TRNY & ŽILETKY "Podměstí"

Pátek 22.1.2016, Praha - Nová Chmelnice

Ansámblový pohrobek původních RHAPSODY je v Česku jako doma. Jedno ze svých prvních vystoupeních odehrál před čtyřmi lety na pražském Žižkově; v létě 2014 se pak s kapelou vůbec poprvé objevil na pódiu Dominique Leurquin, který se do té doby léčil z těžkého zranění ruky. Třetí vystoupení LUCA TURILLI'S RHAPSODY situoval promotér opět na Žižkov, tentokrát ovšem na legendární Chmelnici. Seskupení okolo Turilliho si ostudu rozhodně neutrhlo, ba naopak. Díky "vzdušnějšímu" sálu, blízkému kontaktu s fanoušky a - především - díky skvěle poskládanému setu šlo o vůbec nejlepší vystoupení téhle party v tuzemsku.

Pro uvaděče své show sáhli Turillovci do žánrově spřízněných vod. Na pompových aranžích postavení ASYLUM PYRE (profilující se v určitých momentech spíše k progresivnímu pojetí metalového žánru) se ujali role hudebního uvaděče celého večera. U kapel tohoto typu - tedy těch, které staví na notném využívání samplů - je v živém provedení studiových nahrávek sympatická dravost a až agresivní živočišnost, která se z písní line. Sympatická frontwoman, vystupující pod pseudonymem Chaos Heidi, má sice vcelku zaměnitelný vokální projev; v kombinaci s hudbou ASYLUM PYRE však naštěstí dochází k prolnutí všech hudebních rovin - výsledkem je chytlavý metal moderního střihu. Zpěvačka se neštítí ani agresivnějších projevů (growling v "The Silence of Dreams"), cizí pro ni nejsou ani popovější nápěvy ("Second Shadow").

Čtveřice, vystupující pod patronátem kytaristy Dushana Petrossiho pod názvem IRON MASK, se blíží Turilliho svitě skrze power metalové postupy. Petrossi (který se mimochodem vzhledem, ale i stylem hry blíží Yngwiemu Malmsteenovi) nestaví kompozice IRON MASK na přespříliš komplikovaných stukturách. Propracované písně trpí naživo koneckonců neduhem nevyrovnanosti - posluchač se v záplavě kudrlinek a vyhrávek často ztrácí. IRON MASK se v Praze představili s novým zpěvákem, Arturem Almeidou z Portugalska, který loni nahradil Marka Boalse. Almeida jakoby z oka vypadl průměrnému návštěvníkovi tuzemských festivalů; džínová bunda, dlouhé vlasy, lehce při těle. Pouze hlasem, jakým frontman IRON MASK disponuje, se mnoho lidí pochlubit nemůže. Vystoupení mezinárodní sestavy navnadilo rychle pádícím vystoupením na hlavní hvězdu večera a z hlediska dramaturgie nelze než volbu pořadí předkapel vychválit.

Vzletné symfonie, operní zpěv, ale i rockový ječák a do krve řezající kytary. Luca Turilli se svou výpravnou show načal - troufám si tvrdit pro většinu návštěvníků - jarní koncertní sezónu. A tuto "premiérovou" pozici ustál na výbornou. LUCA TURILLI'S RHAPSODY se na scéně zjevili chvíli v průběhu intrové "Nova genesis (Ad splendorem angeli triumphantis)", kterou doprovázela projekce filmového střihu na plátně. Nová Chmelnice je pro dramaturgické potřeby kapely rozhodně příhodnějším místem, než Klub Matrix před 4 lety; pro diváka je pak bonusem průzračnější akustika, která dávala vyniknout i klávesovým pasážím, které bývají často upozaděné. Úvodní "Knightrider of Doom" z počátků někdejších RHAPSODY naplno ukázal sílu sestavy kolem Lucy Turilliho. Alessandro Conti je takřka hlasovou kopií svého protějšku v RHAPSODY OF FIRE, přijde mi však o něco variabilnější. Většina kapely je sehraná již z dob RHAPSODY OF FIRE, snad jen bubeník Alex Landenburg měl v průběhu několika let co dohánět. "Rosenkreuz (The Rose and the Cross)" ukázal současné směřování kapely, která pomalu opouští hymnické vody a orientuje se spíše progresivnějším směrem se spoustou symfonického vrstvení; sám Luca Turilli byl v určitých pasážích písně v extázi a refrén si prozpěvoval spolu s frontmanem. Zbytek času pak řádil po pódiu jak utržený z řetězu, na což ostatně téměř doplatil před koncem základního setu, kdy ho před pádem z pódia zachránil pohotově rytmický kytarista Dominique Leurquin.

Na výpomoc se sborovými party si kapela přivezla dvojici operních pěvců - Riccarda Cecchiho a půvabnou Emilii Ragni. Ti svou roli výborně zastali ve dvojici písní ze skvělé položky "Prophet of the Last Eclipse" ze sólové diskografie Lucy Turilliho. Na tísnivou "Aengima" navázala pak celá kapela ve "War of the Universe", kousku, o kterém jsem si nemyslel, že bych se ho kdy dočkal v živém provedení. Duch přímějších RHAPSODY byl přítomen skrze takové vály, jako "Unholy Warcry" nebo "Pride of the Tyrant" (který si fanoušci doslova "vyhlasovali"), novodobou tvorbu zastoupil "Prometheus" ze současné studiovky. Co se Lucovi však příliš nedaří, je jeho vysněné prolnutí metalové a "cinematické" roviny; zatímco na deskách epická výpravnost vcelku funguje, při živé produkci je výsledkem spíše rozpačitost. To je ovšem problémem i větších skupin, namátkou JUDAS PRIEST či NIGHTWISH. Závěrečná povinnost "Emerald Sword" mne utvrdila v tom, že ač se Turilli dávno pohybuje v jiných vodách než v počátcích RHAPSODY, stále má hudebně co říci. Nemůžu si však pomoci - bude-li s komplexnost svých kompozic dále navyšovat, jen těžko se jich dočkáme v živém provedení - pět nástrojů zkrátka nebude pro megalomanské aranže stačit...

Zveřejněno: 29. 01. 2016
Přečteno:
2829 x
Autor: Tomáš | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář