SATYRICON, VREDEHAMMER, OSLO FAENSKAP

SATYRICON řadím v mém osobním kapelním žebříčku na ta nejvrcholnější místa, i proto byl pondělní koncert norské bandy v Paláci Akropolis v Praze už šestý, který jsem navštívil. Přiznám se ale, že mě k tomu ponoukla zejména informace, že se Satyr, Frost a jejich koncertní kolegové chystají na turné zvaném The Dawn of a New Age 2015 zahrát skladby, které nebyly úplně obvyklou výplní setlistu v posledních letech.

Už před pražskou zastávkou internetem kolovaly playlisty z předchozích koncertů a tento slib byl splněn tak napůl. Těch songů, které SATYRICON dlouho nehráli, v nich nebylo až tolik, kolik bych možná očekával. Ať je to jak chce, to, že se stoprocentní jistotou zazní právě „The Dawn of a New Age“ z alba „Nemesis Divina“ (1996), podle které bylo tour pojmenováno, mi jako důvod k návštěvě stačilo.

Palác Akropolis jsem navštívil poprvé a v podstatě mohu jen chválit. Příjemné posezení poblíž baru s výtečnou (!) plzeňskou dvanáctkou za ještě únosnou cenu, samotný sál jsem čekal o něco větší, ukázal se ale jako naprosto postačující.

Role supportů se pro tuto šňůru ujali krajané headlinerů: OSLO FAENSKAP a VREDEHAMMER. A zatímco na druhé jmenované jsem se po poslechu jediné desky „Vinteroffer“ těšil velice…

na OSLO FAENSKAP takřka vůbec. Když jsem si přečetl název, okamžitě mě napadlo, že půjde o něco mrazivého a temného, z čeho půjde mráz po zádech. Klasický severský black. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si kapelu našel na youtube a k poslechu mi byl nabídnut trendy metalcore. Přesto se sluší dát tomu šanci naživo a nemůžu říct, že by šlo o nějaký průser. Z pětice sršela energie, působila sebevědomě, synchronizované pohyby dodávaly vizuální podobě šmrnc, hodně dobrý zvuk, kapela se snažila aspoň trochu rozhýbat přítomné publikum. Na druhou stranu nemohu říci, že by mě hudebně OSLO FAENSKAP nějak bavili, technicky bylo vše zvládnuté, bubeník velmi šikovný, ale stylově mi to prostě nesedlo. Nemohu se zbavit dojmu, že jako předkapela SATYRICON by mělo hrát něco stylově alespoň částečně spřízněného, tohle byl trochu krok vedle.

VREDEHAMMER mi naopak přišli jako výborná volba. Severský black metal s melodiemi často připomínající norské klasiky mě z desky velmi bavil, jako by ale trochu zaskočil zvukaře. První dvě skladby byly slyšet takřka výhradně bicí a zpěv, následně dostaly konečně zasloužený prostor i kytary, aby v závěru setu dokonce přeřvaly i bubny. Jako by po celý koncert probíhala nějaká zvuková zkouška. Škoda tohoto neduhu, jinak si troufám říci, že VREDEHAMMER předvedli přesně to, co jsem očekával a skladby jako „We Are the Sacrifice“ nebo „Cthulhu“ fungovaly skvěle. Kapela navíc působila sympaticky, nehrála si na žádné hvězdy (takový dojem jsem občas měl u předchozí kapely) a rád bych si ji někdy zopakoval za příznivějších podmínek.

Půlhodinky obou kapel uplynuly, následovala půlhodinka přestavby a zvukovky a pak to přišlo. Pozměněné intro „Voice of Shadows“ z poslední desky bylo následované bombou z „Now, Diabolical“ v podobě „The Rite of Our Cross“ a od prvních okamžiků nepřicházelo na mysl nic jiného, než že to bude totální pecka. Zvuk najednou křišťálový, každý Frostův úder na jakoukoliv část ohromné bicí soupravy se zařezával do kůže, kytary výrazné a ostré (na rozdíl například od předchozího koncertu v Nové Chmelnici) a v čele charismatem napěchovaný Satyr.

Následovaly klasické koncertní taháky z posledních tří desek „Our World, it Rumbles Tonight“, „Now, Diabolical“ a „Black Crow on a Tombstone“, načež nastal jeden z několika vrcholů večera. „Ladies and Gentlemen, Filthgrinder!“

Mám velmi v oblibě i novou tvorbu SATYRICON, všechny desky bez výjimky považuji za výborné, ale jakmile pánové vysypali tuto drtičku z šestnáct let starého „Rebel Extravaganza“, bylo mi, jako bych polkl pilulku extáze. Totální masakr, Frost absolutně zabíjel. „Filthgrinderem“ SATYRICON ukončili „Act I“, aby druhá část koncertu začala tím, na co jsem se nejvíce těšil.

Návrat o devatenáct let dozadu, kdy Satyr, Frost a jakýsi Kveldulv (pod tímto pseudonymem se neskrýval nikdo jiný, než Nocturno Culto z DARKTHRONE) vypustili do světa bestii „Nemesis Divina“, pro mě jedno z naprosto nejzásadnějších black metalových alb všech dob, které disponuje jednou vlastností: NIKDY se neoposlouchá. „The Dawn of a New Age“ mě naprosto rozsekala, na šestém koncertě SATYRICON jsem se jí konečně dočkal. Já si nemůžu pomoct: staré skladby prostě fungovaly neuvěřitelně a pro mne byly jednoznačnými vrcholy setu. Určitě to tak ale nepociťovali všichni pod pódiem a bylo to znát i z ohlasu, který rozhodně nedosáhl tolika decibelů, jako třeba po „K. I. N. G“ či „Fuel for Hatred“. Je to tak, SATYRICON už jsou někde jinde a v době kolem roku 1996 by na jejich koncertech v předních řadách asi křehké dívky nebyly v takovém počtu, hehehe.

Následovaly skladby z opačných koutů diskografie: „Ageless Northern Spirit“ z poslední eponymní desky a „Walk the Path of Sorrow“ z debutovky, na níž si Satyr poprvé vzal kytaru a zahustil tak už pořádně napěchovanou zvukovou hradbu ze strunných nástrojů. Před „Die by my Hand“ Satyr připomněl blížící se vydání živáku „Live at the Opera“ (který byl mimochodem už k sehnání) a aby nám SATYRICON předvedli alespoň minimálně, jak to v září 2013 v opeře v Oslu znělo, zahráli několik skladeb výrazně obohacených o klávesy. U takové „The Infinity of Time and Space“ to působilo opravdu skvěle, u „Die by my Hand“ mi tam občas něco nesedělo, ale to je spíš o zvyku na „non-keyboards“ verzi.

Dějství třetí začalo klipovkou „The Pentagram Burns“ (znovu se třemi kytarami) a po šlapavé „The Wolfpack“ následoval kapelní „jam“. Pokud jsem to správně pochopil (za což neručím), zazněly úryvky skladeb, které by se mohly objevit na nadcházejícím albu SATYRICON. Poté se dostalo na „Volcano“ prostřednictvím skvělé „With Ravenous Hunger“ a za hromadného zpěvu notoricky známé melodie odstartovala „Mother North“.

Že by Norové opustili pódium bez přídavku, to asi nikdo nečekal, natož když do té doby nezazněly hitovky a koncertní jistoty „Fuel for Hatred“ a „K. I. N. G.“. Pak už ale akorát poslední společný úklon a za famózním zážitkem se zatáhla pomyslná opona.

SATYRICON odehráli dvouhodinový koncert, který byl po všech stránkách perfektní. Kromě zvukaře si velkou jedničku dvakrát podtrženou zaslouží osvětlovač, parádní práce a dotvoření atmosféry, oranžová světla při „The Pentagram Burns“, ze kterých se zezadu jakoby nořil Satyr s kytarou ve tvaru „véčka“, perfektní vizuální zážitek. K frontmanovi ještě jedna věc: při předchozích koncertech byl Satyr možná až moc výřečný, v Akropoli však měla show spád, vždy zaznělo hned několik slepených skladeb bez pauzy, až poté došlo na pár slov. Zde opravdu není, co vytýkat: nejlepší koncert SATYRICON, který jsem navštívil! Kdyby šlo o recenzi, nikoliv report, dole by se nacházelo bodové hodnocení 10/10.