Do bolesti ztlumené světlo pouliční lampy poblikává do rytmu odcházející noci. Někdy bývá opravdu těžké najít prostředí pro poslech. Hledal jsem tentokrát dlouho. Přeci jen, návrat takovéto legendy se neopakuje každý rok. Je tedy nutné přistupovat opatrně, pomalu, polehoučku a dát tomu čas. Prvotní přehrávání ve věži za denního světla v klidu domova mě zase tolik nepřesvědčilo. Jenže není se čemu divit. GORGUTS hrají složitou, těžce vstřebatelnou, náležitě propracovanou muziku. V ní se prolíná smrtící kov (který je ale vcelku pevným, i když jen jakoby vzdáleně znatelným základem) s ostatními nejen metalovými směry. Někdo tomu říká avantgarda, jiný experimentální hudba. Ono je to vlastně jedno. Je nutné k desce „Colored Sands“ přistupovat jako k celku. Je to monolit vyvřelý z nejpevnějších hornin a opracovaný samotnými mistry v oboru. Někdy se možná budete v tom, přes hodinu trvajícím, zdánlivém chaosu trošku ztrácet. Nezastírám, i já míval chvíle, kdy mi společnost těchto velikánů také nedělala příliš velkou radost. Ale „vydržel jsem“ a byl náležitě po zásluze odměněn.
Je nutné ocenit a vyvážit zlatem přístup kapely. Od svých začátků až do letošního velkého návratu si hraje jak chce, skládá po svém a myslím, že není na světě jiné takto originální smečky. Já jsem již několik let přitahován jejich „pomatenými“ melodiemi jako čerstvě probuzená můra. Třepotám kolem přehrávače a jsem doslova donucen ponořit se do hlubin svého mozku, možná snad dokonce i vesmíru. Vše plyne vcelku mírně, nikde se netlačí zbytečně na pilu. Spíše jste protýkáni jednotlivými riffy a pak už se jen opékáte na rožni nad ohněm. Někomu možná bude zpočátku třeštit hlava, někdo zase odejde se slovy o tom, že možná čekal větší technické finesy (nebojte, ony tam jsou, jen trošku více ukryté než dříve). Jenže takto se nedá „Colored Sands“ poslouchat. Tohle je přesně jedna z těch desek, kterou někteří z vás ocení třeba až za několik let (nebo ji dokonce nikdy nepoberou, což je i vcelku pochopitelné). Ale to přece vůbec nevadí. Osobně jsem se snažil přistupovat k nahrávce polehounku, pomalu a nechával vše jen tak postupně působit. Výhodou určitě byla sluchová očista v podobě 14denní dovolenkové absence jakékoliv muziky před započatým společným obřadem s GORGUTS (tentokrát si k sobě povolal Luc Lemay kolegy z progresivně rockové DYSRHYTMIE). A tak byla moje mysl přímo natěšená na něco nového, složitějšího a neotřelého. Čerstvý a vyčištěný mozek bylo třeba pořádně proprat (smích).
Zvuk, obal, texty (mluvím teď za cd, vinylové verze jsem neměl možnost vidět) jsou vždy samostatně, pečlivě zpracovanou kapitolou, která ale sedí pohromadě v krásném smrtícím bloku. Zmíním snad jen, že osobně bych ocenil alespoň chvílemi trošku větší tlak. Produkce mi přijde někdy až zbytečně čistá, možná příliš „profesorská“. Zase na druhou stranu, dodává to tak ještě větší punc odlidštěnosti. Ten pocit „proplouvání“ mezi hvězdokupami a chvilkové stavy „beztíže“ jsou více než markantní. V dálce blikají neóny rozespalého města. Opilci přemýšlí, kde je ještě otevřeno a všude je cítit ve vzduchu samota. Mám rád takto atmosférou nabité desky, při kterých se vám před očima promítají celé filmy divokých obrazů. Někdy sice bývá problém je zpočátku utřídit, ale když tomu dáte dostatek času, trpělivosti a budete mít uši nastražené, odmění vás krásným zážitkem. Baví mě postupně objevovat, rozkrývat jednotlivé vrstvy, nechat na sebe působit emoce, zvuky. Někdy si přijdu jak na pokraji šílenství (on opravdu hlavní mozek kapely Luc Lemay trošku jako „pomatený“ působí – nebere si totiž vůbec žádné servítky a jeho skladatelská paleta je nevyzpytatelná od rocku, přes thrash až někam snad k jazzu a dokonce v „The Battle of Chamdo“ k čisté klasice). Ne, hranice posunuty pravděpodobně nebyly (kdo to dneska ví?), ale pohybujeme se celou dobu na samém ostří nože. Jednou vylétne jako Fénix z popela neotřelý motiv a pak marně přemýšlím, kdeže jsem to již slyšel (možná snad spíše jen rozvinutý motiv z nějaké dřívější desky GORGUTS). Vůbec mi to ale nevadí, protože vše je zabaleno tak, abyste měli chuť se znovu vrátit a pátrat dál.
Jak se vlastně taková alba dají hodnotit? Vždyť již několik týdnů si rvu „Colored Sands“ do hlavy a pořád si nejsem s bodováním jist. Dokonce vím, že se moje hodnocení třeba časem změní. Vše totiž pomalu uzrává, jednou zmateně třeští, pak zase jen kolem mě skoro bez zájmu propluje. Některé nápady odhaluji ještě dnes. Ale vím, že se vždy po čase budu muset vracet. Pokaždé, když budu mít chuť na něco „složitějšího“, nedá mi to a určitě po letošních GORGUTS sáhnu. Je tedy spíš na vás, zda se necháte oslnit, pokleknete ve zbožné křeči a budete si užívat nebo jen opatrně a zmateně projdete kolem. Já mám ale vcelku jasno. Pro mě osobně je to jeden z comebacků roku. Čekalo se na něj dlouho, ale myslím, že ty dlouhé roky se zúročily v parádní plnohodnotné nahrávce, která musí každému, jen trošku „přístupnějšímu“ nejen deathařovi, udělat radost. U takovýchto legend to někdy bývá celé spíše o tom, obstát alespoň trošku se ctí a neutrhnout si ostudu. Ne tak GORGUTS. Ti se vrátili se smrtícími fanfárami hodnými mistrů ve svém oboru. Krátce a jednoduše. Je to TAM!
Seznam skladeb:
- Le Toit Du Monde
- An Ocean of Wisdom
- Forgotten Arrows
- Colored Sands
- The Battle of Chamdo
- Enemies of Compassion
- Ember´s Voice
- Absconders
- Reduced to Silence
Čas: 01:02:49
Sestava:
- Luc Lemay – kytara, zpěv
- Colin Marston – basa
- John Longstreth – bicí
- Kevin Hufnagel – kytara
http://www.gorguts.com/
http://facebook.com/GorgutsOfficial
http://www.reverbnation.com/gorguts
http://www.season-of-mist.com/
