Neodhalitelné neznámo, zamlžené tajemno, nerozluštitelná existence. Jaké další přívlastky by mohly charakterizovat hudebníky kapely EA tající přísně svoji identitu? Při bližším osahání však vyvstávají určité souvislosti a hodně napovídá hudba produkovaná tímto hudebním tělesem.
Funeral doom, tento subžánr metalové hudby, mě vždy zavedl do stmívání, kde je zřejmý jen pohyb stínů mrtvých, kde i pouhý letmý pocit krvácí, a až skoná, je pohřben do smrtí vyorané, hluboké brázdy. Čas s rozmyslem vytahuje rezivějící zbraň proti životu, tomu umírajícímu nebožáku. Podprahové sféry vnímání jsou zpocené, svázané a sevřené koncentrovaným smutkem, ztělesněnou bolestí, oči už jsou vyhaslé a suché, ty oči už všechny slzy dávno vyplakaly. Kondolence došly na moji adresu. Vzpomínejte.
Švýcarští MORDOR, ESOTERIC z britských ostrovů, Australané MOURNFUL CONGREGATION, finské kapely COLOSSEUM nebo THERGOTHON, samozřejmě němečtí AHAB, to byly nebo jsou pilíře funeral doom metalu, který od devadesátých let provází posluchače zamlženými kraji, zborcenými krchovy promočenými a rozbahněnými neustálými dešti. Ve Spojených státech pak v tomto směru jsou pro mě zásadní RIGOR SARDONICOUS, kteří nás svou jednoduchostí a nejhlubším přednesem zavedou na místa zkázy a zatracení. Do této rodiny bezesporu patří také kapela EA.
Jak jsem ale zmiňoval výše, informace o tomto uskupení jsou takřka nedostupné. Některé zdroje uvádějí, že jsou to Američané, jiné zase, že pocházejí z Ruska, jména ani podoby hudebníků nejsou známy, s živým vystoupením jsem se nesetkal, víme jen to, že veškerou svoji tvorbu vysílají do světa přes ruský label Solitude Productions, žánrové vydavatelství takovéto hudby. EA zahájila činnost v roce 2005 a má na svém kontě pět dlouhohrajících desek, každá trvá kolem padesáti minut a obsahuje jednu až tři skladby. Těžko lze cokoli vyvodit z textů, jelikož užívá hlas jako další nástroj a navíc se převážně jedná o pradávné sakrální texty zaniklých civilizací přednášené v mrtvém jazyce starověkých Akkadů. Tyto texty byly obnoveny díky archeologickým objevům a jejich studiu. Souvislost s akkadskou civilizací má zajisté i název kapely, protože Ea byl mezopotámský bůh, ochránce civilizace a kultury. Někdy též bůh moudrosti a magie, zastánce lidí býval zobrazován jako člověk, kterému z ramen vytékají dvě řeky Eufrat a Tigris. Potom je třeba se zaměřit na tvorbu pouze pocitově a možná, že to tak je dobře, zvláště v případě hudby těchto rozměrů.
Album „A Etilla“ uspořádáním navazuje na předešlou desku „Ea“ z roku 2012, opět pouze jednoskladbový epos přinášející veškeré atributy funeral doomu. Mučivě pomalé akordy, hluboký vrčivý zpěv, místy dusivé basové linie, ambientní prvky představené tekoucí vodou, použití kláves, doprovodné chorály. Po několikerém poslechu však zjišťuji, že to není cesta ruinami zaniklé kultury, pohřební špína je suplována melodičtějšími pasážemi místy i středního tempa. Je zřejmé, že kapela má snahu ukazovat život, možná zaniklý, ale přesto život, a nechce jen pohřbívat. Vynikající je začátek alba provázený chrámovými chorály a od desáté minuty nastává rytmický obrat k energičtější, riffové části s průniky směřujícími až k deathovým postupům. Zajímavá je drnčící basová kytara a velmi nezvyklé rytmické prvky sólové kytary na úkor bicích. Ty drží jen základní tempo a místy se zcela vytrácejí. Žel zvuková naléhavost z počátku se nepatrně vytrácí a rozmělňuje v nezapamatovatelných pasážích středu alba. Zde je třeba na poslech mimořádné soustředění, jinak se člověk ztratí a těžko hledá cestu zpět ke koncepci alba. Jsou tu chvíle vzrušení, ale keyboardy z pozadí vystupují a uhlazují projev. Zkrátka prostředek alba by mohl mnohým připadat jako výplň. Tento úsek eposu se projeví jako zajímavý skutečně až po několikerém poslechu a musím říct, asi má komplexní opodstatnění. Při poslechu vydržte, vnímejte podtext, neodvrhněte album, přidejte na hlasitosti a uslyšíte zajímavé a, musím podotknout, napínavé momenty. Ty chvíle rytmické a melodické souhry jsou i zde velice zdařilé. A přestože album je koncipováno pouze do jedné skladby, tak proměny ve výrazu jsou zřejmé. Zhruba sedmatřicátá minuta láme počin a poslední chvíle přinášejí okamžiky, jenž jsou nadmíru impozantní a působivé. Vrací se basová linie a nepatrná krátkodobá přítomnost akustického klavíru jen zjemní silný a svírající projev směřující k závěru desky. Pro mě podařený kontrast zvýrazňující doomovou, osudovou výpověď. Vokál má váhu, zvuk neskutečnou hloubku, nic nezaniká jen tak, nic nevyzní do ztracena, prostě dobré, hutné vyvrcholení hudebního celku.
Je s podivem, jak mě nakonec toto album zaujalo, ale je to asi ta skrytá energie, to zvláštní umělecké tajemství předkládané s naléhavostí vlastní tomuto hudebnímu žánru. A opravdu, když je umění dobré a cítím, že pravdivě podané, pak onen povznášející pocit z poslechu přichází naprosto přirozeně a můžu jen žasnout, co hudba dokáže.
Seznam kladeb:
Čas: 49:12
Sestava:
http://eadoom.bandcamp.com/
Funeral doom, tento subžánr metalové hudby, mě vždy zavedl do stmívání, kde je zřejmý jen pohyb stínů mrtvých, kde i pouhý letmý pocit krvácí, a až skoná, je pohřben do smrtí vyorané, hluboké brázdy. Čas s rozmyslem vytahuje rezivějící zbraň proti životu, tomu umírajícímu nebožáku. Podprahové sféry vnímání jsou zpocené, svázané a sevřené koncentrovaným smutkem, ztělesněnou bolestí, oči už jsou vyhaslé a suché, ty oči už všechny slzy dávno vyplakaly. Kondolence došly na moji adresu. Vzpomínejte.
Švýcarští MORDOR, ESOTERIC z britských ostrovů, Australané MOURNFUL CONGREGATION, finské kapely COLOSSEUM nebo THERGOTHON, samozřejmě němečtí AHAB, to byly nebo jsou pilíře funeral doom metalu, který od devadesátých let provází posluchače zamlženými kraji, zborcenými krchovy promočenými a rozbahněnými neustálými dešti. Ve Spojených státech pak v tomto směru jsou pro mě zásadní RIGOR SARDONICOUS, kteří nás svou jednoduchostí a nejhlubším přednesem zavedou na místa zkázy a zatracení. Do této rodiny bezesporu patří také kapela EA.
Jak jsem ale zmiňoval výše, informace o tomto uskupení jsou takřka nedostupné. Některé zdroje uvádějí, že jsou to Američané, jiné zase, že pocházejí z Ruska, jména ani podoby hudebníků nejsou známy, s živým vystoupením jsem se nesetkal, víme jen to, že veškerou svoji tvorbu vysílají do světa přes ruský label Solitude Productions, žánrové vydavatelství takovéto hudby. EA zahájila činnost v roce 2005 a má na svém kontě pět dlouhohrajících desek, každá trvá kolem padesáti minut a obsahuje jednu až tři skladby. Těžko lze cokoli vyvodit z textů, jelikož užívá hlas jako další nástroj a navíc se převážně jedná o pradávné sakrální texty zaniklých civilizací přednášené v mrtvém jazyce starověkých Akkadů. Tyto texty byly obnoveny díky archeologickým objevům a jejich studiu. Souvislost s akkadskou civilizací má zajisté i název kapely, protože Ea byl mezopotámský bůh, ochránce civilizace a kultury. Někdy též bůh moudrosti a magie, zastánce lidí býval zobrazován jako člověk, kterému z ramen vytékají dvě řeky Eufrat a Tigris. Potom je třeba se zaměřit na tvorbu pouze pocitově a možná, že to tak je dobře, zvláště v případě hudby těchto rozměrů.
Album „A Etilla“ uspořádáním navazuje na předešlou desku „Ea“ z roku 2012, opět pouze jednoskladbový epos přinášející veškeré atributy funeral doomu. Mučivě pomalé akordy, hluboký vrčivý zpěv, místy dusivé basové linie, ambientní prvky představené tekoucí vodou, použití kláves, doprovodné chorály. Po několikerém poslechu však zjišťuji, že to není cesta ruinami zaniklé kultury, pohřební špína je suplována melodičtějšími pasážemi místy i středního tempa. Je zřejmé, že kapela má snahu ukazovat život, možná zaniklý, ale přesto život, a nechce jen pohřbívat. Vynikající je začátek alba provázený chrámovými chorály a od desáté minuty nastává rytmický obrat k energičtější, riffové části s průniky směřujícími až k deathovým postupům. Zajímavá je drnčící basová kytara a velmi nezvyklé rytmické prvky sólové kytary na úkor bicích. Ty drží jen základní tempo a místy se zcela vytrácejí. Žel zvuková naléhavost z počátku se nepatrně vytrácí a rozmělňuje v nezapamatovatelných pasážích středu alba. Zde je třeba na poslech mimořádné soustředění, jinak se člověk ztratí a těžko hledá cestu zpět ke koncepci alba. Jsou tu chvíle vzrušení, ale keyboardy z pozadí vystupují a uhlazují projev. Zkrátka prostředek alba by mohl mnohým připadat jako výplň. Tento úsek eposu se projeví jako zajímavý skutečně až po několikerém poslechu a musím říct, asi má komplexní opodstatnění. Při poslechu vydržte, vnímejte podtext, neodvrhněte album, přidejte na hlasitosti a uslyšíte zajímavé a, musím podotknout, napínavé momenty. Ty chvíle rytmické a melodické souhry jsou i zde velice zdařilé. A přestože album je koncipováno pouze do jedné skladby, tak proměny ve výrazu jsou zřejmé. Zhruba sedmatřicátá minuta láme počin a poslední chvíle přinášejí okamžiky, jenž jsou nadmíru impozantní a působivé. Vrací se basová linie a nepatrná krátkodobá přítomnost akustického klavíru jen zjemní silný a svírající projev směřující k závěru desky. Pro mě podařený kontrast zvýrazňující doomovou, osudovou výpověď. Vokál má váhu, zvuk neskutečnou hloubku, nic nezaniká jen tak, nic nevyzní do ztracena, prostě dobré, hutné vyvrcholení hudebního celku.
Je s podivem, jak mě nakonec toto album zaujalo, ale je to asi ta skrytá energie, to zvláštní umělecké tajemství předkládané s naléhavostí vlastní tomuto hudebnímu žánru. A opravdu, když je umění dobré a cítím, že pravdivě podané, pak onen povznášející pocit z poslechu přichází naprosto přirozeně a můžu jen žasnout, co hudba dokáže.
Seznam kladeb:
- A Etilla
Čas: 49:12
Sestava:
- neznámá
http://eadoom.bandcamp.com/
