Coornelus:
Ve své podstatě velmi zajímavou a nevšední akci sliboval koncert islandského fenoménu SÓLSTAFIR. Ti slibovali přehrát své poslední album „Ótta“ komplet celé za podpory smyčcového kvarteta a jednoho klavíristy. Navíc měl být koncert rozdělen na dvě části, kdy po zmíněné raritní záležitosti měl přijít na řadu běžný koncert, taktéž přibližně hodinu trvající.
Každý, kdo se zajímá o hudbu a o SÓLSTAFIR, si vzpomene na jejich EP „Til Valhallar“, které vyšlo před dvaceti lety u tuzemských View Beyond Records. Už tenkrát jsem tu jejich nahrávku často protáčel, ale to, že se z nich stane taková originální kapela a vůbec k čemu se vypracuje, tak to jsem nečekal. Poslední tři alba jsou v mé sbírce hodně vysoko a je jedno, že se jejich hudba vyvíjí směrem, který už s metalem nemá nic společného. Nemá cenu si nic nalhávat, jejich popularitu a přeskočení na vyšší level zapříčinilo předposlední album „Svartir Sandar“ a hlavně skladba „Fjara“. Od této doby je evidentní, že se o SÓLSTAFIR zajímá i jiné publikum, než to vzešlé z čistě metalových kruhů. Což těmto Islanďanům za to, jak se vypracovali a jaké servírují nahrávky, přeju, ale když to vezmu ze svého sobeckého pohledu, má to pro mě i negativní dopad. Tím byl fakt, že když přijdete na SÓLSTAFIR do Akropole, nepředpokládáte, že budete mít co dělat, abyste se vůbec protlačili do sálu. Pravda, dost lidem to nemyslí, zůstanou stát jak solné sloupy hned u vchodu a je jim to šumák. V první chvíli se o mě pokoušely mrákoty a pomalu jsem začínal být hysterický, ale nakonec se dalo v sále najít místečko, ale těch lidí… nechápu.
I když jsme přišli o nějakou minutku dřív, než jak byl avizovaný začátek, už se ze sálu linuly tóny první skladby večera. Jelikož jsem byl nervózní z té hromady lidí a rozčílený, že jdu „pozdě“, nevybavím si z první věci nic, kromě toho, že zvuk se hodně hledal a smyčcové nástroje byly sice pěkně vidět, ale slyšet nebyly vůbec. Naštěstí se vše vylepšilo hned v druhé „Ótta“, která disponuje největším hitovým potenciálem, který tato stejnojmenná deska nabízí. Kytarista Sæþór Maríus Sæþórsson ve svém tradičním klobouku vytáhl banjo a zahrál na něj ty známé úchvatné melodie. Ze strany kapely a jejího doprovodu není co vytýkat, hudební náplň téměř dokonalá, instrumentace na 100 %, doprovod v podobě smyčců a klapek byl přímo úchvatný, a tak je jen škoda těch přehnaných reakcí části publika, které s každým předělem nebo zvratem ve skladbách řvalo jak na podpisové akci finalistů Superstar. Tím pádem, když přišly na řadu převážně smyčce a lidé šíleli, bylo z těch úchvatných a pro mě spíš intimních melodií slyšet kulový. Když se oprostím od věcí kolem, první část koncertu hodnotím hodně pozitivně.
Přestávku mezi sety vyplnil na plátně promítaný islandský film „Hrafninn flýgur“, který jsem nesledoval naplno a tak nedokážu posoudit, jestli nějak koncepčně ladil s vystoupením. Nicméně po nějakých dvaceti minutách už zase hřměly kytary. Další hodinu vyplnily v poměru 1:1 skladby jak ze „Svartir Sandar“, tak i z „Köld“, kdy z každé desky zazněly tři věci. Koncert gradoval a na pódiu se znovu objevila čtveřice hostů, kteří pomohli dovést předposlední „Fjaru“ téměř k dokonalosti. Poslední věcí byla už tradičně „Goddess of the Ages“, kdy si frontman Addi nasadil námořnickou čepici a poplácával si snad se všemi lidmi v prvních řadách.
SÓLSTAFIR odehráli sympatický koncert, který měl od tradičního vystoupení hodně velkou přidanou hodnotu v podobě hostů. Jsem moc rád, že jsem to mohl vidět a slyšet naživo. Dosud mě Islanďané nikdy nezklamali, ale tenhle koncert byl asi ten nejlepší, jaký jsem měl možnost zažít. Velkým překvapením bylo, že prostor Akropole byl tak naplněný, což kapele samozřejmě moc přeju.
Johan:
Na dvaadvacátý květnový den jsme měli program s velkým P snad čtyři měsíce. Zastávku svého turné totiž na předposlední květnovou neděli ohlásili islandští miláčci SÓLSTAFIR, kteří navíc naslibovali speciální vystoupení, na kterém hodlali přehrát celé album „Ótta“ s podporou smyčců a piana. Což mělo logiku, zmiňované album je totiž plné houslí, viol, violoncell i toho piana či hammondek. Logiku na druhou pak měla absence předkapely, díky čertu a Obscure za to, že nic nevymýšleli a nechali SÓLSTAFIR samotné. Oni totiž po speciálním „Ótta“ setu avizovali ještě jeden běžný koncert navrch.
Vyrážet k večeru neděli ku Praze z jižních Čech znamená obalit si nervy a mít nesvatou trpělivost. Ani jedním jsem se zdržovat nechtěl, takže jsme s dobříšským znalcem poměrů na dálnici mezi jeho destinací a Prahou vykoumali, že vyrazíme pěkně v klídku brzy a odpoledne prozevlujeme v Praze okukováním místních slečen a pozřením nějaké dobroty. Leč i přes naši vykutálenost nám soudruzi ze státního podniku Socialistické silnice a dálnice opět ukázali, jak že se mají ty cesty opravovat - tedy tak, aby se fronty tvořily kdekoliv kdykoliv. Kreténismus těch, kteří něco jako opravy dálnic plánují, nezná mezí, ve tři odpoledne se ku Praze suneme třikrát delší dobu než běžně, protože se holt někdo rozhodl, že tu a tam kus asfaltu rozkope a lidi poserte se... Ale co, dojeli jsme, krásně bylo, tak šup do víru velkoměsta. Koncert má začít v 19.45, času dost na holky i na vdolky. (úsměv) Takže jsme dali nějakých deset kiláků po svých, pak čtvrt kila masa na jehle a s radostí do Akropole...
Ale ouha, když pár minut po půl hodláme vstoupit do sálu, kapela už hraje. Navíc hraje pro pěkně nacvakaný klub, u vchodu lidi nalepení jako sardinky, přitom uvnitř se nějaké to místečko znamenající důstojnou existenci rýsovalo... tak jsem poprvé zapomněl na dobré vychování a dovnitř se prostě procpal bez ohledu na to, že jsem do někoho žďuchl nebo šlápl na něčí nohy. Zabraný prostor se zdál být OK, chvilku ale trvalo, než jsem se dokázal naladit na tu správnou vlnu, protože mě podivný způsob anexe místa trochu rozhodil. Rozhozený byl zatím i zvuk, ale hrála se první skladba (jak později zvědavému Coornelusovi prozradila jedna fešanda), takže chvilku trvalo, než zvukař dokázal nastavit poměr kytar/baskytar vůči smyčcům/piánu. Ale „Ótta“ už zněla parádně, vedle banja se sálem linuly tklivé tóny houslí/violy/violoncella, do nich Adalbjörn „plakal“ a bylo to tam. Takřka hodinu trvající parádní představení plné krásných posmutnělých melodií a procítěného zpěvu by přirozeně plynulo, kdyby v publiku nebyli idioti. Jak jinak nazvat někoho, kdo na prosbu zpěváka o ticho (aby vyzněly jemné tóny, které měly přijít na řadu) odpoví výkřikem „popiči“? Mně by ke koncertu SÓLSTAFIR pasovala komorní atmosféra, jenže řada lidí to měla nastavené jinak, takže nebyla nouze o hulákání a povzbuzování jako na koncertu nějaké hopsa hejsa kapely. Ale co, každý si to užívá jinak, mně se první půlka s vážnohudebními umělci líbila moc.
K duhu přišla i půlhodinová pauza, kterou jsem vyplnil vyvětráním se na vzduchu, jedním plzeňským a nákupem CD „Ótta“, které mi dosud hrálo jen z legální digitální kopie. Druhá polovina večera byla o poznání agresivnější, hlavně starší skladby nezřídka disponovaly metalovými ataky mezi... no mezi hudbou, kterou lze jen těžko nějak přesně zaškatulkovat. Islanďané si jako jedni z mála dokázali vytvořit specifický hudební styl i zvuk, kterým přilákali na svou stranu nejen kované metalisty, ale i lidi evidentně mimo metalovou komunitu, takže publikum bylo opravdu hodně pestré... a nejspíš čekalo hlavně na „Fjaru“. Ta zazněla jako předposlední; já bych ji raději nechal na samotný závěr. Tuhle nádhernou tryznu doprovázely obrázky z výborného klipu a dotvořily tak takřka slavnostní atmosféru; ostatně projekce běžely za kapelou během celého večera a čerpalo se v nich hlavně z drsné severské přírody. I tyhle detaily povýšily nedělní koncert na jednu z nejlepších hudebních událostí posledních let, to když zapomenu na dalšího (doplňte si sami...), který mi „Fjaru“ „vylepšil“ příšerně falešným hulákáním stěžejní melodie.
Fotky: Ignor
