LIVEEVIL (*2003) se po čtyřech letech od minulého alba „3 Altering“ hlásí s novinkou, které se dostalo na tuzemské poměry velkorysé péče. Nahrávání započalo u Borise Carloffa v Soundevice studiu, pokračovalo v Helsinkách, mix proběhl v Jyväskylä a mastering zase v Helsinkách. Hokejoví maniaci mají jasno hned, ale i jedinci slabší v zeměpise si dají jedna a jedna dohromady a vyjde jim, že se kapela za zvukem vypravila z Prahy do Finska. A navíc jí album produkoval Kärsty Hatakka (WALTARI), což je na tuzemské poměry velká událost.
LIVEEVIL tedy do alba investovali spoustu energie (i času a peněz) a asi míří dál než k Aši. Nadupaný sound budiž prvním atributem možného úspěchu, vyspělost materiálu pak tím důležitějším. Od úvodního tónu je zřejmé, že „Blacktracks“ snesou přísná měřítka, ale tohle rozjasnění alespoň v mém případě nepřišlo jako blesk z čistého nebe s prvním poslechem, ale musel jsem si jej poctivě odsedět. První rotace kotoučku v CD přehrávači se mnou nehnula, materiál mi přišel takový nějaký nijaký, fádní, šedivý, nechytlavý... s minimem typických liveevilovských refrénů... až jsem si začal říkat „sakra, co já do té recenze budu psát?“. Jenže ono se to stává často, že člověk nejdřív nad nahrávkou láme hůl, ale časem jí přijde na chuť. Přesně to se taky stalo, postupně jsem se v albu začal orientovat a oddělovat zrno od plev, abych zjistil, že těch plev se v rámci devíti songů příliš neobjevuje.
LIVEEVIL na to jdou chytře, s chytlavými motivy šetří, ale když na ně dojde, mají až uhrančivou sílu. Největší nejspíš v „Devilation“, kde refrén chytal už při prvním poslechu. Pochodový rytmus a hrubý zpěv na začátku nenasvědčují, že se ze skladby vyklube taková hitovka, lehce to naznačí až „předrefrén“ v režii typického Petrova hlubokého hlasu, ale jakmile se k Petrovi přidá Andrea, je tu sice tak trochu popina, ale vyžeňte ji z hlavy, když navíc s blížícím se závěrem ještě nabírá na intenzitě.
Ale zpět na úvod, album se rozjíždí nenápadně, „Ended Run“ je obyčejnější, ale obyčejnější v rámci nahrávky, protože žádný triviální kousek to není, a třeba ve srovnání s loňskými odrhovačkami projektu LINDEMANN jde o věc složitou - což platí obecně na celou nahrávku. Petr a spol. si evidentně dali s každou skladbou hodně práce, vyšperkovali ji spoustou syntetických zvuků, přesto ale zůstaly kytary stěžejním nástrojem. Výrazný podíl na celkovém vyznění mají i vokály, které jsou takřka všudypřítomné, ale zároveň hodně proměnlivé. Poměrně často jde o situace, kdy Petrův a Andrein hlas prolínají/překrývají, hlavně v refrénech, hojné je taky ohýbání zpěvů v nějakých mašinkách, takže zní odlidštěle, kyberneticky, vesmírně...
Ač je deska napěna anglicky, čeština se objevuje taky, na počátku „Vibes“ je zařazen monolog nějakého „vesmírologa“, který věří v existenci mimozemských civilizací. Zajímavý hlas tohoto pána a závěrečná repetice několika slov působí natolik silně, že by jeden uvěřil, že tady mimozemšťané přistanou během půl hodiny, a nejspíš jim v jejich létajících talířích bude hrát nějaká podobná muzika, jako je strojová „Vibes“ s ponurými strašidelnými pasážemi, které bourá následující éterický dívčí hlásek - další důkaz kreativity a používání neotřelých řešení.
Jestliže jsem výše zmínil vokální pré, „Midnight Bay“ je napůl instrumentálka, v níž se několikrát opakuje kratinký text, ale pokaždé trochu jinak, navíc se skladbou vine zvláštní motiv jakoby hraný na nějaký exotický nástroj; ono tady zase platí, že ve skladbě se to pořád nějak mele, objevuje se i celkem tradiční pasáž, ale i úplná dekadence. Po ní je třeba posluchačovy nervy trochu uklidnit, což obstarává „Encounter“, další „diskotéková“ parádička (refrén zase ne a ne vyhostit z podvědomí, je tak silný, až je vlezlý, ale vlezlý tak nějak příjemně) s vcelku standardním zvukem kláves i kytar.
Skoro až thrashově to chvílemi letí v „Hypercharger“, Petr místy kvílí jako kdyby ho na nože brali a klávesy se vracejí v čase o x let zpět. Na začátku „Tomorrow´s Call“ se znovu objevuje „recitátor“, ale jiný, anglicky mluvící, velký prostor zároveň dostává baskytara (díky parádnímu zvukovému hávu dobře slyšitelná po celou dobu nahrávky), Kärsty píská, ale refrén tentokrát takou sílu nemá, což je svým způsobem dobře, dvě totální hymny stačí. Dojezd v podobě „We Stand Alone“ po předchozích složitostech působí zklidňujícím dojmem, Andrea dostala více sólového prostoru a křehká písnička stylově uzavírá album, které nabízí spoustu zajímavých momentů, které je třeba postupně objevovat. A když se někomu nebude chtít vrtat se pod povrchem, užije si ony přístupné pasáže.
LIVEEVIL zas nahráli album, které u nás snese srovnání akorát s produkty MINORITY SOUND, se kterými v mých uších hraje remízovou partii. Nevím, nakolik silný je to materiál v rámci celosvětové cyber/electronic scény, ale mně přijde silný až až...
CD je vloženo do jednoduchého dvojpanelového digipacku, grafika je strohá, možná až příliš, ale na druhou stranu prostá přehmatů. Přesto bych si k danému žánru dovedl představit něco zajímavějšího, výraznějšího, než je postava kráčející kamsi do světla. Prostor uvnitř digipacku je pak vyloženě promrhaný, protože v něm prostě není nic... Booklet obsahuje texty a pod nimi nejspíš fotky hvězd, nechybí ani fotografie kapely, která se prezentuje s novou image (viz foto).
Seznam skladeb:
- Ended Run
- Amper
- Devilation
- Vibes
- Midnight Bay
- Encounter
- Hypercharger
- Tomorrow´s Call
- We Stand Alone
Čas: 36:58
Sestava:
- Petr Colossen Staněk - guitar, vocal
- Spinaach - bass guitar, vocal
- Angel - guitar
Hosté:
- Andrea Baslová - vocal
- David Bartošek - drums
- Robert Picka - vocal
- Kärsty Hatakka - vocal, whistling, shaker
