Pozn. autora: následující reportáž patří mezi moje vůbec první publicistické texty (navíc šlo o můj úplně první rockový koncert) a překopal bych ji od základů. Škoda, že se dnes tak hraje na autenticitu :-).
Vtěsnán mezi natěšené fanoušky, vyčkávám. Vzduch je prosycen cigaretovým kouřem, ale ač zapřísáhlý nekuřák, téměř ho nevnímám. Sekunda míjí sekundu, minuta střídá minutu, ale čas jakoby se zastavil. Napětí v hale se dá téměř krájet... Po chvíli se aréna se pomalu noří do tmy, jen pódium je ve znamení nadcházejících chvil nasvíceno temně modrou barvou... fanoušci, do této chvíle vcelku klidní jako stádo oveček, se ve chvíli, kdy obří reproduktory procitnou, mění ve vlky dorážející na svou kořist. Halou se nese intro - na pódium nastupuje žena v extravagantním kostýmu, doprovázena čtyřmi muži. Jeden z nich usedá za bicí, vzduch se rozechvěje pod náporem několika nástrojů a dvou hlasů. Vítejte na pražském koncertě finsko-švédských Nightwish...
Přenesme se o několik hodin zpět... před arénou HC Sparta Praha postávají skupinky většinou černě oděných osob. Pro ukrácení dlouhých chvil, kterých se při čekání na zlatý hřeb dne vyskytlo nepočítaně, jedni pokuřují, druzí živě řeší koncert, ostatní jen tiše stojí, zahloubaní v myšlenkách. Sluneční svit pomalu slábne a fronty se mění v zakroucené hady.
Po dvouhodinovém čekání a po léžerní prohlídce ochrankou jsem s kamarádkou vpuštěn do arény, kde ihned zaujímám místa přímo naproti pódiu. Napůl vážně ke kamarádce prohodím, že je uvnitř docela zima. To ještě netuším, že za chvíli hala mojí domněnku rychle vyvrátí. Hala se rychle plní a po chvíli jsme všichni namačkáni více než sardinky v plechovce a teplota stoupá snad geometrickou řadou. Fanoušci netrpělivě vyčkávají...
Aréna se halí do tmy... a na pódium vchází předskokané Nightwish, elektronicko-metalová skupina, švédští PAIN, kteří v Praze a mnoha dalších evropských zemích představují své nové album Psalms Of Extinction. Diváci, zpočátku nedůvěřiví, propukají po prvních tónech v mohutný jásot. Pain představí několik písniček, ukloní se a odcházejí.
Čekání na hlavní hvězdu večera začíná...
Po více jak třiceti minutách se hala zahalí do tmavého hávu a horkem ztěžklý vzduch proříznou první tóny intra. Za mohutného potlesku a pokřiku všech přítomných usedá za bicí Jukka Nevalainen se svým typickým šátkem na hlavě. Pozdraví fanoušky, ale to už na jeviště vchází klávesista Tuomas Holopainen, hlava skupiny, doprovázený kytaristou Emppuem Vuorinenem, baskytaristou Marcem Hietalem a "hlavním hlasem" večera - Švédkou Anette Olzon. NIGHTWISH se pozdraví s arénou a hned zaznívají první tóny skladby Bye Bye, Beautiful - Anette, doprovázená Marcem, si vede velice dobře a je vidět, že si zpěv před téměř patnáctitisícovým publikem užívá.
Po skladbě "Cadence Of Her Last Breath" přichází "Dark Chest of Wonders", což je skladba vytvořená původně téměř na míru bývalé zpěvačce Nightwish, Fince Tarje Turunen. Přestože Anette nemá takový hlasový rozsah jako Tarja, i u této skladby (jako u dalších starších kusů) je vidět, že Nightwish zvolili při výběrů nové frontwoman dobře.
Po "Ever Dream" a "Whoever Brings The Night" přichází na řadu "Amaranth", mírně popově laděná skladba, která ale rozhodně nezapře metalový základ. Tuomas se s klávesami téměř mazlí a dává vzniknout jedinečné hudbě, které svým hlasem Anette zdatně sekunduje.
Poslední tóny "Amaranthu" dozněly a hala se halí do naprosté tmy... tmou nás doprovází mořský příboj a zpěv racků; po chvíli se zažehnou pochodně a Emppu s Marcem uhodí téměř současně do svých nástrojů - je tady irsky laděný "The Islander". Skladba s atmosférou vytváří dojem, že jsme staří Galové, plavící se po rozbouřeném moři...
"Poet and the Pendulum" - téměř čtvrhodinová skladba, doprovázená na playbacku orchestrem, ukazuje Tuomasovu zálibu v soundtracích, kterou promítnul i do svých skladeb. Mystický nádech hudby a text hodný básníka vytváří jedinečnou atmosféru - publikum téměř ani nedýchá, jen nepřerušit onen prchlivý moment krásy...
Dalším kouskem, který stojí za připomenutí, je "Sahara". Mystické dálky, podmanivá hudba... to už ale následuje "Nemo", další starši kousek z Tarjiny éry. I zde Anette ukazuje, jakým právem si zasloužila stát se členem Nightwish. Po "nikom" odchází skupina do zákulisí - "to snad ne!", řve téměř plačky drobná dívka; po pětiminutovém skandování se ale skupina vrací - a rozjíždí "Seven days to the wolves", skladbu napsanou nejspíše ve stínu finských smrků za soumraku.
Poslední dvě skladby jsou opět v duchu časů minulých - u "Wishmastera" Anette sice drobně zaváhala, ale "Wish I had an angel" to bohatě vynahradil - lepší písničku na závěr téměř dvouhodinového koncertu si fanoušci ani přát nemohli.
Je dohráno; fanoušky i členy Nightwish zmítají emoce. Emppu objímá Marca, Anette nadšeně a snad i se slzami v očích mává fanouškům, kteří odměňují skupinu desetiminutovým potleskem. Je za co - Nightwish předvedli výborný výkon, na který budu jistě nejen já dlouho vzpomínat.
Vtěsnán mezi natěšené fanoušky, vyčkávám. Vzduch je prosycen cigaretovým kouřem, ale ač zapřísáhlý nekuřák, téměř ho nevnímám. Sekunda míjí sekundu, minuta střídá minutu, ale čas jakoby se zastavil. Napětí v hale se dá téměř krájet... Po chvíli se aréna se pomalu noří do tmy, jen pódium je ve znamení nadcházejících chvil nasvíceno temně modrou barvou... fanoušci, do této chvíle vcelku klidní jako stádo oveček, se ve chvíli, kdy obří reproduktory procitnou, mění ve vlky dorážející na svou kořist. Halou se nese intro - na pódium nastupuje žena v extravagantním kostýmu, doprovázena čtyřmi muži. Jeden z nich usedá za bicí, vzduch se rozechvěje pod náporem několika nástrojů a dvou hlasů. Vítejte na pražském koncertě finsko-švédských Nightwish...
Přenesme se o několik hodin zpět... před arénou HC Sparta Praha postávají skupinky většinou černě oděných osob. Pro ukrácení dlouhých chvil, kterých se při čekání na zlatý hřeb dne vyskytlo nepočítaně, jedni pokuřují, druzí živě řeší koncert, ostatní jen tiše stojí, zahloubaní v myšlenkách. Sluneční svit pomalu slábne a fronty se mění v zakroucené hady.
Po dvouhodinovém čekání a po léžerní prohlídce ochrankou jsem s kamarádkou vpuštěn do arény, kde ihned zaujímám místa přímo naproti pódiu. Napůl vážně ke kamarádce prohodím, že je uvnitř docela zima. To ještě netuším, že za chvíli hala mojí domněnku rychle vyvrátí. Hala se rychle plní a po chvíli jsme všichni namačkáni více než sardinky v plechovce a teplota stoupá snad geometrickou řadou. Fanoušci netrpělivě vyčkávají...
Aréna se halí do tmy... a na pódium vchází předskokané Nightwish, elektronicko-metalová skupina, švédští PAIN, kteří v Praze a mnoha dalších evropských zemích představují své nové album Psalms Of Extinction. Diváci, zpočátku nedůvěřiví, propukají po prvních tónech v mohutný jásot. Pain představí několik písniček, ukloní se a odcházejí.
Čekání na hlavní hvězdu večera začíná...
Po více jak třiceti minutách se hala zahalí do tmavého hávu a horkem ztěžklý vzduch proříznou první tóny intra. Za mohutného potlesku a pokřiku všech přítomných usedá za bicí Jukka Nevalainen se svým typickým šátkem na hlavě. Pozdraví fanoušky, ale to už na jeviště vchází klávesista Tuomas Holopainen, hlava skupiny, doprovázený kytaristou Emppuem Vuorinenem, baskytaristou Marcem Hietalem a "hlavním hlasem" večera - Švédkou Anette Olzon. NIGHTWISH se pozdraví s arénou a hned zaznívají první tóny skladby Bye Bye, Beautiful - Anette, doprovázená Marcem, si vede velice dobře a je vidět, že si zpěv před téměř patnáctitisícovým publikem užívá.
Po skladbě "Cadence Of Her Last Breath" přichází "Dark Chest of Wonders", což je skladba vytvořená původně téměř na míru bývalé zpěvačce Nightwish, Fince Tarje Turunen. Přestože Anette nemá takový hlasový rozsah jako Tarja, i u této skladby (jako u dalších starších kusů) je vidět, že Nightwish zvolili při výběrů nové frontwoman dobře.
Po "Ever Dream" a "Whoever Brings The Night" přichází na řadu "Amaranth", mírně popově laděná skladba, která ale rozhodně nezapře metalový základ. Tuomas se s klávesami téměř mazlí a dává vzniknout jedinečné hudbě, které svým hlasem Anette zdatně sekunduje.
Poslední tóny "Amaranthu" dozněly a hala se halí do naprosté tmy... tmou nás doprovází mořský příboj a zpěv racků; po chvíli se zažehnou pochodně a Emppu s Marcem uhodí téměř současně do svých nástrojů - je tady irsky laděný "The Islander". Skladba s atmosférou vytváří dojem, že jsme staří Galové, plavící se po rozbouřeném moři...
"Poet and the Pendulum" - téměř čtvrhodinová skladba, doprovázená na playbacku orchestrem, ukazuje Tuomasovu zálibu v soundtracích, kterou promítnul i do svých skladeb. Mystický nádech hudby a text hodný básníka vytváří jedinečnou atmosféru - publikum téměř ani nedýchá, jen nepřerušit onen prchlivý moment krásy...
Dalším kouskem, který stojí za připomenutí, je "Sahara". Mystické dálky, podmanivá hudba... to už ale následuje "Nemo", další starši kousek z Tarjiny éry. I zde Anette ukazuje, jakým právem si zasloužila stát se členem Nightwish. Po "nikom" odchází skupina do zákulisí - "to snad ne!", řve téměř plačky drobná dívka; po pětiminutovém skandování se ale skupina vrací - a rozjíždí "Seven days to the wolves", skladbu napsanou nejspíše ve stínu finských smrků za soumraku.
Poslední dvě skladby jsou opět v duchu časů minulých - u "Wishmastera" Anette sice drobně zaváhala, ale "Wish I had an angel" to bohatě vynahradil - lepší písničku na závěr téměř dvouhodinového koncertu si fanoušci ani přát nemohli.
Je dohráno; fanoušky i členy Nightwish zmítají emoce. Emppu objímá Marca, Anette nadšeně a snad i se slzami v očích mává fanouškům, kteří odměňují skupinu desetiminutovým potleskem. Je za co - Nightwish předvedli výborný výkon, na který budu jistě nejen já dlouho vzpomínat.
