lidí, co slyší a vidí jen mainstream a nepřipustí si, že existuje něco jiného a třeba lepšího. Ale tak to bylo, je a bude. Je to o tom, co si nechají k sobě připustit. A většina vždy bude TRAKTOROVĚ-DYMYTROVSKÁ… Ale třeba se jen mýlím.
Berry: Jako vydavatel rovněž kladu důraz na tuzemskou scénu, tudíž ji velmi podrobně sleduji. V jakém je stavu, by možná bylo vhodné zasadit do konkrétnějšího kontextu – například v jakém je stavu ve vztahu k její historii nebo v jakém je stavu ve vztahu k celosvětové scéně. Vzhledem k historii – ale tady lze třeba mít na paměti historii rockového žánru v celé jeho šíři a ve všech jeho modifikacích – mnoho převratného dávno nepřináší, ale řadu velmi slušných novinek stále generuje. Kapely se neustále zdokonalují ve všech směrech, jak technických, tak co se týká nápadů a vůbec dosud neprobádaných stezek mimo hlavní cestu. Ale je to s přibývajícími roky čím dál tím těžší, a teď nemyslím únavu kapel nebo scény jako takové, ale únavu tvrděrockového žánru a vůbec jeho určitý úpadek ve smyslu prorůstání v mainstream a adorování jeho nejprimitivnější až stupidní formy většinovým publikem. Chápu, že o tomhle záběr Fobia zinu není a nikdy nebude, nicméně o scénu se i tohle v jistém směru otírá. Vzhledem ke světové scéně tu máme naprosto rovnocenná jména a silné desky, ale z logiky věci prakticky nemají šanci přesáhnout hranice, pokud kapela a vydavatel neobětují této věci naprosto vše myslitelné až nemyslitelné. A to se skoro neděje, tahle doba je prostě pryč a pokud by do stejné ankety odpovídali členové podobného zahraničního webzinu v kterékoliv jiné zemi, odpovědi by vypadaly víceméně podobně. Abych to nějak shrnul, domácí hudební dění je na kvalitativně vysoké úrovni, byť pro šíři světa neznamená nic zásadního; to se však nijak nevylučuje.
Peťan: Tohle je zajímavá a těžká otázka. Vždy záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na scénu člověk dívá a s čím srovnává. Osobně jsem toho názoru, že metalová scéna v Česku funguje poměrně dobře, ale v jistých ohledech je těžce nemocná. Máme tady několik kvalitních festivalů a pořadatelských kolektivů, které obstojí i v nejtvrdších kritériích. Stejně tak je to s některými labely, webziny, tištěnými ziny a dalšími aktivitami jednotlivých person zdejší scény. Samostatnou kapitolou jsou kapely. Máme bohužel jen pár jmen, která snesou nekompromisní porovnání se světem. Jsou to kapely, které se nebojí investovat do kapely čas, tvůrčí přetlak a samozřejmě finance. Tyto kapely tvoří lidé, kteří se nebojí vystoupit ze své komfortní zóny a poznávat, jak to chodí venku. Více či méně se jim jejich snažení po nějaké době vrací. Dobře ví, že dostat se ven je dřina, ale jde to. Jde to ale pouze v případě, kdy pro scénu dýcháš a znáš všechny spojitosti, kladné i záporné. Moc díky za těch pár jmen, na které jsem právem hrdej a moc jim fandím. A ten zbytek? Nezatracuji ho. To že 90 % českých kapel pouze přešlapuje na místě, má mnoho důvodů a pokud jim stačí 2x do roka hrát v Modrý Vopici a 3x v Horní Dolní, je to v pořádku. Musím se ale pak smát kecům typu, že na český kapely venku nikdo není zvědavej. Není to pravda. Samozřejmě kapela musí něco umět, ale největší problém vidím v pohodlnosti tuzemských kapel… Za 10 let pořádání koncertů mám nějaké srovnání a smutně musím konstatovat, že zahraniční kapely jsou mnohem vstřícnější, víc si váží detailů, pomáhají, kde se dá, samy od sebe dělají promo k akci, veškeré podklady mají připravené… člověk by jim mohl líbat ruce a místo toho ti oni upřímně poděkují za pozvání. Kdežto u českých kapel kolikrát čekáš měsíc na logo na plakát, půlrok na odpovědi do rozhovoru, měsíc jim trvá, než na své kanály nasdílí plagoš na koncert, páčíš z nich sto let, jestli budou mít všichni volno, aby mohli zahrát a tak bych mohl pokračovat. Česká mentalita mi na scéně strašně vadí a je to bohužel důvod, proč daleko víc energie věnuji zahraniční scéně. Samozřejmě, čest výjimkám, mám vás rád přátelé!
Opat: Obecně mám pocit, že ve srovnání s okolními scénami ta česká trochu zaostává. Kapel sice vzniká poměrně dost, jen málokdy se ale objeví něco s nějakým větším přesahem, něco, co má od počátku ucelený koncept, něco, co skutečně něčím vyčnívá. Když si vezmu třeba black metal, kolik tady za poslední roky vzniklo skupin, které by se nějak výrazněji etablovaly a které by se vyznačovaly vysokou kvalitou? Skutečně jen málo, ač samozřejmě takové jsou. Zároveň mi připadá, že proti některým dlouho hrajícím kapelám, „legendám“, se prostě nesmí nic říct – ať vydají cokoli, sebevíc vyčpělého, tak je to prostě perfektní... To trochu vnímám i přímo na webzinech.
Jako celek bych z mého pohledu opravdu řekl, že scéna ve srovnání se zeměmi i s výrazně nižším počtem obyvatel trochu stagnuje, i třeba z produkčního hlediska. Ale zase o to větší mám radost, když se objeví něco, za čím je skutečně znát vlastní vize, snaha někam se posouvat, stát si za svým. Mám pak opravdu radost, kupuju merch a přeju takovým kapelám, ať dosáhnou toho, o čem sní.
