A PALE HORSE NAMED DEATH – And Hell Will Follow Me

A Pale Horse Named Death je kapela pocházející z Brooklynu, letos vydala své debutové album, nicméně u nás je už dostatečně známá, nebo se dá říct, že se o ní alespoň ví. Především kvůli svému letošnímu vystoupení na Brutal Assaultu, kde se objevili v sobotu dopoledne a tak pozornější posluchači jejich dlouhý název jistě zaznamenali. V další souvislosti se o APHND často mluví jako o ex-členech Type O Negative, což je potřeba uvést na pravou míru. Jestli si někdo představuje, že pohrobci po Peterovi Steeleovi sehnali zpěváka a založili novou kapelu, tak se šeredně plete a skočil na lep. Kapelu tvoří duo Sal Abruscato a Matt Brown, kteří ve dvou desku složili a nahráli, za přispění několika hostů, k nimž se dostanu později, ale mluvit o nich jako o ex-Type O Negative spíše působí jako reklamní tahák. Ano, Sal Abruscato s nimi nabubnoval alba Slow, Deep & Hard, Origin Of The Feces, a především zásadní album z roku 1993 Bloody Kisses, ale tím jeho éra u této legendární skupiny končí. Spojitost Matta Browna s Type O Negative lze snad zmínit pouze v té souvislosti, že má ještě skupinu Seventh Void, v které hrají dva bývalí členové Type O Negative, kytarista Kenny Hickey a bubeník Johnny Kelly. Ještě se chytáte? Tak abych to celé ještě víc zamotal ,ale zároveň uvedl na pravou míru, musím tady zmínit koncertní sestavu APHND, v které kromě dvou hlavních protagonistů působí právě Johnny Kelly, jako další známá persona se objevuje Bobby Hambel z Biohazard (na desce nahrál kytarové party do třech věcí,) a Eric Morgan obsluhující basu.

Když už jsem u toho bilancování co, kdo, kde, jak a proč, další kapela, která se na APHND lepí jak vosa na med, jsou Life Of Agony, v kterých Sal působil jako bubeník poté co odešel od Type O Negative a natočil s nimi takové skvosty jako River Runs Red, Ugly (kde se podílel i autorsky) a comebackové Broken Valley z roku 2005.

Samotné CD And Hell Will Follow Me zaujme už svým zpracováním. V úhledné digipackové verzi je na titulním obrázku vyobrazen běžící kůň, nebo spíš kostra koně. Uvnitř je věnování – vzpomínka Peterovi Steeleovi, který loni ve věku 48 let odešel na onen svět (moc brzo). A hned druhá skladba As Black As My Heart, navazující na intro, Type O Negative připomene. Podobně strukturované bicí, melodická kytara a chytlavý, leč nevtíravý, refrén evokující náladu alb Type O Negative. Ale vše je vystavené tak příjemně, že lamentovat nad nějakým kopírováním mi přijde zcela bezpředmětné. APHND se ale neomezují pouze na, dejme tomu gotický rock, ale je v jejich tvorbě cítit i grunge z první poloviny devadesátých let a proč nebýt konkrtétní a nezmínit Alice In Chains, jejichž vliv je ciitelný podobně laděnou kytarovou rifáží a chvílemi i zpěvem připomínajícím Laynea Staleyho, který už také nežije. U Heroin Train si zase vzpomenete, ať už se vám to líbí nebo ne, na Life Of Agony z období Ugly. Představuje se v ní jeden z hostů a to starý známý Keith Caputo (Life Of Agony). Ten se na desce mihne celkově ve čtyřech věcech, ale jeho role tady není nějakým výrazným způsoben zásadní, snad jen v Pill Head dostává větší prostor. Jinak jeho vokál působí jen jako doprovodný a hlavní roli má většinou Sal. Sal se pro mě stal velikým a milým překvapením. Po vokální stránce je jednoduše skvělý. Ne, nedisponuje takovým charakteristickým hlasem jako výše zmiňované tři persony, ale dokáže se vyšponovat k opravdu velkým výkonům naprosto sednoucím k celkové náladě alba. Hlasově však ještě musím zmínit jednu osobnost, která mi při poslechu nabíhá zcela automaticky a tou je Scott Weiland ze Stone Temple Pilots, pro mladší čtenáře znám svým působením u Velvet Revolver (což je ale strašná kapela - úsměv), který vyrovnává skóre osobností zpěváků mrtví – živí na 2:2 s tím, že s jeho životním stylem to bude co nevidět 3:1. Bath In My Blood a Serial Killer, to jsou přesně ty skladby kde Stone Temple Pilots jsou cítit až za roh, a to nejen vokální podobou.

Začátek patřil Type O Negative a nic nemůže vzpomínku na Petera Steela rozdmíchat víc než závěrečná Die Alone, která se jako jediná svou stopáží (necelých osm minut) vymyká celému albu. Pomalá, smutná balada, která je skutečnou poctou Peterovi, a ačkoli je to píseň líbivá, pokaždé se mi u ní dostaví smutek, který se rozlije do celého těla. Zde se objevuje třetí a poslední host Ulrich Krieger se svým tenor saxophonem.

Nebudu a ani nemohu tvrdit, že tohle album je nějakým milníkem. Vyrovnaná kolekce třinácti skladeb fungujících jako celek těžko osloví někoho z mladších kusů, ale ti, kteří mají rádi Type O Negative a neštítili se ani raného grunge alá Alice In Chains a Stone Temple Pilots (období Core), od kterých není daleko k Life Of Agony, si prostě a jednoduše musí pochutnat. Poctivý a zároveň nenásilný odkaz minulosti mě osobně nadchnul a na několik dní totálně pohltil. APHND se mi jednoduše trefili jak do vkusu, tak do nálady a dokázali propojit a oživit vzpomínky na kapely, které pro mě znamenají hrozně moc. Z tohoto důvodu je vysoká známka, kterou jsem udělil, možná lehce nadhodnocená, ale nemohu si pomoci.

Čas: 53:52

Seznam skladeb:

1. And Hell Will Follow Me
2. As Black As My Heart
3. To Die In Your Arms
4. Heroine Train
5. Devil In The Closet
6. Cracks In The Walls
7. Bad Dream
8. Bath In My Blood (Schizophrenia In Me)
9. Pill Head
10. Meet The Wolf
11. Seriel Killer
12. When Crows Descend Upon You
13. Die Alone

http://apalehorsenameddeath.com