Kanada není jen hokej, ale i dobrá hudební scéna. Kanadská legenda ANNIHILATOR kroutí už 29. sezónu v (thrash)metalové lize (stejně jako já). Kolem zručného kytaristy Jeffa Waterse se vystřídalo hodně hráčů, ale Jeff svůj tým pokaždé vedl k úspěchům v podobě čtrnácti řadových alb. To poslední „Feast“ vychází tři roky po svém velmi vydařeném stejnojmenném sourozenci „Annihilator“. Šálu na krk a hurá na stadion, protože se bude hrát tvrdý kolektivní sport.
Na střídačkách už sedí hladoví Kanaďané a v zápisu stojí, že dneska to bude devítka. Tedy devět skladeb se chystá vyrazit na led. Jen se člověk stačí usadit a polknout první pivo, tak už tam padla první branka. Waters napřáhl – prásk – výstavní věšák pod víko nazvaný „Deadlock“. Rychlá, ostrá a především přímočará věc. V hokeji se nemá přemýšlet, hlavně je třeba pálit mezi dvě tyče. Následuje další povedený attack, který se pozvolna rozjíždí za domácí bednou, ale postupně doveze kotouč až za čáru. „No Way Out“ sice pomalu začíná, ale záhy se nápady střídají tak rychle, že byste potřebovali elektronickou tužku na vysvětlení. Ve „Smear Campaing se už začíná myslet na konec třetiny. Chvíle absolutního klidu protrhávají rychlejší výpady, ale žádná sláva to není. Tady si naopak už divák/posluchač raději dojde do bufetu pro další pivo.
Po přestávce začíná nejhorší třetina kanadského souboru. „No Surrender“ i „Wraped“ jsou průměrné a nedonutí mě k potlesku. Taková „plácaná“ druholigové úrovně. No tak Jeffe, kde jsi nechal hokejku... ehm kytaru? Kytarová sóla jsou unylá a dost sobě podobná. Přizpůsobit se aktuálnímu stylu a lépe sednout dnešnímu posluchači je velký nešvar starších kapel. Dejme stranou legendy jako AC/DC nebo MÖTORHEAD – ty jedou svojí od narození svých členů. Pak se stane něco nečekaného. Domácí hráč se otočí na svého brankáře a vstřelí mu nevídaný vlastňák. Co má znamenat balada „Perfect Angel Eyes“ á la NICKELBACK? Takových odrhovaček jsem slyšel mraky a zrovna tato je opravdu kýč a klišé. Končí druhá třetina a většina fanoušků utápí žal v alkoholických/nealkoholických nápojích.
Na tabuli visí skóre 2:3 a po předchozím výkonu je vyrovnání v nedohlednu. Snad si pro poslední třetinu ANNIHILATOR dali pár facek a do kabiny přišel Jaromír Jágr, aby jim řekl, že hrají jako opilé ropuchy. Už první vteřiny „Demon Code“ dávají znát, že tohle je jiný tým, než jsme doposavad viděli. Jisté držení nástrojů, energie, rychlé změny na ledě. Rázem je hned srovnáno 3:3. Ovšem pak začne sedmiminutovka hokeje jak z dob osmdesátek Edmonton Oilers. Waters by měl nosit číslo 99, protože jeho riffy jsou přesné pasy jako z rukou Great One. K tomu má spoluhráče, kteří mu dobře sekundují a nechávají ho doslova létat v oblacích. Dave Padden vyrostl ve zdatného kytaristu, který svede stejné kreace jako Waters a k tomu ještě stihne odzpívat své party. Stejné duo bych viděl u Davea Mustainea a Chrise Brodericka z MEGADETH, ale s tím rozdílem, že Broderick není hlavní pěvec. Samozřejmě se prosadí krásná souhra a okamžitě je tu vedení 4:3. Následných osm minut se odehrává ve formě exhibice. Z „One Falls, Two Rise“ čiší radost z hraní. Pozvolné rozehřívání se přemění v sopku, která chrlí kytarové riffy jako žhavou lávu. ANNIHILATOR jsou postaveni na kytarách a Waters to s hokejkou/kytarou umí!
„Feast“ je nadprůměrné dílo v diskografii ANNIHILATOR, která čítá i několik průměrných věcí. Od „Schizo Deluxe“ se odrazili zpátky ke skvělým „zítřkům“. Avšak předešlé desky jsem se stále nepřejedl a hodnotím „Annihilator“ výše než aktuální novinku. Tu sráží hlavně prostřední hluchá pasáž a (pro mě) ulepená balada. Výsledek zachraňuje famózní konec, který nenechá chladným ani nové fanoušky, kteří nikdy o kanadském (thrash) metalu neslyšeli.
Seznam skladeb:
Na střídačkách už sedí hladoví Kanaďané a v zápisu stojí, že dneska to bude devítka. Tedy devět skladeb se chystá vyrazit na led. Jen se člověk stačí usadit a polknout první pivo, tak už tam padla první branka. Waters napřáhl – prásk – výstavní věšák pod víko nazvaný „Deadlock“. Rychlá, ostrá a především přímočará věc. V hokeji se nemá přemýšlet, hlavně je třeba pálit mezi dvě tyče. Následuje další povedený attack, který se pozvolna rozjíždí za domácí bednou, ale postupně doveze kotouč až za čáru. „No Way Out“ sice pomalu začíná, ale záhy se nápady střídají tak rychle, že byste potřebovali elektronickou tužku na vysvětlení. Ve „Smear Campaing se už začíná myslet na konec třetiny. Chvíle absolutního klidu protrhávají rychlejší výpady, ale žádná sláva to není. Tady si naopak už divák/posluchač raději dojde do bufetu pro další pivo.
Po přestávce začíná nejhorší třetina kanadského souboru. „No Surrender“ i „Wraped“ jsou průměrné a nedonutí mě k potlesku. Taková „plácaná“ druholigové úrovně. No tak Jeffe, kde jsi nechal hokejku... ehm kytaru? Kytarová sóla jsou unylá a dost sobě podobná. Přizpůsobit se aktuálnímu stylu a lépe sednout dnešnímu posluchači je velký nešvar starších kapel. Dejme stranou legendy jako AC/DC nebo MÖTORHEAD – ty jedou svojí od narození svých členů. Pak se stane něco nečekaného. Domácí hráč se otočí na svého brankáře a vstřelí mu nevídaný vlastňák. Co má znamenat balada „Perfect Angel Eyes“ á la NICKELBACK? Takových odrhovaček jsem slyšel mraky a zrovna tato je opravdu kýč a klišé. Končí druhá třetina a většina fanoušků utápí žal v alkoholických/nealkoholických nápojích.
Na tabuli visí skóre 2:3 a po předchozím výkonu je vyrovnání v nedohlednu. Snad si pro poslední třetinu ANNIHILATOR dali pár facek a do kabiny přišel Jaromír Jágr, aby jim řekl, že hrají jako opilé ropuchy. Už první vteřiny „Demon Code“ dávají znát, že tohle je jiný tým, než jsme doposavad viděli. Jisté držení nástrojů, energie, rychlé změny na ledě. Rázem je hned srovnáno 3:3. Ovšem pak začne sedmiminutovka hokeje jak z dob osmdesátek Edmonton Oilers. Waters by měl nosit číslo 99, protože jeho riffy jsou přesné pasy jako z rukou Great One. K tomu má spoluhráče, kteří mu dobře sekundují a nechávají ho doslova létat v oblacích. Dave Padden vyrostl ve zdatného kytaristu, který svede stejné kreace jako Waters a k tomu ještě stihne odzpívat své party. Stejné duo bych viděl u Davea Mustainea a Chrise Brodericka z MEGADETH, ale s tím rozdílem, že Broderick není hlavní pěvec. Samozřejmě se prosadí krásná souhra a okamžitě je tu vedení 4:3. Následných osm minut se odehrává ve formě exhibice. Z „One Falls, Two Rise“ čiší radost z hraní. Pozvolné rozehřívání se přemění v sopku, která chrlí kytarové riffy jako žhavou lávu. ANNIHILATOR jsou postaveni na kytarách a Waters to s hokejkou/kytarou umí!
„Feast“ je nadprůměrné dílo v diskografii ANNIHILATOR, která čítá i několik průměrných věcí. Od „Schizo Deluxe“ se odrazili zpátky ke skvělým „zítřkům“. Avšak předešlé desky jsem se stále nepřejedl a hodnotím „Annihilator“ výše než aktuální novinku. Tu sráží hlavně prostřední hluchá pasáž a (pro mě) ulepená balada. Výsledek zachraňuje famózní konec, který nenechá chladným ani nové fanoušky, kteří nikdy o kanadském (thrash) metalu neslyšeli.
Seznam skladeb:
- Deadlock
- No Way Out
- Smear Campaign
- No Surrender
- Wrapped
- Perfect Angel Eyes
- Demon Code
- Fight the World
- One Falls, Two Rise
Čas: 49:35
Sestava:
- Jeff Waters – kytara, basa, doprovodný zpěv
- David Padden – zpěv, kytara
- Mike Harshaw – bicí
http://www.annihilatormetal.com/
http://www.myspace.com/annihilatorofficial
http://www.last.fm/music/Annihilator
