Dymytry jsou kapelou, která se na domácí scéně, s docela slušným úspěchem, pohybuje už několik let, mě ovšem jejich tvorba (alespoň to málo, co jsem občas někde zaslechl) nikdy neoslovila tak, abych měl nutkání se s muzikou téhle party, vystupující na koncertech v maskách predátorů, nějak více seznámit. Navíc mi proti srsti bylo (a stále je) mediální protežování skupiny, ať už bylo spojené s osobou kytaristy Jirky Urbana mladšího (zamlouvalo se mi jeho působení u Aleše Brichty) nebo se zmíněnými maskami, což bylo prezentováno, jako nějaká naprosto skvělá show atd. Takže i z těchto důvodů jsem po Dymytry nijak lačný nebyl. Ale jak se říká, změna je život, a tak když mi ve schránce přistála jedna z posledních zásilek od našeho šéfredaktora Johana a v ní mimo jiné bylo i aktuální album skupiny nazvané „Neonarcis“, předsudky šly stranou a placku jsem si musel řádně naposlouchat. Inu, jednou ses na to chlapče dal, tak se snaž (smích).
Beru tedy CD do rukou a uznale začínám pokyvovat hlavou, jelikož stříbrný kotouček je zabalený do opravdu špičkově vyvedeného rozkládacího digipacku, kterému neschází naprosto nic, navíc uvnitř naleznete 24 stránkový (to už se dnes opravdu málokdy vidí) booklet, který vyjma fotek, přináší třeba i kompletní texty a pár údajů o procesu nahrávání. Líbí se mi i titulní strana obalu, na níž můžeme vidět stádo ovcí (lépe řečeno, lidi s ovčími hlavami), jenž na rozsáhlém stadionu naslouchá vlkovi ve stříbrném smokingu, který, stojíc za řečnickým pultíkem, třímá v rukou klávesy (že by parafráze na jednoho nejmenovaného prominentního umělce bývalého režimu?). Navíc, jak jsem zjistil, tuhle nádheru můžete mít doma pouze za 120 kaček, což je jistě potěšující.
Kapela sama kdysi svou muziku pojmenovala, jako psy-core, jinde jsem dokonce četl, že hrají thrash metal, další hlasy uváděly Dymytry jako metalcore nebo rock/metal a já nevím, co ještě - prostě zhruba co jedinec, to asi jiná definice jejich tvorby. Pokud bych já měl po opakovaných posleších CD vynést nějaký soud o stylu a směru muziky, jímž se skupina ubírá, řekl bych, že se v podstatě jedná o jakýsi druh současného moderního metalu, i když to slovo metal mi zde až tak úplně přesně nesedí, jelikož přesto, že na albu nalezneme dosti tvrdších pasáží, či zatěžkaných kytarových riffů, ve výsledku to zní přece jenom trochu jinak, než ten „klasický“ metal, ale na druhou stranu, proč bychom nakonec u tohoto pojmenování nemohli zůstat, vždyť za ty roky se pod toto označení již ukryla spousta muziky (úsměv).
Při poslechu „Neonarcise“ se docela často můžeme setkat třeba s výraznými změnami rytmu, například už hned v prvním songu „Lunapark“, po jehož docela tvrdém úvodu, náhle kapela zvolní a nasazuje jakési odpočinkové (ukolébavkové) tempo, po němž opět přidá na důrazu, což je základní stavební vzorec „Lunaparku“, doplněný chytlavým refrénem, ve kterém naprosto jasně slyším asociace s kapelou Škwor. Vůbec, celý materiál mi každou chvilku připomíná něco, co už bylo kdysi dávno vymyšleno a nahráno (úsměv). Stačí se jen pořádně zaposlouchat a v prezentované muzice snadno objevíte pasáže á la Arakain (Jirka tátu prostě nezapře /úsměv/), ve skladbě „Jsem nadšenej“ by se jistě poznal Tomáš Hájíček se svým Krucipüskem, povedená balada „Pod nuselákem“ by se klidně mohla objevit v repertoáru poprockové Lucie nebo Wanastowek (samozřejmě je to trošku tvrdší) a to včetně místy „kodymovského“ vokálu a tak bych asi mohl pokračovat, ale to nechci. Spíše bych ještě rád zmínil pár věcí, které mě zaujaly. Jednou z nich je například v pořadí druhá, výrazně melodická skladba „Média“, což je jistě potencionální hitovka, postavená na elektronickém úvodu, silné melodii, snadno zapamatovatelném refrénu, navíc doplněná smyčci. Vynikající výkon kupříkladu předvádí v písni „Dymytry“ bubeník Miloš Meier (ostatně nejen v této skladbě, ale na celém albu hraje bezvadně, vůbec bych se ho nebál označit, jako bicmena minimálně evropské extra třídy!) a vlastně nejen on, ale i ostatní členové si zaslouží pochvalu za svoje instrumentální výkony, výhrady mám místy pouze k vokálu, který by mohl být mnohem výraznější. Honza Macků sice ukazuje docela široký vokální rejstřík od zpěvu, řevu, přes křik, po takřka až skoro recitaci, ale v těch tvrdších pasážích bych přece jen přivítal trochu silnější „hukot“ (úsměv). K dalším výrazným válům na albu bych z mého pohledu ještě přiřadil čtyřku „Skoč“, další výrazně melodický potencionální hit „Jsem nadšenej“ a jedenáctku „Ocelová parta“ okořeněnou sborovým dívčím křikem. To že mají Dymytry smysl pro humor, ukázali závěrečnou, v podstatě bonusovou, krátkou blbinkou „Hanglická“, ve které dokazují, že anglicky může zpívat opravdu každý (smích).
Protože, jak jsem nastínil už v úvodu, dřívější desky Dymytry neznám, tak nemohu nijak porovnávat, ale celkově na mě tvorba kapely působí malinko rozháraným a nesourodým dojmem, jako by se kluci snažili ve své muzice obsáhnout co nejširší spektrum hudebních prvků, což ne vždy přispívá ke kvalitě věci (ale někde jsem zaregistroval, že kapela uváděla, že chtěla natočit pestrou desku, takže z tohoto pohledu je to pro ni asi v pohodě). Rozhodně se zde najde dosti výrazných momentů, které snesou ta nejpřísnější měřítka, naproti tomu jsou tu i slabší, méně povedené pasáže, které to v celkovém kontextu zase sráží.
Co jsem tak postřehl, rozporuplné reakce vyvolávají texty skupiny, rozebírající různé životní situace a příběhy, někdo je vychvaluje, další je naopak označuje za triviální a buranské, sám za sebe můžu v klidu říct, že s nimi nemám problém.
K výslednému soundu, který ve studiu Biotech vytvořil Ecson Waldes, nemám větších připomínek, jediné, co mi přijde škoda, že konečný zvuk kytar je zbytečně jemný, obroušený, prostě bych to nechal více tvrdší, aby ty riffy pořádně vyzněly.
Jak už jsem uvedl výše, tvorba kapely nepředstavuje nic závratně nového (alespoň z mého pohledu), spíše čerpá z materiálu již několikrát vyřčeného, obohaceného o vlastní prvky a nápady. Nakonec to ale není tak špatné, jak jsem možná – teď vidím, že zcela zbytečně – čekal. Za sedm.
Seznam skladeb:
Beru tedy CD do rukou a uznale začínám pokyvovat hlavou, jelikož stříbrný kotouček je zabalený do opravdu špičkově vyvedeného rozkládacího digipacku, kterému neschází naprosto nic, navíc uvnitř naleznete 24 stránkový (to už se dnes opravdu málokdy vidí) booklet, který vyjma fotek, přináší třeba i kompletní texty a pár údajů o procesu nahrávání. Líbí se mi i titulní strana obalu, na níž můžeme vidět stádo ovcí (lépe řečeno, lidi s ovčími hlavami), jenž na rozsáhlém stadionu naslouchá vlkovi ve stříbrném smokingu, který, stojíc za řečnickým pultíkem, třímá v rukou klávesy (že by parafráze na jednoho nejmenovaného prominentního umělce bývalého režimu?). Navíc, jak jsem zjistil, tuhle nádheru můžete mít doma pouze za 120 kaček, což je jistě potěšující.
Kapela sama kdysi svou muziku pojmenovala, jako psy-core, jinde jsem dokonce četl, že hrají thrash metal, další hlasy uváděly Dymytry jako metalcore nebo rock/metal a já nevím, co ještě - prostě zhruba co jedinec, to asi jiná definice jejich tvorby. Pokud bych já měl po opakovaných posleších CD vynést nějaký soud o stylu a směru muziky, jímž se skupina ubírá, řekl bych, že se v podstatě jedná o jakýsi druh současného moderního metalu, i když to slovo metal mi zde až tak úplně přesně nesedí, jelikož přesto, že na albu nalezneme dosti tvrdších pasáží, či zatěžkaných kytarových riffů, ve výsledku to zní přece jenom trochu jinak, než ten „klasický“ metal, ale na druhou stranu, proč bychom nakonec u tohoto pojmenování nemohli zůstat, vždyť za ty roky se pod toto označení již ukryla spousta muziky (úsměv).
Při poslechu „Neonarcise“ se docela často můžeme setkat třeba s výraznými změnami rytmu, například už hned v prvním songu „Lunapark“, po jehož docela tvrdém úvodu, náhle kapela zvolní a nasazuje jakési odpočinkové (ukolébavkové) tempo, po němž opět přidá na důrazu, což je základní stavební vzorec „Lunaparku“, doplněný chytlavým refrénem, ve kterém naprosto jasně slyším asociace s kapelou Škwor. Vůbec, celý materiál mi každou chvilku připomíná něco, co už bylo kdysi dávno vymyšleno a nahráno (úsměv). Stačí se jen pořádně zaposlouchat a v prezentované muzice snadno objevíte pasáže á la Arakain (Jirka tátu prostě nezapře /úsměv/), ve skladbě „Jsem nadšenej“ by se jistě poznal Tomáš Hájíček se svým Krucipüskem, povedená balada „Pod nuselákem“ by se klidně mohla objevit v repertoáru poprockové Lucie nebo Wanastowek (samozřejmě je to trošku tvrdší) a to včetně místy „kodymovského“ vokálu a tak bych asi mohl pokračovat, ale to nechci. Spíše bych ještě rád zmínil pár věcí, které mě zaujaly. Jednou z nich je například v pořadí druhá, výrazně melodická skladba „Média“, což je jistě potencionální hitovka, postavená na elektronickém úvodu, silné melodii, snadno zapamatovatelném refrénu, navíc doplněná smyčci. Vynikající výkon kupříkladu předvádí v písni „Dymytry“ bubeník Miloš Meier (ostatně nejen v této skladbě, ale na celém albu hraje bezvadně, vůbec bych se ho nebál označit, jako bicmena minimálně evropské extra třídy!) a vlastně nejen on, ale i ostatní členové si zaslouží pochvalu za svoje instrumentální výkony, výhrady mám místy pouze k vokálu, který by mohl být mnohem výraznější. Honza Macků sice ukazuje docela široký vokální rejstřík od zpěvu, řevu, přes křik, po takřka až skoro recitaci, ale v těch tvrdších pasážích bych přece jen přivítal trochu silnější „hukot“ (úsměv). K dalším výrazným válům na albu bych z mého pohledu ještě přiřadil čtyřku „Skoč“, další výrazně melodický potencionální hit „Jsem nadšenej“ a jedenáctku „Ocelová parta“ okořeněnou sborovým dívčím křikem. To že mají Dymytry smysl pro humor, ukázali závěrečnou, v podstatě bonusovou, krátkou blbinkou „Hanglická“, ve které dokazují, že anglicky může zpívat opravdu každý (smích).
Protože, jak jsem nastínil už v úvodu, dřívější desky Dymytry neznám, tak nemohu nijak porovnávat, ale celkově na mě tvorba kapely působí malinko rozháraným a nesourodým dojmem, jako by se kluci snažili ve své muzice obsáhnout co nejširší spektrum hudebních prvků, což ne vždy přispívá ke kvalitě věci (ale někde jsem zaregistroval, že kapela uváděla, že chtěla natočit pestrou desku, takže z tohoto pohledu je to pro ni asi v pohodě). Rozhodně se zde najde dosti výrazných momentů, které snesou ta nejpřísnější měřítka, naproti tomu jsou tu i slabší, méně povedené pasáže, které to v celkovém kontextu zase sráží.
Co jsem tak postřehl, rozporuplné reakce vyvolávají texty skupiny, rozebírající různé životní situace a příběhy, někdo je vychvaluje, další je naopak označuje za triviální a buranské, sám za sebe můžu v klidu říct, že s nimi nemám problém.
K výslednému soundu, který ve studiu Biotech vytvořil Ecson Waldes, nemám větších připomínek, jediné, co mi přijde škoda, že konečný zvuk kytar je zbytečně jemný, obroušený, prostě bych to nechal více tvrdší, aby ty riffy pořádně vyzněly.
Jak už jsem uvedl výše, tvorba kapely nepředstavuje nic závratně nového (alespoň z mého pohledu), spíše čerpá z materiálu již několikrát vyřčeného, obohaceného o vlastní prvky a nápady. Nakonec to ale není tak špatné, jak jsem možná – teď vidím, že zcela zbytečně – čekal. Za sedm.
Seznam skladeb:
- Lunapark
- Média
- Síť pro sociály
- Skoč
- Rédijo
- Neonarcis
- Stáváš se potravou
- Pod nuselákem
- Jsem nadšenej
- Dymytry
- Ocelová parta
- Harpyje
- Hanglická
