Sobotní program otevírala pořádající plzeňská banda PANYCHIDA. Dorazil jsem přesně na čas a pánové už to, možná dokonce tedy s mírným předstihem, rozjeli, jak je u nich zvykem. Silné kytarové melodie vás vždy pohltí a PANYCHIDA byla navíc podpořena velmi solidním zvukem. Koncert však trval sotva 25 minut, zaznělo tedy jen pár skladeb, jmenovitě například Rod havrana, Running out of Rules nebo Ryhope. Ke konci setu na pódiu ze strunné sekce zůstal jen basák Talič, když Honza zuřivě trhnul strunu a Sinneral se s kytarou přidal k lidem v kotli. Hrát však nepřestal (smích). PANYCHIDA bavila, ale aspoň 10 minut navíc by určitě neuškodilo. (Opat)
V sobotu jsem chtěl stihnout začátek a PANYCHIDU, takže jsme s Coornelusem vyrazili včas. Do sálu jsme vkročili, když nový zpěvák uváděl druhý song. No nový zpěvák – PANYCHIDA mění vokalisty jako na běžícím pásu – po GHM chvíli hostovala Markéta, kterou vystřídal mladý vlasatec Vlčák, toho pak Jon Bon Jovi (aneb Vlčák – fešák – úsměv) a toho zase někdo úplně neznámý, ostříhaný nakrátko... No on je to pořád Vlčák, ale vypadá jako nejlepší voják Varšavské smlouvy. (smích) PANYCHIDA měla i v brzkou dobu slušnou kulisu, zahrála prověřené štychy, z nichž nejvíce zabírá Rod havrana. Ale abych pravdu napsal, už jsem PANYCHIDU viděl zahrát lépe. (Johan)
Druhý den otevřela pořádající kapela, tedy PANYCHIDA. Dobře známý plzeňský pagan vtrhnul na pódium úderem čtvrté hodiny a pěkně ostře se vrhnul do odpočatého publika. Vlčák shodil svojí hřívu, takže jsem ho hned nepoznal. (úsměv) Účast byla hned na začátek dost dobrá a mezi lidmi to vřelo. Při poslední skladbě praskla Honzovi struna na jeho kytaře, Sinneral seskočil pod pódium a mezi křepčícím davem dohrál set... Pro druhý den Phantoms to byl skvělý otvírák! (Kubrt)
Na folkové vlně připlula kapela ŽREC z Vysočiny. Kapela zpívá česky a vedle klasického metalového obsazení využívá ještě housle, klávesy a flétnu. A bylo to moc příjemné vystoupení. Čisté zpěvy Ingvarra a Marvina místy doplňoval growlem basák Soulburner, což dodávalo kapele zajímavý projev. Kapela prezentovala skladby z obou svých alb Žertva i nového Paměti. Podle svých slov kapela navštívila Plzeň poprvé a během pokecu s Ingvarrem bylo cítit, že si to tu opravdu užili, stejně jako já. (Kubrt)
Nová tvorba ŽREC mě nebaví, ale ze zvědavosti jsem na pány mrknout šel. A stalo se přesně to, co jsem čekal – nové skladby z alba Paměti mi přišly takové nijaké... Zato Raráš Rakáša ze Žertvy, nejen díky chytlavému refrénu, mě bavil. Jedné věci ale nerozumím - část kapely je oblečena v e stylových košilích, část v civilu... Na image by to chtělo zapracovat, sjednotit odění, protože takhle to na oko nevypadá dobře. (Johan)
Bylo k pousmání sledovat situaci, jaká nastala po odehrání setu ŽREC. Na následující HEIDEN se totiž úplně obměnilo publikum, a ti co ještě před chvílí postávali venku, najednou byli u pódia a naopak. Místo juchání bylo totiž potřeba pozorně naslouchat. Kapela, která prodělala neskutečný přerod a díky desce Dolores patří k tomu nej... na naší scéně, byla pro mou osobu největším sobotním tahákem. V době po Dolores jsem HEIDEN ještě neměl možnost spatřit, a tak jsem se na ně velice těšil. A v podstatě jsem dostal, to co jsem od nich očekával. Songy z Dolores, příjemné vystupování, ale hlavně vrchovatou porci kvalitní muziky, která má své osobité kouzlo. Mám rád na desce všechny věci, ale na živo na mě nejvíc zapůsobili Tmář, Dnešní noc je žena a závěrečná Dolores, v níž se Kverd pustil do modlitby. Což byla v doupěti, kde byla cítit síra a vládla černá, slušná provokace, kterou ale schvaluji. (úsměv) Mám ale pocit, že kluci s obrácenými kříži na krku a s nábojnicemi u pasu to stejně ani nezaregistrovali. Suma sumárum, výborný koncert, chci HEIDEN vidět znovu! (Coornelus)
Po Žrec nastoupila kapela, na kterou jsem se na Phantoms nejvíce těšil – držitelé ceny Anděl v kategorii hard´n´heavy (ne že by tahle cena měla nějaké slovo...) HEIDEN. Jejich poslední album Dolores je skvělé, takže jsem byl moc zvědavý. Set byl složen hlavně ze skladeb z Dolores. Zvuk byl skvělý a na živo byla kapela přesvědčivá a skladby mne zcela pohltily. Vystoupení začalo skvělým intrem předneseným Rudolfem Hrušínským z filmu Tichá Bolest a plynule přešlo, stejně jako na albu Dolores, do skladby Tmář. Z celého setu mne asi nejvíce oslovila skladba Antisentiment. Na živo jsou HEIDEN skvělí, pro mne to byl spolu s FDK asi vrchol Phantoms (vím, že mne za to pravověrní blackaři ukamenují – smích) (Kubrt)
První živé podání skvělé nové desky Dolores od HEIDEN mne čekalo právě díky Phantoms. Zašlapání světel proběhlo přesně tak, jak jsem si představoval. Absence songů z předchozího Obsidianu mne sice trochu zamrzela, nový materiál a jeho živý přednes byl ale natolik pohlcující, že to nebyl čas řešit. Vrcholem koncertu pro mne byla skladba Na břehu, což mi opět připomnělo, jak je na české scéně hudba Heiden jedinečná. (Aleš)
HEIDEN aneb další velké očekávání. Naposled jsem Brňáky viděl na BlackLights festu, ale od té doby uplynulo v Radbůze hodně vody a hlavně vyšla Dolores, loňské tuzemské album roku. Cestou z Dobříše do Plzně nám hrála v autě a říkali jsme si, že bychom byli nadmíru spokojeni, kdyby Dolores zazněla celá. Začátek tomu nahrál, do ticha zazněl hlas Rudolfa Hrušínského a rozjel se Tmář... V této chvíli jsem byl ztracen. (úsměv) Přestal jsem počítat skladby a evidovat jejich názvy a zcela se do (polo)světa HEIDEN ponořil. Krásná muzika, skvělé vystoupení... A Dnešní noc je žena – vrchol všeho. A pak že nemáme kapely srovnatelné se světem – HEIDEN v sobotu i FDK předchozí den zahráli se zahraničními vyslanci rovnocennou partii. (Johan)
V sobotu jsem se zvládla dovalit až na HEIDEN. Bohužel mě čekalo docela zklamání. Zpočátku mě sice bavili, ale ke konci jsem se přistihla, že se nudím a raději bych seděla venku na zahrádce. Z (poslední) desky se mi tahle nadějná kapelka hodně líbí, ale na živo mě bohužel nedokázali strhnout. (Veronika)
Loňská fošna Dolores brněnských HEIDEN byla neustále chválena kritikou, vyhrála i několik cen, a tak se na ni pánové rozhodli zaměřit i při koncertních vystoupeních. Rozvernost a skočnost předchozích Žrec vystřídala melancholie, dusná atmosféra a emoce v podobě HEIDEN. Publikum se nechalo unášet na vlnách Dolores a namísto neurvalého kotlení a řvaní se mnoho z přihlížejících jen lehce kývalo na svém místě a vnímalo krásu malebných kompozic. (Opat)
DIN BRAD aneb Negru za tympánem (nebo co to bylo za divný buben – úsměv) a Inia Dinia za klávesami a mikrofonem. Projekt dvou členů NEGURA BUNGET je komorněji laděný a i když folk-doomové (v uvozovkách – ale lepší přirovnání mě nenapadá) skladby nezní špatně, na mě nějak nefungovaly. Prim hrály táhlé tóny kláves a Iniin křehký zpěv, Negru to trochu posunoval k šamanské muzice, ale vydržel jsem dvě skladby, které mi přišly úplně stejné, a dal přednost večeři. (Johan)
Po návratu z jídla jsem stihl kus setu rakouských TULSADOOM. Rozverný folk/thrash, pod pódiem pěkná vřava, na pódiu pánové v kožešinách zalití potem. Poprvé mimo svou domovinu, ale není divu, na kontě mají zatím jen jediné album. Nebylo to zlé, ale ani úchvatné – prostě solidní průměr, a díky nasazení kapely pro fanoušky všeho divočejšího docela přitažlivé. (Johan)
Rakouské TULSADOOM jsem téměř celé vynechal, ale jedna skladba mne přece donutila se prorvat až dopředu – to když sousedi z jihu vypálili cover One by One norských Immortal. Ten se jim vskutku povedl. (Opat)
THE STONE mě převálcovali. Představte si, že sedíte u pivka, máte přesně tu správnou hladinku a dali byste si nějakou vypalovačku, což v mém případě obvykle značí dobrý black. V tom si od stolu odskočíte vedle do sálu a je to tam! (smích). Srbové byli vynikající, od začátku do konce mě nepustili ze spárů. I hlavou jsem si hodila. (úsměv) (Veronika)
Největším sobotním lákadlem pro mě byli srbští THE STONE a pozici mého favorita rázem potvrdili v ohromné míře. Měl jsem tu možnost THE STONE vidět loni jakožto support kapel Inquisition a Revenge v Praze, a už tam mne přesvědčili o tom, že studiovky jsou parádní a živé provedení ještě o chloupek lepší. Zde jsem si však koncert srbské pětice užil ještě více. Vokalista Nefas znovu dorazil s oprátkou kolem pasu a s řetězy na rukách a THE STONE mne naprosto rozsekali. Zvuk mi sice už přišel trochu moc nahlas (i v případě předchozí kapely), nevím, zda to bylo únavou nebo zvukař opravdu trochu přitopil, ale ven už jsem odcházel s bolestí hlavy. V tu chvíli jsem to však neřešil, poddal jsem se hudbě THE STONE a bestiálnímu projevu Nefase a Srbové byli pro mě tím nejlepším, co letošní Phantoms of Pilsen přinesli. (Opat)
Pro mě byli jedničkou VULTURE INDUSTRIES. Výtečně naladěný Bjørnar zase pěkně dováděl, celá kapela jela jako o život a svým pojetím metalu bavila natěšené publikum. Psal jsem o VULTURE INDUSTRIES už dvakrát (na Phantoms se pravidelně vracejí na sudé ročníky) a tak si to zjednoduším – nakopíruji sem své předchozí věty, protože platí úplně stejně, jako platily v minulých letech: „Jejich set byl zhruba půl na půl rozdělen mezi Dystopia... a Malefactor's..., a jak zdánlivě učesanější starší kusy, tak novější rozvernější braly dech. Bjørnar disponuje parádním hlasem, se kterým nenuceně přechází z čistého deklamativního výrazu přes lehce parodický k řádnému řevu. A muzika? Avantgardní, ale stále dostatečně čitelná a strukturovaná, silné melodie se střídají se složitějšími úseky i pasážemi připomínajícími symfonie lehce narušeného skladatele. Bjørnar neustále pobíhal, tu vytáhl coby pódiovou rekvizitu oprátku a použil ji na své hrdlo, tu se vyzbrojil lampou, kterou si svítil do obličeje nebo totéž prováděl lidem pod pódiem. Kapela se i zajímavě obléká, snad v retro stylu dvacátých či třicátých let minulého století, takže místo černých triček a úzkých džínů jsou k vidění kalhoty široké, košile i kšandy.“ Kolega vyfotil norské chlapíky snad stokrát a vybrat jen pár fotek prostě nešlo, každá byla něčím zajímavá a prostě skvělá... Nakonec jsem to nějak s těžkým srdcem přebral... (Johan)
Norští VULUTRE INDUSTRIES se pro mne stali vrcholem celého festivalu. Když jsem je zde slyšela poprvé na předloňském ročníku, říkala jsem si: „Ááá, někde na psychiatrii špatně zamkli dveře.“ Ale zdá se, že tehdy jsem ještě nebyla připravená. Od té doby jsem kapelu párkrát slyšela z desky, avšak stále mě nechávali chladnou. Zato letošní vystoupení ze mě udělalo jejich hysterickou fanynku. (smích) Taková energie, o dokonalé hudbě nemluvě, to se na pódiích moc často nevidí. Tleskám. (Veronika)
VULTURE INDUSTRIES je velká zábava sledovat. Vlastně to co hrají je až podružná záležitost. Protože člověk nejdřív vnímá očima a nemůže se od dění na pódiu odtrhnout, a až potom přijdou na řadu uši. Zpěvák Bjørnar byl snad ještě divočejší než předloni a ani zbytek se nedržel pozadu. Jenže ona ani ta hudba v jejich podání není nuda, ba naopak. Avantgardní metalová směs kombinovaná s výborným vokálním výkonem byla prostě úchvatná. Kapela rozparádila fanoušky a ke konci to byl v kotli už slušný mejdan. Bjørnar půjčoval lidem své věšící lano, svítil na ně lampou, se všemi si rád poplácal. Jen mi doteď vrtá hlavou, proč zrovna mě tahal za nos. (úsměv) (Coornelus)
Uragán, který již potřetí na Phantoms rozpoutali VULTURE INDUSTRIES, byl událostí, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Frontmanu Bjørnarovi zamrzl přátelský úsměv, se kterým se procházel po sále a stal se z něj zase na chvíli neurotický psychopat. Tahle role mu opravdu sedí. Publikum ho v tom utvrzovalo od samého počátku, až do famózního závěru. V sále to vřelo, bylo skvělé vidět, že nejen přítomní posluchači jsou rádi, že jsou opět na tomto skvělém festu. Ještě dlouho po jejich koncertu jsem si nemohl vymlátit z hlavy hymnický refrén výborného songu The Bolted Door (úsměv) (Aleš)
NEGURA BUNGET, DORDEDUH, NEGURA a furt dokola. Kolik už toho bylo napsáno o tom co bylo, ale už není. Díky klukům pořadatelům jsme měli srovnání tzv. z jedné ruky. Vidět obě znepřátelené bandy během dvou dnů se počítá. DORDEDUH mě v pátek nezklamali, a nezklamala mě ani NEGURA BUNGET. Nemůžu tvrdit, že bych při jejich setu prožíval nějakou extázi, z části za to mohla už únava, ale po hudební stránce mě vystoupení bavilo, víc než jsem předem očekával... i když je pravda, že moc jsem toho nečekal. To, že obě kapely používají ony rumunské lidové nástroje, je známá věc. NB mi přišli v jejich využívání oproti konkurentům poněkud skoupější a zdálo se mi, že víc valili do lidí metal. Jejich show byla divočejší, což bylo také zapříčiněno tím, že mají ve svých řadách sólového zpěváka Chakravartina, který se snažil publikum hecovat, což zrovna nemusím a ani se to k tomuto typu muziky nehodí. Ale ať se na to dívám zleva, nebo zprava, a při tom lehce nadržuji DORDEDUH, v Plzni to dopadlo na rumunskou remízu. (Coornelus)
Koncert NEGURA BUNGET byl pro mne jednoznačným vrcholem festivalu. Jejich hudba mne dokáže zcela pohltit, odnést kamsi daleko a nejen proto ji považuji za jedinečnou. Ať už jde o postupy, které kapela používá, vizuální zpracování alb, či filozofické pozadí, které žije v jejich hudbě – to vše jen posiluje auru, která tuto kapelu prostupuje. Tak začal konec Phantoms. Při zlomu v závěru éterické Pămînt a následném přechodu do Cunoașterea Tăcută mi běhaly záda po mrazech a v samotném závěru pak zazněla skladba moje nejoblíbenější, Țesarul de Lumini. Takto melancholicky pro mne skončil nejlepší dosavadní ročník PoP a teď zbývá jen doufat, že po zaplacení všech finančních katastrof tento nepřekonatelný fest bude pokračovat dál. (Aleš)
Rád bych poděkoval organizátorům a celé Phantom’s crew za tuto skvělou akci, jichž je v Plzni jako šafránu. Organizace, dodržování časového harmonogramu, vše na jedničku (jen ta hlasitost byla ke konci trochu moc, ale třeba je to jen můj dojem). I tak však počet návštěvníků úplně nesplnil očekávání, v sobotu byl alespoň sál o několik desítek lidí plnější než předešlý den. Tak snad příští rok posedmé! (Opat)
Fotky: Ignor
V sobotu jsem chtěl stihnout začátek a PANYCHIDU, takže jsme s Coornelusem vyrazili včas. Do sálu jsme vkročili, když nový zpěvák uváděl druhý song. No nový zpěvák – PANYCHIDA mění vokalisty jako na běžícím pásu – po GHM chvíli hostovala Markéta, kterou vystřídal mladý vlasatec Vlčák, toho pak Jon Bon Jovi (aneb Vlčák – fešák – úsměv) a toho zase někdo úplně neznámý, ostříhaný nakrátko... No on je to pořád Vlčák, ale vypadá jako nejlepší voják Varšavské smlouvy. (smích) PANYCHIDA měla i v brzkou dobu slušnou kulisu, zahrála prověřené štychy, z nichž nejvíce zabírá Rod havrana. Ale abych pravdu napsal, už jsem PANYCHIDU viděl zahrát lépe. (Johan)
Druhý den otevřela pořádající kapela, tedy PANYCHIDA. Dobře známý plzeňský pagan vtrhnul na pódium úderem čtvrté hodiny a pěkně ostře se vrhnul do odpočatého publika. Vlčák shodil svojí hřívu, takže jsem ho hned nepoznal. (úsměv) Účast byla hned na začátek dost dobrá a mezi lidmi to vřelo. Při poslední skladbě praskla Honzovi struna na jeho kytaře, Sinneral seskočil pod pódium a mezi křepčícím davem dohrál set... Pro druhý den Phantoms to byl skvělý otvírák! (Kubrt)
Na folkové vlně připlula kapela ŽREC z Vysočiny. Kapela zpívá česky a vedle klasického metalového obsazení využívá ještě housle, klávesy a flétnu. A bylo to moc příjemné vystoupení. Čisté zpěvy Ingvarra a Marvina místy doplňoval growlem basák Soulburner, což dodávalo kapele zajímavý projev. Kapela prezentovala skladby z obou svých alb Žertva i nového Paměti. Podle svých slov kapela navštívila Plzeň poprvé a během pokecu s Ingvarrem bylo cítit, že si to tu opravdu užili, stejně jako já. (Kubrt)
Nová tvorba ŽREC mě nebaví, ale ze zvědavosti jsem na pány mrknout šel. A stalo se přesně to, co jsem čekal – nové skladby z alba Paměti mi přišly takové nijaké... Zato Raráš Rakáša ze Žertvy, nejen díky chytlavému refrénu, mě bavil. Jedné věci ale nerozumím - část kapely je oblečena v e stylových košilích, část v civilu... Na image by to chtělo zapracovat, sjednotit odění, protože takhle to na oko nevypadá dobře. (Johan)
Bylo k pousmání sledovat situaci, jaká nastala po odehrání setu ŽREC. Na následující HEIDEN se totiž úplně obměnilo publikum, a ti co ještě před chvílí postávali venku, najednou byli u pódia a naopak. Místo juchání bylo totiž potřeba pozorně naslouchat. Kapela, která prodělala neskutečný přerod a díky desce Dolores patří k tomu nej... na naší scéně, byla pro mou osobu největším sobotním tahákem. V době po Dolores jsem HEIDEN ještě neměl možnost spatřit, a tak jsem se na ně velice těšil. A v podstatě jsem dostal, to co jsem od nich očekával. Songy z Dolores, příjemné vystupování, ale hlavně vrchovatou porci kvalitní muziky, která má své osobité kouzlo. Mám rád na desce všechny věci, ale na živo na mě nejvíc zapůsobili Tmář, Dnešní noc je žena a závěrečná Dolores, v níž se Kverd pustil do modlitby. Což byla v doupěti, kde byla cítit síra a vládla černá, slušná provokace, kterou ale schvaluji. (úsměv) Mám ale pocit, že kluci s obrácenými kříži na krku a s nábojnicemi u pasu to stejně ani nezaregistrovali. Suma sumárum, výborný koncert, chci HEIDEN vidět znovu! (Coornelus)
Po Žrec nastoupila kapela, na kterou jsem se na Phantoms nejvíce těšil – držitelé ceny Anděl v kategorii hard´n´heavy (ne že by tahle cena měla nějaké slovo...) HEIDEN. Jejich poslední album Dolores je skvělé, takže jsem byl moc zvědavý. Set byl složen hlavně ze skladeb z Dolores. Zvuk byl skvělý a na živo byla kapela přesvědčivá a skladby mne zcela pohltily. Vystoupení začalo skvělým intrem předneseným Rudolfem Hrušínským z filmu Tichá Bolest a plynule přešlo, stejně jako na albu Dolores, do skladby Tmář. Z celého setu mne asi nejvíce oslovila skladba Antisentiment. Na živo jsou HEIDEN skvělí, pro mne to byl spolu s FDK asi vrchol Phantoms (vím, že mne za to pravověrní blackaři ukamenují – smích) (Kubrt)
První živé podání skvělé nové desky Dolores od HEIDEN mne čekalo právě díky Phantoms. Zašlapání světel proběhlo přesně tak, jak jsem si představoval. Absence songů z předchozího Obsidianu mne sice trochu zamrzela, nový materiál a jeho živý přednes byl ale natolik pohlcující, že to nebyl čas řešit. Vrcholem koncertu pro mne byla skladba Na břehu, což mi opět připomnělo, jak je na české scéně hudba Heiden jedinečná. (Aleš)
HEIDEN aneb další velké očekávání. Naposled jsem Brňáky viděl na BlackLights festu, ale od té doby uplynulo v Radbůze hodně vody a hlavně vyšla Dolores, loňské tuzemské album roku. Cestou z Dobříše do Plzně nám hrála v autě a říkali jsme si, že bychom byli nadmíru spokojeni, kdyby Dolores zazněla celá. Začátek tomu nahrál, do ticha zazněl hlas Rudolfa Hrušínského a rozjel se Tmář... V této chvíli jsem byl ztracen. (úsměv) Přestal jsem počítat skladby a evidovat jejich názvy a zcela se do (polo)světa HEIDEN ponořil. Krásná muzika, skvělé vystoupení... A Dnešní noc je žena – vrchol všeho. A pak že nemáme kapely srovnatelné se světem – HEIDEN v sobotu i FDK předchozí den zahráli se zahraničními vyslanci rovnocennou partii. (Johan)
V sobotu jsem se zvládla dovalit až na HEIDEN. Bohužel mě čekalo docela zklamání. Zpočátku mě sice bavili, ale ke konci jsem se přistihla, že se nudím a raději bych seděla venku na zahrádce. Z (poslední) desky se mi tahle nadějná kapelka hodně líbí, ale na živo mě bohužel nedokázali strhnout. (Veronika)
Loňská fošna Dolores brněnských HEIDEN byla neustále chválena kritikou, vyhrála i několik cen, a tak se na ni pánové rozhodli zaměřit i při koncertních vystoupeních. Rozvernost a skočnost předchozích Žrec vystřídala melancholie, dusná atmosféra a emoce v podobě HEIDEN. Publikum se nechalo unášet na vlnách Dolores a namísto neurvalého kotlení a řvaní se mnoho z přihlížejících jen lehce kývalo na svém místě a vnímalo krásu malebných kompozic. (Opat)
DIN BRAD aneb Negru za tympánem (nebo co to bylo za divný buben – úsměv) a Inia Dinia za klávesami a mikrofonem. Projekt dvou členů NEGURA BUNGET je komorněji laděný a i když folk-doomové (v uvozovkách – ale lepší přirovnání mě nenapadá) skladby nezní špatně, na mě nějak nefungovaly. Prim hrály táhlé tóny kláves a Iniin křehký zpěv, Negru to trochu posunoval k šamanské muzice, ale vydržel jsem dvě skladby, které mi přišly úplně stejné, a dal přednost večeři. (Johan)
Po návratu z jídla jsem stihl kus setu rakouských TULSADOOM. Rozverný folk/thrash, pod pódiem pěkná vřava, na pódiu pánové v kožešinách zalití potem. Poprvé mimo svou domovinu, ale není divu, na kontě mají zatím jen jediné album. Nebylo to zlé, ale ani úchvatné – prostě solidní průměr, a díky nasazení kapely pro fanoušky všeho divočejšího docela přitažlivé. (Johan)
Rakouské TULSADOOM jsem téměř celé vynechal, ale jedna skladba mne přece donutila se prorvat až dopředu – to když sousedi z jihu vypálili cover One by One norských Immortal. Ten se jim vskutku povedl. (Opat)
THE STONE mě převálcovali. Představte si, že sedíte u pivka, máte přesně tu správnou hladinku a dali byste si nějakou vypalovačku, což v mém případě obvykle značí dobrý black. V tom si od stolu odskočíte vedle do sálu a je to tam! (smích). Srbové byli vynikající, od začátku do konce mě nepustili ze spárů. I hlavou jsem si hodila. (úsměv) (Veronika)
Největším sobotním lákadlem pro mě byli srbští THE STONE a pozici mého favorita rázem potvrdili v ohromné míře. Měl jsem tu možnost THE STONE vidět loni jakožto support kapel Inquisition a Revenge v Praze, a už tam mne přesvědčili o tom, že studiovky jsou parádní a živé provedení ještě o chloupek lepší. Zde jsem si však koncert srbské pětice užil ještě více. Vokalista Nefas znovu dorazil s oprátkou kolem pasu a s řetězy na rukách a THE STONE mne naprosto rozsekali. Zvuk mi sice už přišel trochu moc nahlas (i v případě předchozí kapely), nevím, zda to bylo únavou nebo zvukař opravdu trochu přitopil, ale ven už jsem odcházel s bolestí hlavy. V tu chvíli jsem to však neřešil, poddal jsem se hudbě THE STONE a bestiálnímu projevu Nefase a Srbové byli pro mě tím nejlepším, co letošní Phantoms of Pilsen přinesli. (Opat)
Pro mě byli jedničkou VULTURE INDUSTRIES. Výtečně naladěný Bjørnar zase pěkně dováděl, celá kapela jela jako o život a svým pojetím metalu bavila natěšené publikum. Psal jsem o VULTURE INDUSTRIES už dvakrát (na Phantoms se pravidelně vracejí na sudé ročníky) a tak si to zjednoduším – nakopíruji sem své předchozí věty, protože platí úplně stejně, jako platily v minulých letech: „Jejich set byl zhruba půl na půl rozdělen mezi Dystopia... a Malefactor's..., a jak zdánlivě učesanější starší kusy, tak novější rozvernější braly dech. Bjørnar disponuje parádním hlasem, se kterým nenuceně přechází z čistého deklamativního výrazu přes lehce parodický k řádnému řevu. A muzika? Avantgardní, ale stále dostatečně čitelná a strukturovaná, silné melodie se střídají se složitějšími úseky i pasážemi připomínajícími symfonie lehce narušeného skladatele. Bjørnar neustále pobíhal, tu vytáhl coby pódiovou rekvizitu oprátku a použil ji na své hrdlo, tu se vyzbrojil lampou, kterou si svítil do obličeje nebo totéž prováděl lidem pod pódiem. Kapela se i zajímavě obléká, snad v retro stylu dvacátých či třicátých let minulého století, takže místo černých triček a úzkých džínů jsou k vidění kalhoty široké, košile i kšandy.“ Kolega vyfotil norské chlapíky snad stokrát a vybrat jen pár fotek prostě nešlo, každá byla něčím zajímavá a prostě skvělá... Nakonec jsem to nějak s těžkým srdcem přebral... (Johan)
Norští VULUTRE INDUSTRIES se pro mne stali vrcholem celého festivalu. Když jsem je zde slyšela poprvé na předloňském ročníku, říkala jsem si: „Ááá, někde na psychiatrii špatně zamkli dveře.“ Ale zdá se, že tehdy jsem ještě nebyla připravená. Od té doby jsem kapelu párkrát slyšela z desky, avšak stále mě nechávali chladnou. Zato letošní vystoupení ze mě udělalo jejich hysterickou fanynku. (smích) Taková energie, o dokonalé hudbě nemluvě, to se na pódiích moc často nevidí. Tleskám. (Veronika)
VULTURE INDUSTRIES je velká zábava sledovat. Vlastně to co hrají je až podružná záležitost. Protože člověk nejdřív vnímá očima a nemůže se od dění na pódiu odtrhnout, a až potom přijdou na řadu uši. Zpěvák Bjørnar byl snad ještě divočejší než předloni a ani zbytek se nedržel pozadu. Jenže ona ani ta hudba v jejich podání není nuda, ba naopak. Avantgardní metalová směs kombinovaná s výborným vokálním výkonem byla prostě úchvatná. Kapela rozparádila fanoušky a ke konci to byl v kotli už slušný mejdan. Bjørnar půjčoval lidem své věšící lano, svítil na ně lampou, se všemi si rád poplácal. Jen mi doteď vrtá hlavou, proč zrovna mě tahal za nos. (úsměv) (Coornelus)
Uragán, který již potřetí na Phantoms rozpoutali VULTURE INDUSTRIES, byl událostí, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Frontmanu Bjørnarovi zamrzl přátelský úsměv, se kterým se procházel po sále a stal se z něj zase na chvíli neurotický psychopat. Tahle role mu opravdu sedí. Publikum ho v tom utvrzovalo od samého počátku, až do famózního závěru. V sále to vřelo, bylo skvělé vidět, že nejen přítomní posluchači jsou rádi, že jsou opět na tomto skvělém festu. Ještě dlouho po jejich koncertu jsem si nemohl vymlátit z hlavy hymnický refrén výborného songu The Bolted Door (úsměv) (Aleš)
NEGURA BUNGET, DORDEDUH, NEGURA a furt dokola. Kolik už toho bylo napsáno o tom co bylo, ale už není. Díky klukům pořadatelům jsme měli srovnání tzv. z jedné ruky. Vidět obě znepřátelené bandy během dvou dnů se počítá. DORDEDUH mě v pátek nezklamali, a nezklamala mě ani NEGURA BUNGET. Nemůžu tvrdit, že bych při jejich setu prožíval nějakou extázi, z části za to mohla už únava, ale po hudební stránce mě vystoupení bavilo, víc než jsem předem očekával... i když je pravda, že moc jsem toho nečekal. To, že obě kapely používají ony rumunské lidové nástroje, je známá věc. NB mi přišli v jejich využívání oproti konkurentům poněkud skoupější a zdálo se mi, že víc valili do lidí metal. Jejich show byla divočejší, což bylo také zapříčiněno tím, že mají ve svých řadách sólového zpěváka Chakravartina, který se snažil publikum hecovat, což zrovna nemusím a ani se to k tomuto typu muziky nehodí. Ale ať se na to dívám zleva, nebo zprava, a při tom lehce nadržuji DORDEDUH, v Plzni to dopadlo na rumunskou remízu. (Coornelus)
Koncert NEGURA BUNGET byl pro mne jednoznačným vrcholem festivalu. Jejich hudba mne dokáže zcela pohltit, odnést kamsi daleko a nejen proto ji považuji za jedinečnou. Ať už jde o postupy, které kapela používá, vizuální zpracování alb, či filozofické pozadí, které žije v jejich hudbě – to vše jen posiluje auru, která tuto kapelu prostupuje. Tak začal konec Phantoms. Při zlomu v závěru éterické Pămînt a následném přechodu do Cunoașterea Tăcută mi běhaly záda po mrazech a v samotném závěru pak zazněla skladba moje nejoblíbenější, Țesarul de Lumini. Takto melancholicky pro mne skončil nejlepší dosavadní ročník PoP a teď zbývá jen doufat, že po zaplacení všech finančních katastrof tento nepřekonatelný fest bude pokračovat dál. (Aleš)
Rád bych poděkoval organizátorům a celé Phantom’s crew za tuto skvělou akci, jichž je v Plzni jako šafránu. Organizace, dodržování časového harmonogramu, vše na jedničku (jen ta hlasitost byla ke konci trochu moc, ale třeba je to jen můj dojem). I tak však počet návštěvníků úplně nesplnil očekávání, v sobotu byl alespoň sál o několik desítek lidí plnější než předešlý den. Tak snad příští rok posedmé! (Opat)
Fotky: Ignor
