Nedávno ve svojí recenzi na INQUISITION popisoval Opat, jaké to je, když očekáváte album od jedné ze svých top kapel. Hned jsem si na něj vzpomněl, protože zažívám něco podobného. SUBROSA patří mezi mé top skupiny současnosti, navíc se po třech letech vrací s nahrávkou, která to má extrémně složité. Nové album „For This We Fought the Battle of Ages“ by mělo potvrdit pozice, které si kapela vybudovala předešlými deskami, na které navázat není nejjednodušší úkol.
Ono totiž přijít s něčím novým po takové záležitosti jakou je „More Constant than the Gods“, je v mých očích prakticky nemožné. Když k tomu připočtu, že složit skladbu podobnou „The Usher“ se už kapele nikdy nemůže povést, neměla u mě novinka velké očekávání a spíš než vyhlížení dalšího pozoruhodného disku jsem se obával kvalitativního sešupu směrem dolů.
Naštěstí se mé obavy nepotvrdily a za to jsem hodně šťastný. Je fajn, že kapela, do které člověk vkládá tolik energie, se mu odvděčila dílem, které snese ta nejpřísnější měřítka. Ale popořadě… Naše sblížení s novým albem trvalo poměrně dlouho, ale uzrálo v pravý čas. Většina skladeb a jejich jednotlivé party do sebe začaly zapadávat těsně před jejich koncertem a po něm už si vše sedlo a dostalo ty správné parametry. Takže s klidem můžu říct, že SUBROSA na novince představuje natolik silný materiál, který není o nic horší než jejich do této doby dvě poslední alba.
Sludge doom okořeněný dvojicí houslí. Tak lze ve zkratce popsat SUBROSU. Přerod k velkoryse pojatým skladbám je už od minulého alba daný a jak vidno, neměnný. Takže i když novinka obsahuje šest skladeb, kompozice kolem patnácti minut nejsou výjimkou. Hned ty nejdelší jsou na začátku a opět se jedná o emociální bomby s velkým množstvím katarzních momentů, melodických linek, ale i doomového bahna a v neposlední řadě houslových tónů, které jdou na vrub dvou slečen – Kim a Sarah. Ty to dvě sympatické dámy se krásně doplňují a rozehrávají tak další paletu odstínů, díky kterým dnes zní SUBROSA tak, jak zní. Naprosto originálně a nezaměnitelně! V kombinaci se zemitým základem nemají dnes na scéně konkurenci.
Po prvním a bezesporu kvalitním oťukávání v podobě „Despair Is A Siren“, která obsahuje pár momentů, které bych se nebál označit sázkou na jistotu (pořád se ale jedná o vysoký nadstandard), ve druhé „Wound of the Warden“ SUBROSA vyloženě rozkvete. Kompoziční stránka této skladby je na poměry kapely trochu odlišná a tentokrát je podstatnou složkou basa Leviho, pro kterého je to první nahrávka s kapelou. Těžko vypíchnout jen tak něco, čím mě skladba dostává. Ale silně působí zakomponování Leviho drsného vokálu v kombinaci s tím od Rebeccy a vrcholem je pak závěr skladby, kde se ukazuje, že SUBROSE nápady nevyschly a umí pořád přijít s chytlavými momenty. I třetí ultradlouhá skladba „Black Majesty“ dokáže uhranout. Kompozice si pohrává s dynamikou, kdy nechybí tišší pasáže, třeba jako ta kdy houslistka Kim svým jemným hláskem začne zpívat. Naopak v těch rychlejších momentech, kdy se přidají housle, umí doslova zahřmít.
Po třech majestátních kompozicích přichází na řadu odlehčení v podobě krátkého „Il Cappia“, které je takovým předělem před závěrem alba. „Il Cappio“ na mě působí podobně jako „House Carpenter" z revolučního alba „No Help for the Mighty Ones”. Tentokrát je skladba nazpívaná primárně houslistkou Sarah, kterou doprovází pouze lyra. Příjemný oddech před následnými věcmi. Tou první je „Killing Rapture“ a ani tady se nešetří silnými emocemi. Možná pro někoho až hodně přístupná věc, ale nemůžu si pomoci a ani nechci, tahle záležitost mě vždy spolehlivě odstřelí. Úžasná počáteční houslová melodie, která si bere po chvíli pauzu, aby velice chytlavý sludge/doom podklad dal vyniknout nečekaně vysoko položenému hlasu Rebeccy, který je podporován jemným vokálem Kim. Když se housle opět vrátí a vše se spojí v jedno, je to doomová óda na radost. Ve své polovině skladba dostane punc dokonalosti a to ve chvíli, kdy nastane předěl a začnou exhibovat housle, které výborně podpořil Andy svými údernými bicími. Pasáž z ráje. Závěr obstarává „Troubled Cells“, která původně na albu ani být neměla. Skladbu složila Rebecca sama pro sebe a chtěla, aby fungovala jako její výpověď k problému, který ji evidentně trápí; kdo má zájem, může číst zde. „Troubled Cells“ je poměrně chytlavá balada s výrazně melodickým refrénem, kde se objevuje jeden z mnoha hostů, v tomto případě na saxofon.
Grafika je jako vždy u SUBROSY podchycená na jedničku. Už tradičně je obal vyveden v dominantní smetanové barvě v kombinaci s černou. Deska je potom pochopitelně ve 2LP verzi, nechybí rozkládací gatefold, kdy každá deska má kapsu, na které je z každé strany malba rostliny. Takže strana A je Rose, B Lily of the Valley, C Henbane a D Wormwood. Díky tomuto dává smysl i merchandise, s kterým kapela vyjela na turné. Tím pádem si může fanoušek pořídit triko podle jednotlivé strany vinylu.
Zajímavostí je, že je album myšlenkově inspirováno románem „My“, který napsal v roce 1920 Jevgenij Zamjatin. Nejen tento fakt, ale i zmiňovaná poslední položka na albu řadí SUBROSU ke kapelám, které neodsouvají textovou složku na druhou stranu. Texty jdou pak na vrub zpěvačky a kytaristky Rebeccy.
I když jsem možná až moc zaujatým a můj názor se může zdát být zkresleným, po počátečním tápání nakonec shledávám „For This We Fought the Battle of Ages“ jako skvělou záležitost. SUBROSA přišla už po třetí za sebou s deskou, která mě dokázala ve finále rozebrat. Použila k tomu osvědčené fígle, kdy spojila úderný sludge doomový základ, nad kterým nechala vykvést houslové party, které lze označit za jedny z nejsilnějších v éře kapely. Nakonec se našly i skladby, u mě to jsou hlavně „Wound of the Warden“ a „Killing Rapture“, které dosahují téměř hranic magické „The Usher“. S přibývajícími poslechy si mě deska omotala a v daném momentě jsem od SUBROSY nemohl dostat víc. Dámy a pánové... poklona.
Seznam skladeb:
- Despair is a Siren
- Wound of the Warden
- Black Majesty
- Il Cappio
- Killing Rapture
- Troubled Cells
Čas: 64 minut
Sestava:
- Rebecca Vernon - kytara, zpěv
- Sarah Pendleton - housle, zpěv
- Kim Pack - housle, zpěv
- Andy Patterson - bicí
- Levi Hanna - basa
