BLACK SABBATH jsou jako vzpomínka. Jednou prchavá, míjivá, pak zase nezapomenutelná. Když se jen řekne jméno této kapely, většině se v hlavě vybaví nějaký riff i matný obraz nějakého zážitku z minulosti s nimi spojeným. Staří vědí své a já ze své vrozené úctě k legendám dlouho přemýšlel, zda vůbec recenzi napsat. Jsem proti těmto pánům přeci jen ještě mladý kluk a tak jsem v klidu čekal, co se mnou návratové album udělá. Nechtěl jsem se unáhlit, vždyť už jen kvůli tomu, co tito muzikanti vytvořili, si zaslouží svůj čas. Osobně mám s BLACK SABBATH nejvíc ve své hlavě zafixovaný příběh první koupě hifi-věže s CD přehrávačem v Německu. Bylo to ještě za marky. Tenkrát obrovská událost (samozřejmě, bylo to ještě před pádem železné opony). Byl k tomu i gramofon a mohli jsme si k tomu vybrat zdarma jeden hudební nosič. Dodnes si hýčkám ve sbírce výběrovou edici jejich největších hitů. Točil jsem ji stejně jako miliony dalších fanoušků pořád dokola, dokonce uvažoval o koupi kytary (smích) a i když už tenkrát sláva BLACK SABBATH trošku uvadala, pořád se u mě jednalo a jedná o jednu z nejlepších kapel. Ozzy byl „nahrazen“ Ronnie James Diem, kterého jsem měl také velmi rád (na I.Gillana, G.Hughese, T.Martina jsem si nikdy stejně pořádně nezvykl, i když některé desky s nimi jsou jinak samozřejmě famózní). Čas ubíhal nejen mě trošku jiným směrem, ale jakmile vyšlo nové album této kapely, vždy jsem zbystřil. Dovolte mi prosím, dnes tedy pár řádek, protože letošní „sabbathovský“ počin s názvem „13“ je bezesporu nejen pro celou rockovou scénu velkou událostí.
BLACK SABBATH se vrátili někam ke svým začátkům. Jestli si je tedy pamatujete (proč se vlastně ptám)? Pokud ne, koukejte si jejich zásadní alba pořádně osvěžit, alespoň před letošním pražským koncertem. Tony Iommy opět sází své nezaměnitelné riffy (což je vzhledem k jeho zdravotnímu stavu obdivuhodné), dokonce i stařík Ozzy, který již působí chvílemi jako nějaká postava z jiné civilizace se snaží zpívat jako „zamlada“. Bylo mi sice již dopředu samozřejmě „jasné“, že doba starých nahrávek je nenávratně pryč. Vždyť i všechno ostatní se za ten dlouhý čas razantně změnilo. Ale jako vzpomínka poslouží „třináctka“ velmi dobře. Chybí mi sice trošku více inovace, moment překvapení, něco, co by mi vyvolalo mráz na zádech, jako se mi to stávalo (a dodnes stává) u prvních alb, ale své pěkné momenty jsem si našel. Možná desce uškodila až přílišná snaha o dopředu jasně daný retro návrat. Od takovéto „velké“ kapely bych očekával více invence. Občas to na mě trošku působí, že zvítězily peníze nad hudbou. Ten kalkul tam jednoduše je. Ono to je všechno takové příjemné, vlažné. Já měl vždy raději, když se víc řádilo. Nebo když vezmete některé staré „okultní“ kousky, to měl člověk skoro strach. Toho se mi na nové desce příliš nedostává.
BLACK SABBATH si za producenta vybrali Ricka Rubina. Na jednu stranu to byla určitě dobrá volba (kdo jiný, že?), ale myslím, že možná mohl trošku povolit uzdu a nechat muzikanty víc „tvořit“. A co se týče zvuku, budu asi troufalý, ale přijde mi nic moc. Tady jsem čekal víc. Tonyho riffy jsou samozřejmě v nejlepším pořádku, Ozzymu se vše asi trošku přizpůsobovalo (není divu, při jeho stáří a dřívějším životním stylu), ten už vše neuzpíval, ale chybí mi tam to kouzlo, ten drive ze starých alb, kdy jste dlouho do noci vyřvávali jednotlivé songy. Když už jsme u těch textů, ty už také nejsou strašidelné jako dřív (o náboženství, válce a izolaci lidské mysli toho bylo přece řečeno již tolik). Nebo spíše v dnešní době již tolik neděsí. Deska mi přijde jakoby poskládaná ze střepů, které mají odkazovat na dodnes slavné skladby. Počáteční doomové navození nálady, pak gradace až někam k výšinám. Jen se tentokrát vše mnohokrát rozplyne v jakémsi pro mě až neuchopitelném oparu. Až jsem si sám kolikrát říkal, jestli se nesnažím až příliš, aby se mi album za každou cenu líbilo. Některé mohutně vystavěné riffy si sice pamatuji, ale že bych si je notoval jako před lety, to určitě ne.
Třináctka, mimochodem se zajímavým obalem (ta hořící třináctka je jedním slovem úžasná), je deskou pro staré věrné fanoušky. Ti budou spokojeni. Jen ta snaha nahrát „dokonalé retro“ byla možná chvílemi až příliš křečovitá. A stejně budou na koncertech všichni vyžadovat staré osvědčené fláky. Nevím moc, jestli se třeba i po několika letech budu znovu k této desce rád vracet. Stejně raději sáhnu po nějaké jejich klasice. Přesto si myslím, že album svůj smysl má. Budiž spíše takovým "malým" upozorněním toho, že BLACK SABBATH jsou tu znovu s námi. Kdysi ovlivnili stovky, možná tisíce kapel. Jejich návratu si velmi vážím, pro každého pořádného rockera je to určitě ozvěna "starých dobrých časů", krásně znějící vzpomínka a důkaz, že i staří psi umí nahrát pořád dobré album. Příjemný retro návrat ke kořenům rocku a metalu, které kdysi sami vytvořili. Jestli máte chuť na výlet do zlatých sedmdesátých let, nechte si chutnat, zklamáni určitě nebudete.
Seznam skladeb:
- End of the Beginning
- God is Dead?
- Loner
- Zeitgeist
- Age of Reason
- Live Forever
- Damaged Soul
- Dear Father
Čas: 53:35
Sestava:
- Tony Iommi – kytara
- Ozzy Osbourne – zpěv, harmonika
- Geezer Butler – basa
- Brad Wilk – bicí
