Peťan:
Basinfirefest ve Spáleném Poříčí se dá považovat už za tradiční festival na západě Čech, který každoročně otevírá prázdniny. Letos se konal již podvanácté a i tentokrát lákal na několik zahraničních hvězd napříč metalovými odnožemi a jako vždy širokou škálu tuzemských kapel. Z časových důvodů (ale také proto, že se mi ježí chlupy na rukou při vyslovení HARLEJ či ŠKWOR, kteří hráli v neděli) jsem letos vyrazil pouze na pátek a sobotu, kde pro mě hrály prim kapely DEATH, METAL CHURCH a ANNIHILATOR.
Do Poříčí dorážíme svozovým busem krátce po dvanácté a ještě když jsem byl jednou nohou na schůdkách mi zatarasil cestu odhadem šestnáctiletý „sekuriťák“ se slovy „stopade“. Tohle chování mě dokáže lehce vytočit – žádnej pozdrav, žádnej důvod, prostě nic. A tak jdu od něj pryč. Pak už se jen všichni diví, že mladík ve skoro policejní vestě vybírá poplatek za stan. Chvíli nemůže pochopit, že my v kempu spát nebudeme; náš odchod bere asi dost nechápavě (smích). Přicházíme ke kamarádovi na chalupu, kde se setkáváme s druhou bandou včetně Fobia kolegy Míry. Po „nucených pracích“ na zahradě a obědě v místním restaurantu si to štrádujeme do areálu.
V pátek je hlavní program tradičně až večer, přesto krátce po opáskování zhlédnu část setu finské kapely STAM1NA. Až do teď jsem o kapele neměl ani tušení a v postatě mohu říci, že už jsem ji z hlavy opět vypustil. Tuctový power/heavy melodický metal s lehkou příchutí melodeathu. Instrumentálně to kapele šlape, horší je, že každá minuta zní stejně a celá kapela je až moc předvídatelná. Terorem pak jsou klávesy dominující vysoko nad všemi nástroji. Palec nahoru naopak zaslouží texty v rodné finštině. Ne, že by se mi vokál líbil, ale mám rád, když kapela zpívá v mateřštině.
Vytrácíme se z areálu s tím, že přijdeme na jedno z velkých lákadel MEKONG DELTU. U písecko-protivínského zázemí popíjíme Závynovo domácí pivo (a že ta šestnáctka kope), kecáme a když se na playlist dostanou SLAYER, vzniká soukromá párty u aut a stanů vrcholící ukázkovým stage-divingem ze střechy Fordu Transit (úsměv). Večer se vracíme do areálu a nestačíme se divit. MEKONG DELTA že už odehrála? Odpadli francouzští TAGADA JONES, které prý na cestě zatkli fízlové. Ale o změně hracího času německých thrashových techniků ani info? Fakt díky, tohle se Vám povedlo. Pro příště bych uvítal vedle stage velkou infotabuli se změnami, tak jako je tomu jinde. Ono toho jednoho komentátora/uvaděče, který si občas plete pojmy s dojmy, zrovna v jednu chvíli celý fest neposlouchá…
Rozdejchávám to v pivním stanu s Budvarem ve skle. To je jediné místo, kde je pivo v areálu poživatelné a vychlazené. V patřičné náladě míříme za velkou kalifornskou parádou METAL CHURCH. Tahle parta to drhne od roku 1982 a i když z původní sestavy zbyl pouze kytarista Kurdt Vanderhoof, kapele to neubírá. Naopak od prvních okamžiků METAL CHURCH ukazují, v jaké hrají kondici. Ten jejich uskřípaný old school heavy/power metal (ano, tomuhle já říkám power metal!) s mírnou příchutí thrashe se mi trefil do noty. Riffovačka jak má být! Střídání se obou kytaristů v sólech a k tomu čistý vokál Ronnyho Monroa. METAL CHURCH ve svém hodinovém setu vsadili především na staré pecky ze svého nejslavnějšího období desek „Metal Church“, „The Dark“ a „Blessing in Disguise“. Druhá polovina setu byla sice na můj vkus příliš „baladová“, ale i tak jsme si parádně zahrozili a vytřepali tykve. Posuďte sami – „Beyond the Black“, „Gods of Wrath“, „Starts the Fire“, „Wath the Children Pray“, „Fake Healer“ (u tohoto válu zdravím Míru z Písku, haha) nebo závěrečná „Metal Church“ – to jsou koncertní flákoty. Škoda jen ne zrovna dobrého zvuku, který se nejvíce podepsal na melodických sólech a místy na vokále. Jinak paráda!
Hlavní důvod, proč jsem letos na Basinfirefest přijel, byl jasný – DEATH. Tedy přesněji DEATH TO ALL, což je současný název této „Human sestavy“ bez legendárního Chucka. Po loňském listopadovém koncertě v Roxy jsem byl dlouho v jiné dimenzi. A tentokrát to nastalo znovu! Velké logo DEATH na pódiu nahánělo od prvního intra (každá skladba měla krátké intro) mráz do zad a když do toho pánové praštili, bylo vymalováno. Okamžitě se chytám a na nějakých osmdesát minut se ponořuji do hudby, kterou miluji a kterou jsem slyšel snad tisíckrát. Je to nepopsatelný pocit, když před vámi hraje kapela a znáte každý riff nebo úder bicích. A ještě k tomu tak legendární. DEATH ukázali, jaké veledílo za sebou zanechal Chuck Schuldiner (oproti Praze chyběla vzpomínková projekce) a všichni si ho náležitě užili. Otvírákem je „Flattening of Emotions“, následují „Leprosy“, „Left to die“, „Spiritual Healing“, „Suicide Machine“, „Symbolic“, „Cosmic Sea“ a další důvěrně známé vypalovačky. DEATH vytáhli i nejzaprášenější vál „Zombie Ritual“, při kterém rezonují okna snad i lidem v Plzni. Max Phelps se role Chucka zhostil výborně. Vokálově se sice chvílemi ztrácel a nebyl tak výrazný jako Mistr, ale ten byl pouze jeden. Paul Masvidal odehrál naprosto precizní kytaru, byla radost se dívat na jeho tančící prsty po strunách. Kapitola sama pro sebe je basák Steve diGiorgio – jeho způsob hry prsty je naprosto úchvatný. Zvukově jsou DEATH čitelní parádně, já se zvukem neměl sebemenší problém. Snad jen partička děcek, co asi před chvílí blbla na HATEBREED, si plete mosh pit se žabáky. DEATH dokonali dílo zkázy a já odcházím a později usínám stejně jako v Praze uchvácen, dojat a zničen. Neměl jsem možnost vidět DEATH s Chuckem a věřím, že to bylo ještě o třídu lepší, ale díky této sestavě jeho nesmrtelný odkaz a kult DEATH žije dál. Díky!
Sir:
Po vstupu do areálu stíhám vyslechnout pár písní kapely DISCOBALLS, jedná se o pohodové ska, takže pro mě klidný rozjezd, navíc s kapelou vystoupil kytarista Nedy, známý především díky působení v grindové úderce INCEST.
MEKONG DELTA byli první zahraniční kapelou, kterou jsem letos na BFF slyšel. Bohužel hned na úvod přišlo zklamání. Jestliže oficiálně jsou MEKONG DELTA prezentováni jako progresivní thrash, já musel s lítostí konstatovat, že naživo z inkriminovaného žánru zbyly jen útržky thrashe obaleného heavy-metalovým balastem, nuda, šeď.
Náladu mně zvedli následující Frantíci TAGADA JONES, ty jsem až do jejich výstupu neznal a musím napsat, že jejich energické vystoupení nejen mě totálně smetlo, TAGADA JONES totiž vystříleli do přítomných svoji ostrou punkovou munici s takovým nasazením, že nejeden fanoušek i ostřejších stylů musel smeknout, připočtu-li libozvučnou francouzštinu, musím hodnotit jejich výkon jako excelentní!
Pak následuje přesun k vedlejší stage, kde už se připravuje dvojkapela SNAIL / DESTROING THEMSELVES – abych to vysvětlil, crossoveroví SNAIL vzešli z deathmetalových DESTROING THEMSELVES a tento set si měly kapely rozdělit půl napůl. První tedy nastupují SNAIL, kteří mě letos moc neuchvátili, celé to bylo nějaké nemastné neslané, bavím se až po výměně vokalisty a tedy s kapelou DESTROYING THEMSELVES. Ti, ačkoliv sázejí na model death metalu, který byl „in“ koncem devadesátých let a bylo i celkem znát, že příprava na koncert nebyla úplně 100%, působili paradoxně svěžejším dojmem. Bylo to možná i tím, že mě tvorba DESTROYING THEMSELVES mírně evokovala tvorbu legendárních KONKHRA, buď jak buď, já se bavil.
Ignoruji METAL CHURCH, abych letmo poslechl pár songů KURTIZÁN Z 25. AVENUE a následujících PIPES AND PINTS, abych konstatoval, že mě tvorba obou kapel nechává chladným, musím však říci, že posledně jmenovaní jsou opravdu objektivně výborní a potencionálně jednou z mála kapel, která má šanci zaujmout mimo hranice naší vlasti.
Před 22:30 se ale rychle vracím na Budavar stage, kde už to hrnou HáCéčkáři HATEBREED a já se konečně dočkal parádního, zdrcujícího vystoupení. Nasazení na 1000 %, výborný zvuk a hitovka „In Ashes They Shall Reap“, která nasadila celému setu korunu. Strhující set, při kterém jsem pochopil přítomnost členů LOCOMOTIVE na BFF, ačkoliv zde letos Jihočeši nehráli…
Opět letem světem vyslechnu pár písní od punkáčů SPS, znělo to na pohodu, hezký výlet do minulosti…
V závěru prvního dne přichází kapela, na kterou jsem se těšil nejvíc - DEATH revival, v jejíž sestavě působí 3 ex-členové originální kapely. Bohužel, zázrak se nekonal a pro mě tedy velké zklamání. Za zcela tragický zvuk ven si sice kapela nemohla, za vyznění bohužel již ano. Musím dát za pravdu kamarádovi, který jejich předchozí vystoupení v ČR půl roku zpátky hodnotil jako odfláknuté. Zkrátka, nesedlo mně to, možná jsem měl příliš velké očekávání a dostalo se mi de facto standardního revivalu, nebo nevím, vždyť takový DiGiorgio, jenž mistrně ovládal svá bezpražcová monstra, by mě měl zaujmout, žel nestalo se tak a cca v půlce setu po „Crystal Mountain“, jsem to zabalil. Ačkoliv třem ex-členům DEATH neupírám jejich zásluhy – naopak, kdo jiný by měl větší právo dát dohromady DEATH revival – přesto mě Američané připravili jedno z největších zklamání festivalu, Chuck byl zkrátka jen jeden… jakékoliv napodobování, byť bezesporu (vcelku) kvalitní, působí laciným dojmem.
Míra:
První den pro mě nachystal nejvíce lákadel celého festivalu. Těšil jsem se hlavně na trojici MEKONG DELTA, METAL CHURCH a DEATH. Přijel jsem proto již v poledne, abych se stačil osvěžit pivem a jídlem. První vlašťovkou pátečního dne měla být progresivní formace MEKONG DELTA. Vyrazil jsem tedy brzy, s předstihem, abych nebyl zbrzděn u vchodu při kontrole. Bohužel veškerá snaha padla vniveč, protože hrací čas Němců obsadili Francouzi TAGADA JONES. Pro mě velké zklamání. MEKONG DELTA k nám nejezdí každý rok... Rozmrzelý jsem tedy čekal na METAL CHURCH, které jsem také ještě neviděl. Začátek si americká legenda zvolila velmi ostrý. Pecky jako „Ton of Bricks“ a „Start the Fire“ nejen ve mně probudily vášně. (úsměv) V průběhu setu se kapela držela spíš ve středních tempech či předkládala pomalejší skladby. Především dvě delší propracovanější „Gods Of Wrath“ a „Beyond the Black“ dokládaly velkou sílu nynějších METAL CHURCH. Celkově hodnotím vystoupení Američanů za velmi podařené a z kapely po téměř třiceti letech i nadále vyzařuje poctivý (thrash) heavy metal.
Vedlejší Jägermeister stage jsem si prohlédl za pomocí českých PIPES AND PINTS. Ti svůj dudácký punk předvedli s velkou živelností. Začala mi ale být zima, a proto jsem se šel „ohřát“ k Budvar stage, kde začali hrát hardcore zabijáci HATEBREED. Měl jsme tu čest je vidět už v roce 2009, kdy mě však příliš nebavili. Důvodem byl ten fakt, že předkapelou byla tehdy mladá začínající formace WARBRINGER, která mě totálně zničila. Pět let poté si u mě HATEBREED zlepšili reputaci. Zvuk měli ostrý a čitelný, playlist byl plný rychlých vypalovaček, ale i pomalejších groove věcí. Velmi příjemné oživení na jinak zcela ortodoxním hard’n’heavy festivalu. Zima trochu odezněla a vše se schylovalo k absolutní bombě večera. Ne, nedošlo k žádnému teroristickému aktu, ale k vykopání starých ostatků velkého člověka.
DEATH nebo spíše DEATH TO ALL je uskupení bývalých členů této legendární death metalové kapely z Floridy, kteří se pojali oslavit a uctít památku Chucka Schuldinera. Jeho odkaz žije i po dlouhých třinácti letech od jeho nečekaného skonu. Jako vůbec první musím vypíchnout, že takový zvuk jsem na festivalu nebo koncertu dlouho nezažil. Každý nástroj byl čitelný, každý úder a riff přehledný a doslova jsem se cítil lapen do instrumentálních orgií. Kdo se tedy na pódiu objevil? Především skoro celá sestava z desky „Human“, která je u mě TOP u DEATH. Kytarista Paul Masvidal (CYNIC), baskytarista Steve DiGiorgio (TESTAMENT, SADUS, AUTOPSY), bubeník Sein Reinert (CYNIC) a zpěvák Max Phelps (CYNIC), který byl podobný Chuckovi, jako by měl skryté dvojče. Během setu se pak objevil i člen stejně žánrové zaměřené kapely OBSCURA, který zvládl odehrát pecky „Spirit Crusher“ a „Crystal Mountain“. Z „Human“, tohoto opusu magnum, zazněly songy „Flattering Emotions“, „Suicide Machine“ a instrumentální lahůdka „Cosmic Sea“. Pro mě jako absolutního fanouška DEATH to byl večer, na který nezapomenu.
Fotky: Sirah
Celá galerie
Z akce ještě přineseme obsáhlý fotoreport...
Basinfirefest ve Spáleném Poříčí se dá považovat už za tradiční festival na západě Čech, který každoročně otevírá prázdniny. Letos se konal již podvanácté a i tentokrát lákal na několik zahraničních hvězd napříč metalovými odnožemi a jako vždy širokou škálu tuzemských kapel. Z časových důvodů (ale také proto, že se mi ježí chlupy na rukou při vyslovení HARLEJ či ŠKWOR, kteří hráli v neděli) jsem letos vyrazil pouze na pátek a sobotu, kde pro mě hrály prim kapely DEATH, METAL CHURCH a ANNIHILATOR.
Do Poříčí dorážíme svozovým busem krátce po dvanácté a ještě když jsem byl jednou nohou na schůdkách mi zatarasil cestu odhadem šestnáctiletý „sekuriťák“ se slovy „stopade“. Tohle chování mě dokáže lehce vytočit – žádnej pozdrav, žádnej důvod, prostě nic. A tak jdu od něj pryč. Pak už se jen všichni diví, že mladík ve skoro policejní vestě vybírá poplatek za stan. Chvíli nemůže pochopit, že my v kempu spát nebudeme; náš odchod bere asi dost nechápavě (smích). Přicházíme ke kamarádovi na chalupu, kde se setkáváme s druhou bandou včetně Fobia kolegy Míry. Po „nucených pracích“ na zahradě a obědě v místním restaurantu si to štrádujeme do areálu.
V pátek je hlavní program tradičně až večer, přesto krátce po opáskování zhlédnu část setu finské kapely STAM1NA. Až do teď jsem o kapele neměl ani tušení a v postatě mohu říci, že už jsem ji z hlavy opět vypustil. Tuctový power/heavy melodický metal s lehkou příchutí melodeathu. Instrumentálně to kapele šlape, horší je, že každá minuta zní stejně a celá kapela je až moc předvídatelná. Terorem pak jsou klávesy dominující vysoko nad všemi nástroji. Palec nahoru naopak zaslouží texty v rodné finštině. Ne, že by se mi vokál líbil, ale mám rád, když kapela zpívá v mateřštině.
Vytrácíme se z areálu s tím, že přijdeme na jedno z velkých lákadel MEKONG DELTU. U písecko-protivínského zázemí popíjíme Závynovo domácí pivo (a že ta šestnáctka kope), kecáme a když se na playlist dostanou SLAYER, vzniká soukromá párty u aut a stanů vrcholící ukázkovým stage-divingem ze střechy Fordu Transit (úsměv). Večer se vracíme do areálu a nestačíme se divit. MEKONG DELTA že už odehrála? Odpadli francouzští TAGADA JONES, které prý na cestě zatkli fízlové. Ale o změně hracího času německých thrashových techniků ani info? Fakt díky, tohle se Vám povedlo. Pro příště bych uvítal vedle stage velkou infotabuli se změnami, tak jako je tomu jinde. Ono toho jednoho komentátora/uvaděče, který si občas plete pojmy s dojmy, zrovna v jednu chvíli celý fest neposlouchá…
Rozdejchávám to v pivním stanu s Budvarem ve skle. To je jediné místo, kde je pivo v areálu poživatelné a vychlazené. V patřičné náladě míříme za velkou kalifornskou parádou METAL CHURCH. Tahle parta to drhne od roku 1982 a i když z původní sestavy zbyl pouze kytarista Kurdt Vanderhoof, kapele to neubírá. Naopak od prvních okamžiků METAL CHURCH ukazují, v jaké hrají kondici. Ten jejich uskřípaný old school heavy/power metal (ano, tomuhle já říkám power metal!) s mírnou příchutí thrashe se mi trefil do noty. Riffovačka jak má být! Střídání se obou kytaristů v sólech a k tomu čistý vokál Ronnyho Monroa. METAL CHURCH ve svém hodinovém setu vsadili především na staré pecky ze svého nejslavnějšího období desek „Metal Church“, „The Dark“ a „Blessing in Disguise“. Druhá polovina setu byla sice na můj vkus příliš „baladová“, ale i tak jsme si parádně zahrozili a vytřepali tykve. Posuďte sami – „Beyond the Black“, „Gods of Wrath“, „Starts the Fire“, „Wath the Children Pray“, „Fake Healer“ (u tohoto válu zdravím Míru z Písku, haha) nebo závěrečná „Metal Church“ – to jsou koncertní flákoty. Škoda jen ne zrovna dobrého zvuku, který se nejvíce podepsal na melodických sólech a místy na vokále. Jinak paráda!
Hlavní důvod, proč jsem letos na Basinfirefest přijel, byl jasný – DEATH. Tedy přesněji DEATH TO ALL, což je současný název této „Human sestavy“ bez legendárního Chucka. Po loňském listopadovém koncertě v Roxy jsem byl dlouho v jiné dimenzi. A tentokrát to nastalo znovu! Velké logo DEATH na pódiu nahánělo od prvního intra (každá skladba měla krátké intro) mráz do zad a když do toho pánové praštili, bylo vymalováno. Okamžitě se chytám a na nějakých osmdesát minut se ponořuji do hudby, kterou miluji a kterou jsem slyšel snad tisíckrát. Je to nepopsatelný pocit, když před vámi hraje kapela a znáte každý riff nebo úder bicích. A ještě k tomu tak legendární. DEATH ukázali, jaké veledílo za sebou zanechal Chuck Schuldiner (oproti Praze chyběla vzpomínková projekce) a všichni si ho náležitě užili. Otvírákem je „Flattening of Emotions“, následují „Leprosy“, „Left to die“, „Spiritual Healing“, „Suicide Machine“, „Symbolic“, „Cosmic Sea“ a další důvěrně známé vypalovačky. DEATH vytáhli i nejzaprášenější vál „Zombie Ritual“, při kterém rezonují okna snad i lidem v Plzni. Max Phelps se role Chucka zhostil výborně. Vokálově se sice chvílemi ztrácel a nebyl tak výrazný jako Mistr, ale ten byl pouze jeden. Paul Masvidal odehrál naprosto precizní kytaru, byla radost se dívat na jeho tančící prsty po strunách. Kapitola sama pro sebe je basák Steve diGiorgio – jeho způsob hry prsty je naprosto úchvatný. Zvukově jsou DEATH čitelní parádně, já se zvukem neměl sebemenší problém. Snad jen partička děcek, co asi před chvílí blbla na HATEBREED, si plete mosh pit se žabáky. DEATH dokonali dílo zkázy a já odcházím a později usínám stejně jako v Praze uchvácen, dojat a zničen. Neměl jsem možnost vidět DEATH s Chuckem a věřím, že to bylo ještě o třídu lepší, ale díky této sestavě jeho nesmrtelný odkaz a kult DEATH žije dál. Díky!
Sir:
Po vstupu do areálu stíhám vyslechnout pár písní kapely DISCOBALLS, jedná se o pohodové ska, takže pro mě klidný rozjezd, navíc s kapelou vystoupil kytarista Nedy, známý především díky působení v grindové úderce INCEST.
MEKONG DELTA byli první zahraniční kapelou, kterou jsem letos na BFF slyšel. Bohužel hned na úvod přišlo zklamání. Jestliže oficiálně jsou MEKONG DELTA prezentováni jako progresivní thrash, já musel s lítostí konstatovat, že naživo z inkriminovaného žánru zbyly jen útržky thrashe obaleného heavy-metalovým balastem, nuda, šeď.
Náladu mně zvedli následující Frantíci TAGADA JONES, ty jsem až do jejich výstupu neznal a musím napsat, že jejich energické vystoupení nejen mě totálně smetlo, TAGADA JONES totiž vystříleli do přítomných svoji ostrou punkovou munici s takovým nasazením, že nejeden fanoušek i ostřejších stylů musel smeknout, připočtu-li libozvučnou francouzštinu, musím hodnotit jejich výkon jako excelentní!
Pak následuje přesun k vedlejší stage, kde už se připravuje dvojkapela SNAIL / DESTROING THEMSELVES – abych to vysvětlil, crossoveroví SNAIL vzešli z deathmetalových DESTROING THEMSELVES a tento set si měly kapely rozdělit půl napůl. První tedy nastupují SNAIL, kteří mě letos moc neuchvátili, celé to bylo nějaké nemastné neslané, bavím se až po výměně vokalisty a tedy s kapelou DESTROYING THEMSELVES. Ti, ačkoliv sázejí na model death metalu, který byl „in“ koncem devadesátých let a bylo i celkem znát, že příprava na koncert nebyla úplně 100%, působili paradoxně svěžejším dojmem. Bylo to možná i tím, že mě tvorba DESTROYING THEMSELVES mírně evokovala tvorbu legendárních KONKHRA, buď jak buď, já se bavil.
Ignoruji METAL CHURCH, abych letmo poslechl pár songů KURTIZÁN Z 25. AVENUE a následujících PIPES AND PINTS, abych konstatoval, že mě tvorba obou kapel nechává chladným, musím však říci, že posledně jmenovaní jsou opravdu objektivně výborní a potencionálně jednou z mála kapel, která má šanci zaujmout mimo hranice naší vlasti.
Před 22:30 se ale rychle vracím na Budavar stage, kde už to hrnou HáCéčkáři HATEBREED a já se konečně dočkal parádního, zdrcujícího vystoupení. Nasazení na 1000 %, výborný zvuk a hitovka „In Ashes They Shall Reap“, která nasadila celému setu korunu. Strhující set, při kterém jsem pochopil přítomnost členů LOCOMOTIVE na BFF, ačkoliv zde letos Jihočeši nehráli…
Opět letem světem vyslechnu pár písní od punkáčů SPS, znělo to na pohodu, hezký výlet do minulosti…
V závěru prvního dne přichází kapela, na kterou jsem se těšil nejvíc - DEATH revival, v jejíž sestavě působí 3 ex-členové originální kapely. Bohužel, zázrak se nekonal a pro mě tedy velké zklamání. Za zcela tragický zvuk ven si sice kapela nemohla, za vyznění bohužel již ano. Musím dát za pravdu kamarádovi, který jejich předchozí vystoupení v ČR půl roku zpátky hodnotil jako odfláknuté. Zkrátka, nesedlo mně to, možná jsem měl příliš velké očekávání a dostalo se mi de facto standardního revivalu, nebo nevím, vždyť takový DiGiorgio, jenž mistrně ovládal svá bezpražcová monstra, by mě měl zaujmout, žel nestalo se tak a cca v půlce setu po „Crystal Mountain“, jsem to zabalil. Ačkoliv třem ex-členům DEATH neupírám jejich zásluhy – naopak, kdo jiný by měl větší právo dát dohromady DEATH revival – přesto mě Američané připravili jedno z největších zklamání festivalu, Chuck byl zkrátka jen jeden… jakékoliv napodobování, byť bezesporu (vcelku) kvalitní, působí laciným dojmem.
Míra:
První den pro mě nachystal nejvíce lákadel celého festivalu. Těšil jsem se hlavně na trojici MEKONG DELTA, METAL CHURCH a DEATH. Přijel jsem proto již v poledne, abych se stačil osvěžit pivem a jídlem. První vlašťovkou pátečního dne měla být progresivní formace MEKONG DELTA. Vyrazil jsem tedy brzy, s předstihem, abych nebyl zbrzděn u vchodu při kontrole. Bohužel veškerá snaha padla vniveč, protože hrací čas Němců obsadili Francouzi TAGADA JONES. Pro mě velké zklamání. MEKONG DELTA k nám nejezdí každý rok... Rozmrzelý jsem tedy čekal na METAL CHURCH, které jsem také ještě neviděl. Začátek si americká legenda zvolila velmi ostrý. Pecky jako „Ton of Bricks“ a „Start the Fire“ nejen ve mně probudily vášně. (úsměv) V průběhu setu se kapela držela spíš ve středních tempech či předkládala pomalejší skladby. Především dvě delší propracovanější „Gods Of Wrath“ a „Beyond the Black“ dokládaly velkou sílu nynějších METAL CHURCH. Celkově hodnotím vystoupení Američanů za velmi podařené a z kapely po téměř třiceti letech i nadále vyzařuje poctivý (thrash) heavy metal.
Vedlejší Jägermeister stage jsem si prohlédl za pomocí českých PIPES AND PINTS. Ti svůj dudácký punk předvedli s velkou živelností. Začala mi ale být zima, a proto jsem se šel „ohřát“ k Budvar stage, kde začali hrát hardcore zabijáci HATEBREED. Měl jsme tu čest je vidět už v roce 2009, kdy mě však příliš nebavili. Důvodem byl ten fakt, že předkapelou byla tehdy mladá začínající formace WARBRINGER, která mě totálně zničila. Pět let poté si u mě HATEBREED zlepšili reputaci. Zvuk měli ostrý a čitelný, playlist byl plný rychlých vypalovaček, ale i pomalejších groove věcí. Velmi příjemné oživení na jinak zcela ortodoxním hard’n’heavy festivalu. Zima trochu odezněla a vše se schylovalo k absolutní bombě večera. Ne, nedošlo k žádnému teroristickému aktu, ale k vykopání starých ostatků velkého člověka.
DEATH nebo spíše DEATH TO ALL je uskupení bývalých členů této legendární death metalové kapely z Floridy, kteří se pojali oslavit a uctít památku Chucka Schuldinera. Jeho odkaz žije i po dlouhých třinácti letech od jeho nečekaného skonu. Jako vůbec první musím vypíchnout, že takový zvuk jsem na festivalu nebo koncertu dlouho nezažil. Každý nástroj byl čitelný, každý úder a riff přehledný a doslova jsem se cítil lapen do instrumentálních orgií. Kdo se tedy na pódiu objevil? Především skoro celá sestava z desky „Human“, která je u mě TOP u DEATH. Kytarista Paul Masvidal (CYNIC), baskytarista Steve DiGiorgio (TESTAMENT, SADUS, AUTOPSY), bubeník Sein Reinert (CYNIC) a zpěvák Max Phelps (CYNIC), který byl podobný Chuckovi, jako by měl skryté dvojče. Během setu se pak objevil i člen stejně žánrové zaměřené kapely OBSCURA, který zvládl odehrát pecky „Spirit Crusher“ a „Crystal Mountain“. Z „Human“, tohoto opusu magnum, zazněly songy „Flattering Emotions“, „Suicide Machine“ a instrumentální lahůdka „Cosmic Sea“. Pro mě jako absolutního fanouška DEATH to byl večer, na který nezapomenu.
Fotky: Sirah
Celá galerie
Z akce ještě přineseme obsáhlý fotoreport...
