„Začalo to na podzim roku 2009. Bylo sychravo a já jako každý den házel již několik hodin lopatou. Nejdříve jsem slýchával jen občas jakési tlumené klepání. Pak se přidaly výkřiky, zlý smích a jekot. Jsem za ty roky téhle práce zvyklý na ledacos a nezastírám, že si rád občas přihnu. Stíny jsem začal vnímat právě ten na začátku zmíněný rok. Nejdřív jsem si myslel, že jsem to zase přehnal s pálenkou, ale tentokrát to bylo tak hmatatelné, že jsem dostal strach. Nemívám problém s tím, že občas přespím v márnici. Člověk si zvykne na ledacos, ale tohle bylo jiné. Šílenější. Pak se začala za hřbitovní zdí scházet divná parta. Všichni měli džínové bundy a na nich nápisy. Co jsem byl schopen přečíst (zrak už mi tolik nevládne), tak jsem rozluštil jména jako MASTER, ASPHYX, AUTOPSY, OBITUARY, DEATH, NIHILIST, PUNGENT STENCH. Měly je napsané také na tričkách a divné bylo, že snad každý den se ta jména měnila. Bál jsem se je oslovit, nedělali sice nic nezákonného, ale většinou tady bývá klid. Dneska za mrtvými už nikdo nechodí. No a takhle jednou v noci, myslím, že to byl 21. listopad 2009, se u vstupní brány sám od sebe obrátil kříž vzhůru nohama. Také jsem najednou nalezl několik prasklých vík od hrobů. Tak jsem tady, abych to všechno nahlásil, pánové.“ Tak zněl úryvek z výpovědi hrobníka H.S., Berlín, policejní stanice, spis číslo 666, 21. listopadu 2010. Den nato byl nalezen mrtvý ve svém domě hned vedle hřbitova. Ve tváři měl výraz, jakoby spatřil před svojí smrtí něco šíleného. Jeho vlasy byly zcela bílé.
Vám, kdo se o old school death metal zajímáte již delší dobu, je již doufám jasné, s kým máme tu čest. Ano, do zástupu nových vyznavačů starého dobrého smrtícího běsnění si můžete připsat další jméno. Jsou jimi němečtí šílenci HARM. Ti se začali scházet na výše zmíněném berlínském hřbitově poprvé v roce 2009 a letošní deska je jejich první v celé historii kapely. Jedná se opět o muziku, která se vrací po časové ose zpět převážně do devadesátých let minulého století. Je to přesně ta hniloba, která se kdysi hrávala a pokud bychom měli ocenit způsob, jakým HARM svůj „úkol“ splnili, nebránil bych se samým superlativům. Je to jednoduché, na dřeň jdoucí, syrové, chvílemi až primitivní, bez jakýchkoliv příkras. Zkrátka, další zběsilá smečka, která se do toho nebojí pořádně opřít. Opět bych s klidem věřil tomu, že se jejich zkušebna nachází hned za hřbitovní zdí a skrz stěnu jim prosakuje hlína udusaná stoletími neustálého pohřbívání. Bubeník má dozajista celou svoji soupravu pokrytou pavučinami a zpěvák snídá vodku a hřebíky. O těch, co obsluhují strunné nástroje, bych si dovolil směle tvrdit, že v rakvích běžně přespávají.
Pro poslech je samozřejmě nutné odstřihnout pupeční šňůru, která nás všechny (nás starší) pojí s minulostí. To bychom jinak HARM ihned odsoudili jen jako obyčejnou kopírku. To je ale jen jeden z pohledů, který lze na tyhle syny hrobníků mít. Pak existuje ještě druhý, přívětivější. Vy nemáte chuť si někdy pořádně zařádit, jako za starých dobrých časů? Jestli si říkáte, stejně jako já, že ANO a jen po očku pokukujete, co by tomu říkalo vaše okolí, tak věřte, že tahle vzpomínka určitě stojí za to. Sám jsem nejdříve pod vousy mumlal něco o tom, že to je zase další nejen „Švédskem načichlý“ obyčejný „old school“, kterých jsou dnes desítky, možná stovky, ale vodítkem pro mě byla jednak vydavatelská společnost (která snad nemá pod svými křídly nějaké vyloženě špatné jméno), ale hlavně síla, kterou jsem cítil z nahrávky snad již při druhém poslechu. Dostával jsem vyloženě chuť na to, vzít do ruky lopatu a vyrazit na nejbližší hřbitov, trošku jim pomoct. Místo toho jsem si narval CD „Cadaver Christi“ do palice ještě několikrát a myslím, že pocity byly nakonec zcela srovnatelné se zamýšlenou noční procházkou do království mrtvých.
HARM mě svojí prvotinou zcela přesvědčili. Myslím, že i v době, kdy se tato hudba běžně hrávala a technické finesy v death metalu byly ještě jen v představách pár vizionářů, by tihle smrtihlavové jistě doznali zaslouženého uznání. Dnešní recenze je tak spíše připomenutím toho, že u našich západních sousedů to v současné době v undergroundu neskutečně žije. Některé songy z „Cadaver Christi“ jsem dostal do hlavy takovou silou, že mi tam znějí dokonce i ve chvílích, kdy nemám žádnou muziku puštěnou (smích). Tak tedy, milí příznivci starých časů, pohodlně se usaďte, pusťte si nějaký pěkný horor se hřbitovní tématikou, vypněte zvuk u televize a zapněte hifi-věž s HARM. Na tomto CD je vše přesně poskládáno tak, jak to mám rád. Zahnívající zvuk, krásný obal od Juanja Castellana, tisíckrát „ověřené“ postupy, ale hlavně určitý náboj, energie, uhrančivost, která se velmi těžko popisuje slovy. Je to vlastně tak, že pokud mi předhodíte na koncertě nějakou hodně progresivní a technicky vyspělou kapelu, poslechnu si pár songů a pak ztratím nit. U HARM skočím rovnýma nohama do kotle a budu hrozit v prvních řadách. Parádní death metal pro pamětníky!
Seznam skladeb:
- My Name is Jack
- Burn the Saints
- Cadaver Christi
- Drivers of Death
- Blood for God
- Harmageddon
- When the Tigers Roar
- Mustard Gas Terror
- Nuclear Holocaust
- Cross Desecration
Čas: 39:12
Sestava:
- Barkley – zpěv
- Moloch – kytara
- Solvernus – bicí
- Alejandro – basa
https://myspace.com/harm_berlin
http://www.fda-rekotz.com/gx/
