NACHTMYSTIUM - Silencing Machine

Američtí NACHTMYSTIUM letos nahráli svou šestou řadovou desku a i na ní potvrzují své renomé těžko stravitelné kapely, která se nechová masově oblibě. Minimálně v Čechách tomu tak je. Na druhou stranu si je pod svá křídla vzalo vydavatelství Century Media, tudíž se dá předpokládat, že co do prodeje a úspěšnosti to s NACHTMYSTIUM nemůže být celosvětově nijak zlé. Z pouhého kamarádství si je ve své stáji nikdo na takovéto úrovni nebude a ani nemůže držet. Komerční hledisko musí být zohledněno i v black metalu.

Po experimentálnějším období předchozích dvou desek NACHTMYSTIUM zakomponovali do svého výrazu na novince více syrového a tradičněji pojatého black metalu. Přesto se nedá tvrdit, že by deska byla pouhou monotónní klepačkou a temnou palbou bez výraznějších momentů. Na to jsou NACHTMYSTIUM, až moc velcí experimentátoři, kteří se i v tom největším kvapíku dokáží vytáhnout s nečekanými nápady, které člověka svou nápaditostí usadí na zem. Nuda se při poslechu nedostaví ani náhodou.

Jenže na ty nápady a osvěžující momenty je potřeba pozorně a několikanásobně poslouchat. Potom se odkryjí, následně do sebe zapadají a ve finále dávají smysl. To ale není jediné úskalí Silencing Machine. Nejenže je to s NACHTMYSTIUM složitější se samotným vstřebáváním hudby, kapela to  posluchači, jakoby naschvál, ztěžuje svébytným zvukem, kterým je nová deska obdařena. Zvuk je to totiž nečistý, ale rozhodně ne prašivý ve smyslu odfláknutí, nebo na koleni doma stlučený. Je naschvál praskavý, temný a na hony vzdálený vyžehleným, dokonalým, moderním nahrávkám. Skvěle se podařila nazvučit basa, která je tady plnohodnotným nástrojem a když dostane víc prostoru, její poslech si vyloženě užívám. Ovšem nedá se zcela vyloučit, že zvuk leckoho dokáže od poslechu odradit, přesto když si člověk na něj zvykne, přijde mu zcela samozřejmý a už nechce jinak.

Začátek alba se rovná pořádnému průvanu. Dvě nekompromisní black metalové vypalovačky za sebou, nemilosrdně válcují a plení, ale už v nich leze na povrch složka, která se nese zásadně celou deskou. Tou složkou jsou syntezitátory, chvílemi naschvál jakoby rušivé, hlavně během prvního poslechu. Mě ony ruchy jednou pěkně prohnaly, to když jsem si myslel, že mám po jehle, nebo mi snad poslali poškrábaný vinyl. (úsměv) Elektronika se prolíná celou nahrávkou a když zrovna neruší, lehce podkresluje melodie a nebo vytváří šílené zvuky. Nemůžu se zbavit dojmu, že v titulní Silencing Machine slyším zvuk domovního zvonku (úsměv).

První dvě sypačky se povedly na výbornou, ale bylo víceméně jasné, že NACHTMYSTIUM jenom od začátku do konce klepat nebudou. Se třetí And I Control You, přichází zpomalení. A od této doby je deska barevnější a začíná mít pro mě ještě větší kouzlo. Prolínání black metalových momentů s psychedelickým nábojem funguje na Silencing Machine tak nějak nenásilně a samo. Vrchol desky nastává u sedmé obskurní Decimation Annihilation, což je neuvěřitelný úlet, který mě úplně odrovnal. Black´n´roll z pekla, s tak primitivním rytmem, bublající basou a space zvuky... dokonalá záležitost. Častokrát se s NACHTMYSTIUM zmiňují drogy, při skládání tohoto songu evidentně hrály velkou roli, použit musel být jistě silný halucinogen (smích). Zábavná je i hitovka Give Me The Grave, za jejíž refrén by se nestyděly stadionové kapely, a ve které se v závěru objeví geniální kytarová vyhrávka, za kterou tleskám.

Zkrátka každá skladba obsahuje něco, čím dokáže upoutat. Zároveň díky jednotícím prvkům, jako jsou zvuk, zpěv a celková temná aura NACHTYMYSTIUM, nepůsobí album roztříštěně, i když se na něm nachází celá řada různorodých momentů, od black metalové vichřice, přes rockové pecky až třeba po závěrečnou doom metalovou These Rooms In Which We Weep.

NACHTMYSTIUM natočili v mých očích povedenou a originální desku, jejíž hodnota stoupá s každým dalším poslechem, za podmínky, že se poslouchá v odpovídající zvukové kvalitě. Ta je nezbytná k tomu aby bylo oceněno to, co svým zvukem chtěli NACHTMYSTIUM vyjádřit.