MORTEMIA – Misere Mortem

Invence je věcí zábavnou, ale i poněkud ošemetnou. Jste-li v něčem dobří, ba až výborní, pak vlastně nemáte důvod stávající vzorec chování měnit - a je bezpředmětné, jde-li o vaření, balení žen či kompozici. Jedete si zkrátka to svoje a nekoukáte nalevo ni napravo, až jednoho dne zjistíte, že vaše okolí je neustálým opakováním stejného v lehkých variacích přeci jen poněkud... hm, znuděno? Pakliže je tento článek věnován sféře hudební, uvedu dva příklady tohoto krásného uměleckého odvětví - Timo Tolkki, pološílený kytarový bard s lilií v erbu, zakladající a rozpouštějící kapelu za kapelou; a Morten Veland, pravděpodobně posledních deset, patnáct let usínající za zpěvu chorálů na oltáři ve svém soukromém kostelíku. Obestřeném mlhou a bičovaném prudkými bouřemi, to se rozumí.

Jak jen ten Morten vybírá název nové kapely? Napíše si na kostku mystické, mýtické a fantaskní názvy (a jako bonus vlastní jméno), hodí a k výsledku připojí nesmrtelné "-ia"? Jelikož je Mortemia sólovým projektem (což je ostatně Sirenia též, pomineme-li přínos Ailyn), holt musela padnout šestka. Dost možná i proto, že dvě políčka z ohmatané kostky už využil, takže šance byla 1:4. Což je relativně slušné, pokud se zrovna neléčíte na onkologii a doktor před vás nepředhodí cár papíru o úspěšnosti léčby. A aby bylo člověku opravdu jasné, že je to jen a jen Morten(m)ův projekt, byl debut pojmenován "Misere Mortem". Aha... jenže - on je to dvojsmysl. "Misere Mortem" totiž v latině znamená, volně přeloženo, cosi na způsob počastování dámy s kosou přívlastkem "uboze, bídně". Doslovně pak, fandíte-li Google překladači, "bídně smrti". Smrt a její oslava, skoro až stylem Baudelairovým, je jednou ze základních esencí gothického metalu, i se vším tím patosem okolo. Připraveni vstoupit?

Mortemia se zrodila z přebytku materiálu, který se zdal autorovi příliš tvrdý na to, aby mohl být zužitkován v Sirenii. Ona "tvrdost" je poněkud zavádějící, protože dost podobně zní debut Sirenie, výborná "At Sixies and Sevens"; tehdy se na desce zmocnila ženských partů Fabienne Gondamin, ale co si budeme namlouvat, některé skladby byly možná i agresivnější, než na "Misere Mortem". A to je, bohužel, základní kámen úrazu - ono když nejsou pevné základy, je jedno, zda budou zdi vykládané alabastrem, v konečném důsledku nám zůstane hromada třpytivé suti. Skladby na prvotině Mortemie splývají, kytarové riffy se podobají jako vejce vejci, klávesové pasáže přetékají klišémi žánru. Sbory jsou dokonale uniformní a ani v jejich případě nelze než konstatovat, že ani s nimi si Veland hlavu příliš nelámal. Po poslechu první písně vlastně znáte skladatelské postupy celé desky, i nezkušený posluchač dokáže s téměř naprostou jistotou odhadnout, jestli zrovna zachrčí aparátem prohnaný akord, zakráká zpěvák nebo zapěje banda mnichů, jejichž tažné melodie jsou si až nehezky podobné - porovnejte refrén "The One I Once Was" a "The Malice of Life's Cruel Ways"!

Výsledné hodnocení vytahuje do vod průměrnosti především fakt, že pro gregoriánský zpěv mám velikou slabost, že první písnička se mi opravdu líbí a tím pádem se uplatní i můj vztah k variacím na jedno téma (partitury starých dobrých Goldbergových variací pravděpodobně rotují na zažloutlém rukopise) a že zkrátka musím něčím zabít čas ve sněhových vánicích při venčení psa...