Mám takový pocit, že konečně uzrál čas (ten uzrál již minimálně před týdnem, ale nikomu ani muk), abych se se zainteresovanými čtenáři podělil o pár drobných poznámek ohledně pražského koncertu tří jmen, libujících si v žánru typicky finského melodického death metalu – sice Insomnium, Before the Dawn a MyGrain.
Akce, původně plánovaná do oblíbených prostor Exitu Chmelnice se vlivem masivní lidské idiocie (vřelé díky vám, závistiví dementi!!) žel bohu musela několik měsíců před konáním stěhovat do klubu Matrix, jehož rozložení se mi, přiznávám, také velice pozdává. Do této chvíle tedy nebyl důvod k obavám.
Start akce, plánovaný na sedmou večerní, byl dodržen téměř na minutu přesně, což mělo za následek zisk dostatečného množství času na to prohlédnout si stánek s merch, obsahující vlastně vše potřebné k řádnému promotion nových nahrávek zúčastněných, plus nějaké to občerstvení, pochopitelně.
Zhruba o půl hodiny později (vážně jen zhruba, tentokrát jsem čas nesledoval) se na pódiu pomalu usazují „zahřívači“ večera, služebně jednoznačně nejmladší banda večera (zal. 2004), totiž helsinští MYGRAIN.
Ti přijeli podpořit svou letošní, dle všeho slušně nabušenou, stejnojmennou desku, jež jsem bohužel prozatím měl možnost slyšet jen hodně letmo, ale co už.
Starou tvorbu formace znám poměrně dobře, takže vím, že vokalista Tommy Tuovinen a jeho kumpáni se minimálně jednou zastavili také na svém debutu „Orbit Dance“, a to se záležitostí "Plastic", jinak se pochopitelně hrálo hlavně z novinky („Trapped in an Hourglass“, „Of Immortal Aeons“).
Co mne ovšem zlobilo, byl výkon zvukaře. Samotná kapela hrála vážně dost dobře, především bicmen si veškeré kopákové exhibice dával jako nic (zvuk kopáku naštěstí vyčníval ze sonického bordelu a škopky zněly fakt hodně luxusně), ovšem fakt, že pro MyGrain dost důležité synthy a klávesy (ty obsluhuje slečna) nebyly téměř po celou dobu trvání setu (cca 35 minut) slyšet, posílal veškeré snažení bandy dost do kolen.
I přesto nemohu proti bandě říci křivého slova, rozhodně se role předskokana zhostili stejně dobře, jako minule Omnium Gatherum, leč bohužel, zbytečně přehulený, nevyvážený zvuk, v němž ani sóla nevynikla ani zdaleka tak, jak měla, se kapele stal osudným.
I tak však za snahu sklidila uznalý potlesk, rychle poklidila a předala pomyslné otěže neúnavnému muzikantovi Tuomasu Saukkonenovi a jeho bandě BEFORE THE DAWN, jenž však tento večer působil poněkud utahaně.
Nevím proč, občas je Tuomas vážně v pohodě, čiperný, plný energie, ovšem tentokrát jako by se pro něj pražská štace stala pouhou další z mnoha zastávek, necítil jsem z jeho hraní patřičnou radost, spíše robotické opakování již tolikrát ohraného.
Také dost citelně chyběly čisté vokály Larse Eikinda (mrkněte na Age Of Silence), ten ovšem kapelu z osobních důvodů před časem opustil a i s ostatními členy sestavy bylo principálem zamícháno.
Co se skladeb týče, Before The Dawn si pochopitelně mají z čeho vybírat (letos vydali své šesté studiové album), Tuomas ovšem vybral hlavně z fandy oblíbeného alba The Ghost (jež má očividně v oblibě i on sám), čili se fans hned na úvod dočkali jak výtečné „Disappear“, „Fear Me“ a pro mě jedné z nejlepších skladeb formace vůbec – totiž „Repentance“.
Z alba „Deadlight“ to na nás borci zkusili s „Wraith“, přidali pár dosud nepojmenovaných válů z dosud bezejmenného sedmého alba v pořadí a nakonec „Phoenix Rising“. A odchod pryč. Žádné „See you soon!!“ atd., tohle Tuomas ten den prostě neřešil a očividně chtěl být co nejrychleji zpět ve své cimře.. Abych mu ovšem nekřivdil, profesionálně odehraná show, jakých BTD a další Tuomasovy projekty za rok stihnou pravděpodobně nemalé množství.
Kolem půl desáté konečně přicházejí headlineři INSOMNIUM (přičemž na sebe opět nechávají čekat, tentokrát o něco déle, než při minulé pražské zastávce) a za zvuků nového intra „Inertia“ v záři reflektorů stojí jako nehybné monolity v očekávání okamžiku, kdy budou moci začít svou energickou show. Ta skutečně přišla, i přes to, že se před nedávným časem jeden z dlouholetých dříčů formace – sice Ville Vänni – rozhodl naplno věnovat své kariéře chirurga. Správná volba, řekl bych.
Na tour za něj tedy zaskakoval Tuomas Jäppinen, jenž ovšem všechny party odehrával s velkou parádou a člověk si ani nestýskal, že neviděl v akci nového oficiálního kytaristu Insomnium – Markuse Vanhalu.
Nic, stejně jako album, i set byl otevřen „Through the Shadows“, středně tempou klasickou singlovou vypalovačkou, jež mě, upřímně, na desce ani trochu nebaví, naživo si ji ovšem člověk docela i rád s kapelou zahaleká.
Niilo Sevänen, basák, zpěvák a frontman v jedné osobě opět naprosto v pohodě, publikum hecoval, prováděl všelijaké pózy, z nichž bylo poznat, že je to pro něho samotného spíš obrovská nadsázka a legrace. Škoda jen zvuku, jenž byl celý večer neuvěřitelně přestřelený a jeden ze členů naší výpravy kvůli němu skončil v péči ušního lékaře. Volume doprava a jedeme!
Právě v onom balastu, kdy sonické vlny létaly tu nahoru, tu dolu, neustále někdo šteloval s jezdci pultu, takže si ucho ani nemohlo řádně zvyknout na stálou zvukovou hladinu, což je u tak hlasitého bordelu, jenž se rozléhal zvláště do prvních řad, skutečně na pováženou. Někomu to samozřejmě nevadí, citlivý jedinec (absolutní sluchaře vůbec stranou) ovšem trpí.
Setlist pokračoval „Only One Who Waits“, jež následovala totální melodeathovka „Where The Last Wave Broke“ s halekačkovým refrénem (po několika korbelích pivního moku ideální), dále přišly na řadu „The Killjoy“ (Above The Weeping World a „The Elder“ (In the Halls of Awaiting), navazovalo se „Song of the Blackest Bird“, „Down With the Sun“, mou neoblíbenou „Unsung“, zrychlenou verzí „The Day It All Came Down“ a v posledku „Weighed Down With Sorrow“.
Poté nastalo klasické divadélko s odchodem, načež byla formace muziky chtivými fanoušky vyzvána k návratu a po mega epickém intru „The Gale“ zahráli ještě tutovku „Mortal Share“, „Every Hour Wounds“ a na dobrou noc „One for Sorrow“. Niilo poznamenal, že Praha je opět ze všech zastávek nejlepší (na kolika dalších místech slyšeli to samé
?, ovšem fakt, že Insomnium ten večer sklidili asi deset minut trvající aplaus okecat nedokáži.
Naopak,pánové prostě vědí, co na fanoušky funguje, a ačkoliv to pro nás, kteří jsme je před těmi dvěma roky již viděli, nebylo nic nového, nově příchozí musel jejich set, technický nadhled a instrumentální um jednoznačně nadchnout.
Zvuk bohužel zbytečně přehulený, a pokud bych si měl něco přát k Vánocům – do příště zlepšit. Pro spásu našich uší.. i duší.
SETLIST INSOMNIUM
Inertia
Through the Shadows
Only One Who Waits
Where The Last Wave Broke
The Killjoy
The Elder
Song of the Blackest Bird
Down With the Sun
Unsung
The Day It All Came Down
Weighed Down With Sorrow
Přídavek:
The Gale
Mortal Share
Every Hour Wounds
One for Sorrow
Post scriptum: Díky klukům z Obscure za akre. Vážíme si toho, v dnešní době zvlášť.
http://obscure.cz/
http://www.insomnium.net/
http://www.myspace.com/beforethedawn
http://www.myspace.com/mygrain/
Akce, původně plánovaná do oblíbených prostor Exitu Chmelnice se vlivem masivní lidské idiocie (vřelé díky vám, závistiví dementi!!) žel bohu musela několik měsíců před konáním stěhovat do klubu Matrix, jehož rozložení se mi, přiznávám, také velice pozdává. Do této chvíle tedy nebyl důvod k obavám.
Start akce, plánovaný na sedmou večerní, byl dodržen téměř na minutu přesně, což mělo za následek zisk dostatečného množství času na to prohlédnout si stánek s merch, obsahující vlastně vše potřebné k řádnému promotion nových nahrávek zúčastněných, plus nějaké to občerstvení, pochopitelně.
Zhruba o půl hodiny později (vážně jen zhruba, tentokrát jsem čas nesledoval) se na pódiu pomalu usazují „zahřívači“ večera, služebně jednoznačně nejmladší banda večera (zal. 2004), totiž helsinští MYGRAIN.
Ti přijeli podpořit svou letošní, dle všeho slušně nabušenou, stejnojmennou desku, jež jsem bohužel prozatím měl možnost slyšet jen hodně letmo, ale co už.
Starou tvorbu formace znám poměrně dobře, takže vím, že vokalista Tommy Tuovinen a jeho kumpáni se minimálně jednou zastavili také na svém debutu „Orbit Dance“, a to se záležitostí "Plastic", jinak se pochopitelně hrálo hlavně z novinky („Trapped in an Hourglass“, „Of Immortal Aeons“).
Co mne ovšem zlobilo, byl výkon zvukaře. Samotná kapela hrála vážně dost dobře, především bicmen si veškeré kopákové exhibice dával jako nic (zvuk kopáku naštěstí vyčníval ze sonického bordelu a škopky zněly fakt hodně luxusně), ovšem fakt, že pro MyGrain dost důležité synthy a klávesy (ty obsluhuje slečna) nebyly téměř po celou dobu trvání setu (cca 35 minut) slyšet, posílal veškeré snažení bandy dost do kolen.
I přesto nemohu proti bandě říci křivého slova, rozhodně se role předskokana zhostili stejně dobře, jako minule Omnium Gatherum, leč bohužel, zbytečně přehulený, nevyvážený zvuk, v němž ani sóla nevynikla ani zdaleka tak, jak měla, se kapele stal osudným.
I tak však za snahu sklidila uznalý potlesk, rychle poklidila a předala pomyslné otěže neúnavnému muzikantovi Tuomasu Saukkonenovi a jeho bandě BEFORE THE DAWN, jenž však tento večer působil poněkud utahaně.
Nevím proč, občas je Tuomas vážně v pohodě, čiperný, plný energie, ovšem tentokrát jako by se pro něj pražská štace stala pouhou další z mnoha zastávek, necítil jsem z jeho hraní patřičnou radost, spíše robotické opakování již tolikrát ohraného.
Také dost citelně chyběly čisté vokály Larse Eikinda (mrkněte na Age Of Silence), ten ovšem kapelu z osobních důvodů před časem opustil a i s ostatními členy sestavy bylo principálem zamícháno.
Co se skladeb týče, Before The Dawn si pochopitelně mají z čeho vybírat (letos vydali své šesté studiové album), Tuomas ovšem vybral hlavně z fandy oblíbeného alba The Ghost (jež má očividně v oblibě i on sám), čili se fans hned na úvod dočkali jak výtečné „Disappear“, „Fear Me“ a pro mě jedné z nejlepších skladeb formace vůbec – totiž „Repentance“.
Z alba „Deadlight“ to na nás borci zkusili s „Wraith“, přidali pár dosud nepojmenovaných válů z dosud bezejmenného sedmého alba v pořadí a nakonec „Phoenix Rising“. A odchod pryč. Žádné „See you soon!!“ atd., tohle Tuomas ten den prostě neřešil a očividně chtěl být co nejrychleji zpět ve své cimře.. Abych mu ovšem nekřivdil, profesionálně odehraná show, jakých BTD a další Tuomasovy projekty za rok stihnou pravděpodobně nemalé množství.
Kolem půl desáté konečně přicházejí headlineři INSOMNIUM (přičemž na sebe opět nechávají čekat, tentokrát o něco déle, než při minulé pražské zastávce) a za zvuků nového intra „Inertia“ v záři reflektorů stojí jako nehybné monolity v očekávání okamžiku, kdy budou moci začít svou energickou show. Ta skutečně přišla, i přes to, že se před nedávným časem jeden z dlouholetých dříčů formace – sice Ville Vänni – rozhodl naplno věnovat své kariéře chirurga. Správná volba, řekl bych.
Na tour za něj tedy zaskakoval Tuomas Jäppinen, jenž ovšem všechny party odehrával s velkou parádou a člověk si ani nestýskal, že neviděl v akci nového oficiálního kytaristu Insomnium – Markuse Vanhalu.
Nic, stejně jako album, i set byl otevřen „Through the Shadows“, středně tempou klasickou singlovou vypalovačkou, jež mě, upřímně, na desce ani trochu nebaví, naživo si ji ovšem člověk docela i rád s kapelou zahaleká.
Niilo Sevänen, basák, zpěvák a frontman v jedné osobě opět naprosto v pohodě, publikum hecoval, prováděl všelijaké pózy, z nichž bylo poznat, že je to pro něho samotného spíš obrovská nadsázka a legrace. Škoda jen zvuku, jenž byl celý večer neuvěřitelně přestřelený a jeden ze členů naší výpravy kvůli němu skončil v péči ušního lékaře. Volume doprava a jedeme!
Právě v onom balastu, kdy sonické vlny létaly tu nahoru, tu dolu, neustále někdo šteloval s jezdci pultu, takže si ucho ani nemohlo řádně zvyknout na stálou zvukovou hladinu, což je u tak hlasitého bordelu, jenž se rozléhal zvláště do prvních řad, skutečně na pováženou. Někomu to samozřejmě nevadí, citlivý jedinec (absolutní sluchaře vůbec stranou) ovšem trpí.
Setlist pokračoval „Only One Who Waits“, jež následovala totální melodeathovka „Where The Last Wave Broke“ s halekačkovým refrénem (po několika korbelích pivního moku ideální), dále přišly na řadu „The Killjoy“ (Above The Weeping World a „The Elder“ (In the Halls of Awaiting), navazovalo se „Song of the Blackest Bird“, „Down With the Sun“, mou neoblíbenou „Unsung“, zrychlenou verzí „The Day It All Came Down“ a v posledku „Weighed Down With Sorrow“.
Poté nastalo klasické divadélko s odchodem, načež byla formace muziky chtivými fanoušky vyzvána k návratu a po mega epickém intru „The Gale“ zahráli ještě tutovku „Mortal Share“, „Every Hour Wounds“ a na dobrou noc „One for Sorrow“. Niilo poznamenal, že Praha je opět ze všech zastávek nejlepší (na kolika dalších místech slyšeli to samé
?, ovšem fakt, že Insomnium ten večer sklidili asi deset minut trvající aplaus okecat nedokáži. Naopak,pánové prostě vědí, co na fanoušky funguje, a ačkoliv to pro nás, kteří jsme je před těmi dvěma roky již viděli, nebylo nic nového, nově příchozí musel jejich set, technický nadhled a instrumentální um jednoznačně nadchnout.
Zvuk bohužel zbytečně přehulený, a pokud bych si měl něco přát k Vánocům – do příště zlepšit. Pro spásu našich uší.. i duší.
SETLIST INSOMNIUM
Inertia
Through the Shadows
Only One Who Waits
Where The Last Wave Broke
The Killjoy
The Elder
Song of the Blackest Bird
Down With the Sun
Unsung
The Day It All Came Down
Weighed Down With Sorrow
Přídavek:
The Gale
Mortal Share
Every Hour Wounds
One for Sorrow
Post scriptum: Díky klukům z Obscure za akre. Vážíme si toho, v dnešní době zvlášť.
http://obscure.cz/
http://www.insomnium.net/
http://www.myspace.com/beforethedawn
http://www.myspace.com/mygrain/
