GORGOROTH – Instinctus Bestialis

Je to pro mě vždy taková událost, když jedna z kapel, které před dvaceti a více lety udávaly směr norského black metalu, přijde s novým počinem. Ať jde o SATYRICON, IMMORTAL nebo třeba MAYHEM. To samé dříve platilo i pro GORGOROTH, avšak poslední počiny i události kolem této kapely tu natěšenost postupně mírnily, až jsem se dostal do bodu, kdy jsem od novinky „Instinctus Bestialis“ vlastně nic moc nečekal.

Začalo to v roce 2007 odchodem Gaahla a King ov Hella, kteří byli v posledních letech hlavními tvůrci v řadách GORGOROTH. Do kapely se vrátil vokalista Pest, jenž se v poslední dekádě minulého století podílel na kultovních počinech „Antichrist“ (1996), „Under the Sign of Hell“ (1997) a „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ (1998). Výsledkem obnovené spolupráce plus nové rytmické sekce bylo, řekl bych, průměrné album „Quantos Possunt ad Satanitatem Trahunt“ a následně v podstatě zbytečně znovu nahraná placka „Under the Sign of Hell“, ze které se naprosto vytratila původní atmosféra a energie. Navíc se musím přiznat, že mi Pest zrovna dvakrát ve formě v té době nepřišel a po chvíli také kapelu opustil.

Nejen, že se rozdělily cesty dua Gaahl/King (kteří dali dohromady spolek GOD SEED) a Infernuse, ale samotní GORGOROTH v současnosti působí trochu schizofrenicky: kromě leadera kapely totiž na koncertech vystupuje absolutně odlišná sestava od té studiové. A zatímco naživo si užijete vokál Hoesta z TAAKE, na „Instinctus Bestialis“ si svůj debut odeřval Atterigner, zpěvák srbských TRIUMFALL.

Po prvních dvou skladbách „Radix Malorum“ a „Dionysian Rite“ by snadno člověk podlehl dojmu, že „Instinctus Bestialis“ bude jednoduše deskou navazující na předchozí počiny GORGOROTH, a to i ty z období Gaahla za mikrofonem. Zejména druhý jmenovaný song jako by byl ještě pozůstatkem z Kingovy skladatelské knihovny. Nenechte se však mýlit: po syrových dvou kompozicích nastane čas na epičtější a hlavně heavy metalovým odérem načichlé věci. Na kytary je tentokrát kladen velký důraz, skladby obsahují výrazné množství melodií a například v „Burn in His Light“ dojde na sólo, atmosféra osmdesátkových časů protkává celé album v míře vrchovaté. Na albu si zahostovali hned tři kytaristé: Henrik Ekeroth (ex- DARK FUNERAL, ex- INFERNAL), Chris Cannella (AUTUMN’S END) a Fábio Zperandio (live-kytarista GORGOROTH).

Závěrečná dvojice „Kala Brahman“ a „Awakening“ už se zase trochu přibližuje klasičtějšímu gorgorothovskému vyznění, první jmenovaná pecka se vyznačuje závěrečnou repetitivní pasáží, která ale v žádném případě nezačne lézt na nervy. „Awakening“ nechá vzpomenout nejen svojí „krátkou délkou“ na úvodní song z „Quantos…“ „Aneuthanasia“. Jednoznačně nejsyrovější pecka na albu, vůbec by neškodilo víc takových.

Album jako celek je sice kompaktní, samotné skladby jsou ale často rozsekané stopkami, občas působícími jakési překvapení, někdy však zbytečně narušujícími plynutí kompozic. Více by tomu sedělo výraznější využití bicích přechodů a riffová provázanost. Co se týče Atterignera, oproti Pestově vokálu je ten jeho výrazně hlubší, do hudby GORGOROTH sedí, přestože využívá v podstatě jednu polohu po celou půlhodinu.

V podstatě mezinárodní skvadra (Srb, Nor, Američan, Švéd) nahrávala ve studiu Monolith, vlastněném bubeníkem Tomasem Akslundem. Přestože posun v produkci je znatelný, zvuk je basovější, výraznější, GORGOROTH se úplně nezbavili nešvaru provázejícího jejich poslední počiny: zní to celé trochu ploše, nedynamicky, zejména bicí jsou stále takové utopené, bez výrazu.

Přese všechno mě GORGOROTH novým počinem v podstatě potěšili: nečekal jsem nic, ale materiál je to kvalitní. Bohužel už nekouše tolik, jako alba dávná, a při srovnání s GOD SEED a jejich „I Begin“ tomu chybí větší energie a dynamičnost. Je to dobré, ale dobré je v záplavě nových a často velmi kvalitních desek trochu málo, natož u legendy, jakou GORGOROTH bezesporu jsou.