LAHAR/EXORCIZPHOBIA

Dlouho a netrpělivě očekávané splitko zavedených mazáků nacházejících se v životní formě a nadějné, stále se zlepšující kapely, je konečně venku. Thrash, thrash a ještě jednou thrash, to je to, o co se tu jedná. Dva různé pohledy na věc – thrash metal, jedna deska, jeden obal. Dnes už bez nějakých pardonů česká, thrashová legenda LAHAR, společně s EXORCIZPHOBIA.

V jižních Čechách by chtěl žít každý. Split s LAHAR by chtěl mít také každý.

Jakkoliv jsou kluci z EXORCIZPHOBIA sympatičtí a snaživí, troufám si tvrdit, že většina fans začne svůj poslech stranou jejich starších kolegů. Ale lehce ve stínu LAHAR stojící EXORCIZPHOBIA, aneb mladší ročníky z „Krakonošova“ milující thrash metal, si s touto výzvou poradily a přistoupily k ní zodpovědně. Kluci na rozdíl od Korka, Žrouta a spol. nezažili první thrashovou vlnu na vlastní kůži. Jejich džísky nejsou ještě tak obnošené a rozpadající se, přesto je evidentní, že to, co dělají, mají hodně rádi. Pánové z EXORCIZPHOBIA, proč to neříct hned na začátku, svým vkladem příjemně překvapili. Po dost průměrné práci na debutu, ač v thrashové obci až nekriticky kladně přijímaném, zapracovali, vyhráli se a ze tří věcí plus jednoho intra je pokrok náramně znát.

Výrazový prostředek, to jest starý crossover thrash metal, zůstává zachován. Oproti debutu je přece jen kompozičně a hlavně i zvukově šťavnatější, obzvlášť ten zvuk má konečně thrashové grády. A i když je to víceméně hlavně jen o přímočarosti, hned v první „Game Ends, Secret is Revealed“ potěší chytlavé zpomalení, což dělá skladbu mnohem dynamičtější a pestřejší. Skladby jsou plné povedených sól, které nepůsobí egoisticky. Na Skořího vokál je potřeba si zvyknout, na druhou stranu se jeho charakteristická barva hlasu stává jasným poznávacím znamením kapely, a z kdysi slabšího místa se najednou stává přednost. A Skoří se nedrží jen jedné polohy, když v refrénu „Game Ends, Secret is Revealed“ odpovídá na sborové vokály, mám pocit, jako bych slyšel Mikea Muira. Kvalitní formou jsou zpracované právě sborové vokály, což je v tomto stylu velké plus. Výhrady bych měl k délce skladeb, kdyby je o kousek zkrátitili, nebylo by to na škodu. Nejmarkantnější je to v poslední „Ministry of Truth“, která už ke konci začíná zavánět monotónností. A to je možná to, čeho bych se obával na celé desce. Přece jen přijít s nosným a kvalitním nápadem a udržet pozornost po dobu, třeba třiceti minut, je náročná disciplína, avšak tady hodnotíme tři skladby, a tak to tak berme. Ty jsou zábavné, šlapavé a plné elánu. Dobrá práce. 6,5/10

Člověk nemusí být zrovna kovaný thrasher a nosit na sobě jihočeský koncertní stejnokroj, aby poznal, že se něco děje. Vlně jakou LAHAR strhli nelze vzdorovat. Thrashový vulkán, jaký vypukl na „Umění strachu“, se šířil plynule dál loňskou „Až přijde čas“, a ani nová sbírka tří věcí nepolevuje. To, že nepolevuje v rychlosti, nasazení a uvěřitelnosti, bylo tak nějak očekávatelné, potěšující ale je, že se jedná, sice pořád o to samé, ale podané v tak kvalitním hávu, že nelze nic namítat. Tři ostré údery do ksichtu. Jestli by EXORCIZPHOBIA šla přirovnat ke kapelám typu MUNICIPAL WASTE, tak LAHAR to drhnou jako SLAYER před čtvrtstoletím, pro našince s přidanou hodnotou v podobě českých textů. Úvodní „Ouroboros“ je jednoduše thrashový vyhlazovák á la SLAYER. Kompozičně a co do tempa nejzajímavější „Jít cestou slepou“ nabízí mimo jiné chytlavé kytarové vyhrávky. Textově vzdávající hold všem maníkům, a že jich je, kteří pro koncerty a hudbu jako takovou obětují nemálo, je poslední „Neviditelná fronta“. „Na první pohled neviditelná fronta. Vždy v první řadě připravena to zbourat.“ A tak jediným smutným bodem, který je s nahrávkou spojený, je ten, že se jedná o labutí píseň zpěváka Banána. Že by zde platilo v nejlepším odejít? Každopádně, to co po něm zbylo, je už dnes klenotem. Jen čas ukáže, co bude dál... 8/10

Seznam skladeb:

LAHAR:

Čas: cca 13 min. + cca 15 min.

Sestavy:

LAHAR: