ALICE IN CHAINS. Už jen při vyslovení tohoto názvu se ve mně odehrává směs různých pocitů. Ten, který má největší převahu, snese označení „smutek“. Ať už je tomu, co ALICE IN CHAINS hrají, čtvrt století, anebo se jedná o tento čerstvý přírustek, vždy ve mně jejich hudba vyvolá melancholickou náladu.
Proč mě ale hudba ALICE IN CHAINS už od pradávna fascinuje, a podle jejich silného komerčního úspěchu, nejen mne, nelze vyloženě jednoduše vyložit. Zřejmě se shodneme na tom, že to nejlepší už vzniklo v roce 1992. Ano, mám na mysli album „Dirt“, které se svou téměř depresivní náladou, pomalejším tempem a charakteristickým ukňouraným vokálem Layna zapsalo po právu do hudební historie.
ALICE IN CHAINS v podstatě nikdy nehráli vyloženě pěkné líbivé písničky, alespoň v tom smyslu, jak hudbu vnímá konzumní společnost. Přesto dosáhli nejednoho úspěchu, a starost o to, z čeho zaplatí nájem, mít členové kapely nemusí. Platí to i v novodobém období, které osobně datuju od předešlého alba z roku 2009 „Black Gives Way to Blue“, které lze označit jako comebackové. Proč novodobé období? Za prvé deska vyšla po čtrnácti letech od poslední studiovky „Alice In Chains“, ale hlavně už bez frontmana Layna Staleyho, kterého zboží dovážené z Kolumbie jednoho dne poslalo do hrobu.
Naštěstí kytarista Jerry Cantrell přežil, a zdá se, že má tuhý kořen. Novinka „The Devil Put Dinosaurs Here“, je přesně taková, jak mají správně ALICE IN CHAINS po dvaceti letech znít, a co jejich fanouška, který vyrůstal na „špíně“, musí prostě potěšit. Úvodní „Hollow“ splňuje hned ty největší nároky náročných posluchačů. Valivý kytarový riff, podpořen hutnou basou, zdvojené vokály, o které se stará Jerry společně s „novicem“ Williamem, nepatrně odlehčený refrén. S klidem se dá tvrdit, že se jedná o klasickou skladbu kapely. V podobném duchu se odehrává i druhá „Pretty Done“ a to samé platí i pro třetí „Stone“.
Jaké by to pak byly pořádky, kdyby měla chybět vyloženě pomalá věc. Tou nejlepší na albu je bezesporu čtvrtá „Voices“, která nepostrádá líbivé melodie, ani slušný refrén. Druhá „Heaven Beside You“ to není, ale potěšit dokáže. Skladba, která na mě nejvíc působí tím správným starým dechem, je pátá titulní „The Devil Put Dinosaurs Here“. Down tempo, ještě pomalejší refrén, tady už jen schází vokál nebožtíka Layna. Tesktná záležitost. První polovinu nahrávky uzavírá taktéž v pomalých tóninách vedená „Lab Monkey“, a po desítkách poslechů musím konstatovat, že druhá čtvrtina desky je pro mě tím nejlepším menu.
Hluché místa se ale nedostavují ani do konce. Následující odlehčenější skladby představují i jinou, hravější podobu kapely, především mám na mysli skladby „Low Ceiling“ a „Breath On A Widow“, a i tyhle věci dokáží bez problému udržet mou pozornost, a baví mě. ALICE IN CHAINS nikdy na stopáži svých skladeb nešetřili a více než hodinové album uzavírají dvě delší balady, za které se stydět nemusí. Sílu těch z legendárního EP „Jar of Flies“ logicky nemají, ale opět mají co nabídnout.
I když se zde stále nedokážu ubránit srovnávání (vlastně ani nechci) s předešlou tvorbou, musím konstatovat, že se „The Devil Put Dinosaurs Here“ v rámci možností povedlo na maximum. ALICE IN CHAINS vyprodukovali album, které má tvrdou skořápku a neproniká se do něj zrovna hladce. Hlavní tahoun Jerry Cantrell ví, jak vystavit kompozici tak, aby měla v sobě ducha ALICE IN CHAINS, zároveň už těžko po něm někdo může chtít, aby z něj lezly na počkání perly, tak jako tomu bylo před dvaceti lety, kdy jeho skladatelské myšlenky byly podpořeny užíváním omamných látek. „The Devil Put Dinosaurs Here“ je prostě poctivou rockovou deskou, plnou nadprůměrných skladeb určenou spíš pro pamětníky, a tak je to správně.
Seznam skladeb:
Proč mě ale hudba ALICE IN CHAINS už od pradávna fascinuje, a podle jejich silného komerčního úspěchu, nejen mne, nelze vyloženě jednoduše vyložit. Zřejmě se shodneme na tom, že to nejlepší už vzniklo v roce 1992. Ano, mám na mysli album „Dirt“, které se svou téměř depresivní náladou, pomalejším tempem a charakteristickým ukňouraným vokálem Layna zapsalo po právu do hudební historie.
ALICE IN CHAINS v podstatě nikdy nehráli vyloženě pěkné líbivé písničky, alespoň v tom smyslu, jak hudbu vnímá konzumní společnost. Přesto dosáhli nejednoho úspěchu, a starost o to, z čeho zaplatí nájem, mít členové kapely nemusí. Platí to i v novodobém období, které osobně datuju od předešlého alba z roku 2009 „Black Gives Way to Blue“, které lze označit jako comebackové. Proč novodobé období? Za prvé deska vyšla po čtrnácti letech od poslední studiovky „Alice In Chains“, ale hlavně už bez frontmana Layna Staleyho, kterého zboží dovážené z Kolumbie jednoho dne poslalo do hrobu.
Naštěstí kytarista Jerry Cantrell přežil, a zdá se, že má tuhý kořen. Novinka „The Devil Put Dinosaurs Here“, je přesně taková, jak mají správně ALICE IN CHAINS po dvaceti letech znít, a co jejich fanouška, který vyrůstal na „špíně“, musí prostě potěšit. Úvodní „Hollow“ splňuje hned ty největší nároky náročných posluchačů. Valivý kytarový riff, podpořen hutnou basou, zdvojené vokály, o které se stará Jerry společně s „novicem“ Williamem, nepatrně odlehčený refrén. S klidem se dá tvrdit, že se jedná o klasickou skladbu kapely. V podobném duchu se odehrává i druhá „Pretty Done“ a to samé platí i pro třetí „Stone“.
Jaké by to pak byly pořádky, kdyby měla chybět vyloženě pomalá věc. Tou nejlepší na albu je bezesporu čtvrtá „Voices“, která nepostrádá líbivé melodie, ani slušný refrén. Druhá „Heaven Beside You“ to není, ale potěšit dokáže. Skladba, která na mě nejvíc působí tím správným starým dechem, je pátá titulní „The Devil Put Dinosaurs Here“. Down tempo, ještě pomalejší refrén, tady už jen schází vokál nebožtíka Layna. Tesktná záležitost. První polovinu nahrávky uzavírá taktéž v pomalých tóninách vedená „Lab Monkey“, a po desítkách poslechů musím konstatovat, že druhá čtvrtina desky je pro mě tím nejlepším menu.
Hluché místa se ale nedostavují ani do konce. Následující odlehčenější skladby představují i jinou, hravější podobu kapely, především mám na mysli skladby „Low Ceiling“ a „Breath On A Widow“, a i tyhle věci dokáží bez problému udržet mou pozornost, a baví mě. ALICE IN CHAINS nikdy na stopáži svých skladeb nešetřili a více než hodinové album uzavírají dvě delší balady, za které se stydět nemusí. Sílu těch z legendárního EP „Jar of Flies“ logicky nemají, ale opět mají co nabídnout.
I když se zde stále nedokážu ubránit srovnávání (vlastně ani nechci) s předešlou tvorbou, musím konstatovat, že se „The Devil Put Dinosaurs Here“ v rámci možností povedlo na maximum. ALICE IN CHAINS vyprodukovali album, které má tvrdou skořápku a neproniká se do něj zrovna hladce. Hlavní tahoun Jerry Cantrell ví, jak vystavit kompozici tak, aby měla v sobě ducha ALICE IN CHAINS, zároveň už těžko po něm někdo může chtít, aby z něj lezly na počkání perly, tak jako tomu bylo před dvaceti lety, kdy jeho skladatelské myšlenky byly podpořeny užíváním omamných látek. „The Devil Put Dinosaurs Here“ je prostě poctivou rockovou deskou, plnou nadprůměrných skladeb určenou spíš pro pamětníky, a tak je to správně.
Seznam skladeb:
- Hollow
- Pretty Done
- Stone
- Voices
- The Devil Put Dinosaurs Here
- Lab Monkey
- Low Ceiling
- Breath On A Window
- Scalpel
- Phantom Limb
- Hung On A Hook
- Choke
