STRATOVARIUS – Nemesis

Kam na počátku třetí dekády své kariéry kráčí STRATOVARIUS ?

Dědici žánrotepce devadesátkového power metalu stojí na počátku třetí dekády své kariéry. Jedenáct mužů, jedna žena lapeni v sítích minulosti; 4 Finové a 1 Švéd v současné sestavě. Čtrnáct plnohodnotných studiovek, dva rozpady - dva reuniony. Stovky koncertů, tisíce kilometrů vzduchem, po vodě, skrz prach dálnic. Quo vadis?

Co dva roky minou listy kalendářů, vydává poslední léta skandinávský kvintet s železnou pravidelností novou studiovku. Po odejití geniální mysli Tima Tolkkiho modeluje kapela s každým novým albem svou tvář různými směry; nové "grimasy a výrazy" dávají vznik skladbám, které se od písní klasického údobí vzdalují čím dál více. Po opatrném prohledávání nových obzorů na "Polaris" a progresivně kovaném "Elysium" se třetí studiovka nové éry vydala směrem, ze kterého na mě po prvním poslechu dýchnul kýč. S přidanou hodnotou kolovrátku, abych byl přesný. Po několikaměsíčním poslechu mohu říci, že to kýč opravdu je.  Hudebně-textový patos, který se povedl na výbornou.

Když před několika lety skupina vybírala nástupce pro uvolněnou kytarovou pozici, těžko mohla najít někoho povolanějšího, než Matiase Kupiainena. Tenhle mladý Fin dostává - úměrně s dobou působení v kapele - stále větší prostor a pomalu se dere do pozice vedoucího skladatele, stejně jako v dávných dobách Tolkki. Podobně jako on dokáže přijít s kvalitním materiálem, vlastně bych  možná dovolil ty dva po stránce kreativity srovnávat - ať už mluvíme o kvantitě či jakosti písní. "Nemesis" je první deska, na které po více než patnácti letech nefiguruje jméno Jörga Michaela - ten kapelu opustil, zejména z důvodů zdravotních, po loňském vydání živáku z finského Tampere. Paličky po něm převzal o generaci mladší Rolf Pilve, i přes německy znějící jméno Fin každým coulem. A mimochodem, vazby na svého propuštěného vůdce se STRATOVARIUS zkrátka nezbaví - Pilve začínal svou bubenickou kariéru v kapele Dreamtale; hádejte, kdo letos hostoval na jejich nové desce?

"Nemesis" bych s klidným srdcem pojmenoval "Visions II". Ne tedy proto, že by šlo o pokračování této kultovní desky, ale - stejně jako před 16 lety - je i letošní stříbrný koutouč nabitý až po okraj hitovými skladbami. Nové skladby mají více než kdy dříve příchuť popu - lví podíl na tom mají klávesové rejstříky. Johannsonovy klapky se tentokrát rozšířily i směrem k elektronické hudbě; netřeba se ale obávat, k takovým Amaranthe je nová studiovka stále na hony vzdálená. Možná snad jen "Halcyon Days" budou pravověrní metalisté skousávat s obtížemi, paradoxně jde ale přes olbřímí vrstvu samplů a absenci sóla zřejmě o nejlepší skladbu na desce. Opravdovou změnou je ale především vokální rovina - Kotipelto si pěvecké linky transponoval níže, než bylo zvykem na dřívějších počinech skupiny. Zda jde o určitou sebereflexi, tlak spoluhráčů nebo lékařské vyjádření (předloni prodělal Timo těžkou infekci hlasivek) netuším, pravdou zůstává, že šlo o krok správným směrem. Kotipelto dostává navíc určitou podporu ve formě hymnických sborů, které jsou protkány většinou skladeb.

Je to právě snadná uchopitelnost nových písní, hitový potenciál a jejich názvy, co vytváří onen prvotní dojem nevkusu (ale vážně, "Dragons"...?). Jsa Kupiainen veden poučkami hudebního marketingu, je první čtveřice songů (jejichž autorem je právě Matias) vybroušena tak, aby sedla do ucha i nepříliš náročným posluchačům. S druhých dechem, který současná sestava nabírá, se STRATOVARIUS snaží polapit novou krev pro své koncertní kotle. "Unbreakable" otevírá jemná klavírní melodie, klikatící se skrze celou skladbu; bicí si v mezipasážích zlehka pohrávají s dědictvím rytmů diska a práce s kytarou je v domnělém sólu jen zlehka naznačena. Spolu s již zmíněnou "Halcyon Days" může "Unbreakable" posluchači připomenout poněkud experimentální "Maniac Dance" z pozapomenuté desky "Stratovarius".

Nejprofláknutějším hostem desky je Jani Liimatainen, Kotipeltův "boční" parťák. Žánroznalým zřejmě již naskočila jeho spojitost s další hvězdou finské kovodělné eskadry - Sonata Arctica ostatně kdysi dávno - na přelomu milénií - jela se STRATOVARIUS turné. Nejenže Liimatainen hostuje na desce jakožto doprovodný kytarista a zpěvák, upozaděný do sborů; Jani přispěl i spoluautorstvím u dvou skladeb. "Out of the Fog" snad až na ukázku versatilního bicího umu Rolfa Pilvy z playlistu desky nijak nevyčnívá. Naopak zádumčivá "If the Story Is Over" ovane reminiscencí na éru "Destiny" a ukáže, jaká poloha sluší Kotipeltovi v současnosti nejvíce. Dojde samozřejmě i na ono proklamované "Visions II" - asi to nebylo záměrem, ale obě písně, které se nejslavnějšímu období kapely blíží, lze s trochou fantazie vysledovat v apokalyptickém přebalu desky. "Castles In the Air" i titulní "Nemesis" s sebou přinášejí krom "stadionových" chorálů i jasné poselství všem těm škarohlídům, kteří téhle kapele věštili po událostech roku 2008 život jepičího dospělce...

Post scriptum: obdivovatelům rukopisu Porry a "Tattieho" - podívejte se po bonusových písních...