NIGHTWISH – Once

Hranice mezi genialitou a sebestřednou pompézností se rozplývá v textuře lidské mysli téměř do ztracena - neexistuje jasný předěl, není jednotka kýčovitosti či dobrého vkusu. Stejně tak není dobré vkládat dětem do rukou zápalky, dokud nepochopí sílu a schopnosti ohně - občas se ale najde dítě, kterému zážeh sirky nevyvolá v očích jen obyčejnou lidskou zvědavost, ale i pochopení; výjimka potvrzuje pravidlo. Překvapí ještě někoho, když tím dítětem bude Tuomas Holopainen? Koneckonců se tohle přirovnání přímo nabízí, kdo ví o téhle osobě trošku více, uvědomí si spojitosti mezi jeho vášní pro svět Disneyho, filmy Tima Burtona, ale i určitou dysfunkci v pojetí mezilidských vztahů...

V roce 2004 se Nightwish upsali německému kolosu Nuclear Blast a možnosti, jak pojmout (a hlavně nahrát) novou desku se rozšířily; vydavatel sám si uvědomil potenciál dojné krávy a umožnil k nahrávání orchestrálních partů využít Londýnský filharmonický orchestr v prostorách legendárních Abbey Road. V kontextu spolupráce s orchestrem města Joensuu při práci na poslední desce šlo vlastně o přirozený krok, tentokrát ovšem s tím rozdílem, že hlavní skladatel skupiny se naplno oddal své vášni pro filmové soundtracky a metalová složka ustoupila lehce do pozadí - jen pár skoků od kýče; jenže ono to vyšlo a Once se stalo pověstnou zlatou vstupenkou do ráje, albem, které s otevřenou náručí přijala nejen masa dychtivých posluchačů, ale i většina kritiky.

Po vlivech power metalu už zbývají jen náznaky, naopak lze na albu najít stopy thrash metalu, amerického folkloru, eponymního soundtracku i popu. Tak že by přeci jen nehrozilo ono pověstné "splývání", kterým se metaloví posluchači ohánějí v internetových diskuzích při hodnocení nových alb? Řečnická otázka zůstane poplatná své podstatě a já pro začátek konstatuji, že hodnotit, analyzovat a rozebírat Once je pro mě těžce subjektivní srdcovou záležitostí - na téhle desce jsem se naučil poslouchat metal, pátrat v mnoha orchestrálních vrstvách po skrytých melodiích.

První, co člověka trkne po zběžném poslechu desky do uší, je kompoziční (ne)propracovanost kytar. S příchodem "orchestrální" éry se tahle složka redukovala na záseky, které se na dalším albu (a podle ukázek i na tom nejnovějším) staly pro Nightwish až nehezky typickými. Nechápejte mě špatně, úvodní kytarový part v "Dark Chest of Wonders" vyvolává pocit šíleného řezavého kolotoče, sólo v "Romanticide" je na poměry těchto symfoniků více než povedené a kvílející kytara v "Creek Mary's Blood" pohladí po duši a zaševelí cosi o hodně vzdálené inspiraci u Pink Floyd. Jenže co jsou tyhle vypíchnuté věci platné, když ten zbytek je prostě jedno a to samé v mnoha variacích a rytmech. Ano, je to "symfonický" metal, jenže stále by měla být onou dominantní složkou ta kovová a to se zde, alespoň v rámci kytary, zdaleka nekoná. Zamrzí i absence vícera sól, jenže ty prý nemá rád ani Holopainen, ani (kupodivu) kytarista, Emppu Vuorinen. Naopak orchestrální složka je to, co udává albu konzistenci, i když stále v rovině zřetelného oddělení odkazu práce Ennia Morricona a jeho následovníků a Black Sabbath (a jejich početných nástupců). Výsostnou roli hraje filharmonie v dnes již kultovní "Ghost Love Score", která snad nemá slabý moment a patrně jde o vrchol celé desky. O to více člověka udiví, že byla v podstatě celá napsána během dvou hodin. Symfonické tělěso si svou polívčičku přihrálo i v "Planet Hell" - tvrdší skladbě s větším podílem kytar a naléhavým vyvrcholením. Duet mezi dvěma pěvci, tedy Tarjou a Marcem, je asi nejpůsobivější v "The Siren", dalším vrcholu desky; po přečtení textu člověka až zamrazí a Tarja ukazuje, že i ona je schopna nových hlasových poloh. Tuomas pro změnu prokáže, že klávesové minisólo možná nebude až takový prohřešek proti jeho hudebním zásadám.

Zůstavají nám dvě škatulky - singly a balady. To první umí Nightwish na jedničku, to druhé trošku pokulhává (dodnes mě straší "Swanheart" z druhé desky). Vyznamenání si jistě zaslouží "Nemo", jehož úvodní tóny zná velká část hudebního obecenstva a to i z hudebních kruhů, kde jsou i takoví Within Temptation považováni za "tvrdou blicí muziku" (omlouvám se jejich fanouškům za toto neadekvátní přirovnání). Ostatně "Nemo" byl svého času snad i v Esu na Nově a koneckonců, skladba to není špatná, poslouchá se dobře a odsýpá, jen v porovnání se zbytkem alba z ní zkrátka číší prvoplánovost. Baladickým zástupcem je "Kuolema Tekee Taiteilijan" (aneb melodramatický způsob, jak nám sdělit, že jen smrt tvoří veliké umělce), kde Tarju doprovází jen symfonický podkres. Naživo byla hrána z playbacku, zatímco zbytek skupiny odpočíval a mj. je po GLS potvrzující tečkou o Holopainenově skladatelském umu v oblasti symfonických těles. Závěrečná "Higher Than Hope" byla napsána Marcem Hietalou a to, komu je určena a kdo v ní vystupuje, dodává její kráse tragický podtón (a ano, i trošku kýčovitý). Marc Brueland byl fanouškem skupiny, který onemocněl rakovinou a v srpnu 2003 jí podlehl. Mezitím se, ještě během boje s touto nemocí, stačil setkat se členy skupiny a nahrát pro ni krátkou rozmluvu o svých pocitech - právě ta je zakomponována v písni kousek po polovině. Akustická část je střídána rockovými vpády, které postupně převezmou vedoucí linku - skoro to symbolizuje boj člověka s nepřítelem, kterého není vždy snadné porazit a někdy se to bohužel nepovede vůbec.