DEADLY CARNAGE – Manthe

DEADLY CARNAGE mě vyděsili hned na začátku naší společné poutě. Neměl jsem o této kapele pocházející z Itálie ani potuchy, tak proto jsem reagoval, tak jak jsem reagoval. Název DEADLY CARNAGE jsem si spojoval s nějakou brutal death grindovou sypačkou. Velká chyba. DEADLY CARNAGE, navzdory blbému a zavádějícímu názvu, se nejčastěji pohybují ve vodách doom metalových, s jasným a slyšitelným vlivem vycházejícím z black metalu. Na ten pak nejvíc odkazuje vokál Marcella, který je poměrně výrazný a naléhavý, v neposlední řadě je však téměř neustále v nervní poloze, a i díky jemu jsou z hudby DEADLY CARNAGE cítit silné prvky DSBM. Přičemž složky doom a black by si zřejmě zasloužily předložku post.

DEADLY CARNAGE oproti jiným spolkům majícím neustále přiloženou žiletku na žíle umějí i zvolnit a přidat jemnější výraz, hraničící s rockovou lehkostí, zase se tam dere to slovo post. Typickou ukázkou je druhá věc na albu, a zároveň klipová „Dome of the Warders“, která se mi po několika vyslechnutích vyprofilovala jako největší hitovka, kterou „Manthe“ obsahuje. Tudíž souhlasím s tím, že ji kapela vyhodnotila jako reprezentativní kus a natočila na ní videoklip. Samotná skladba je pomalejší, emotivní záležitostí, kterou narušuje jenom Marcellův vokál. Ten je pořád dostatečně „true“ a zlý. Zatímco zde použité sólo na flétnu a doslova lehce tančící kytara mi v hlavě evokuje francouzské melancholiky ALCEST a jim podobné umělce, koketující spíš než s metalovým ostřím s rockovou hravostí.

Většina ze sedmi skladeb se odehrává ve středním tempu, výjimku pak tvoří předposlední „Electric Food“, která svojí agresivitou dá vzpomenout na black metalové kořeny kapely. V páté „II ciclo della forgia“  lze vystopovat prvky, kterými si svůj okruh věrných vypěstovali AGALLOCH. Pomalejší tempo, kde si hlavní slovo bere akustická kytara, dělá ze skladby příjemnou záležitost, bohužel song tak nějak plyne a nepřichází onen vrchol v podobě výraznější gradace, která by se zakousla a nepustila. Nepatřičně tu působí i zpěv, a i když se Marcello snaží sem tam v dramatičnosti šeptat a užívá i mluvené slovo; jeho blackový vokál, konkrétně v této skladbě, na mě působí rušivým dojmem, jakoby toho chtěl hrozně moc sdělit a nevěděl, kdy přestat.

DEADLY CARNAGE tak balancují na hraně několika žánrů, které proplétají dohromady, aniž by vznikl nějaký chaos. Evidentně promyšlenou kompoziční strategii lze z technického hlediska vyzdvihnout bez výraznějších námitek. Slabší, a to je právě to, kde má dle mě kapela největší deficit, je, že se nemohu zbavit dojmu, že poslouchám několikátý klon třeba už výše zmíněných kapel. Tudíž, i když je vše v podstatě správně, chybí mi u Italů něco, co by mi dalo důvod se pro jejich hudbu víc nadchnout. Vyloženě silné momenty a chytlavé prvky nabízí už zmiňovaná pohodovka  „Dome of the Warders“, zbytek rozhodně nepůsobí horším dojmem, zaslechnout lze i několik zdařilých pasáží, ale pocitu, jakoby „Manthe“ chybělo něco na víc, se nemůžu ubránit.

Seznam skladeb: