//NEPOVINNÝ ÚVOD//
Johan mi svou recenzí na Dark Angels přihrál na smeč, jelikož právě několik let poté, co žánr gothic metalu utrpěl velké ztráty, se člověk chtě nechtě musí ohlédnout zpět a alespoň na několika málo řádcích zabilancovat.
Upřímně, kdyby mi někdo v roce 2000 řekl, že hlavně zpočátku velmi pozvolna se rozjíždějící kapela Nightwish dokonale pohřbí žánr, do nějž se sama svého času řadila, ačkoliv do něj, dá se říci, nikdy nepatřila, nevěřil bych mu.
Prostě by mi v době, kdy Tristania teprve před pár měsíci vydala svůj majstrštyk a The Sins Of Thy Beloved chystali k vydání "Perpetual Desolation" nepřipadalo pravděpodobné, aby za pouhých pár let móda hudby, jíž vévodí těžké riffy a nezkrotnost zvířete, kombinovaná s křehkostí krásky, vzala za své.
Přesto nyní, dobrých 11 let poté, můžeme konstatovat, že se tomu tak skutečně stalo.
Drtivá většina spolků, které se dříve řadily mezi hrdé představitele stylu gothic metal, jenž se kdysi dávno vyvinul z poněkud jinak pojatého punk/rocku (dlouhá historie) a někde cestou to nabořil do death/doomu, totiž od té doby změnila své hudební preference a stala se následovníky asi nepopiratelného talentu Tuomase Holopainena a jeho bandy, ze které se postupem času stal vyhledávaný a velmi uznávaný obchodní artikl.
Nic, to byl jen takový úvod, abychom si uvědomili, v jaké pozici se v současnosti true (female) gothic metal nachází. Špatné.
//RECENZE//
Jsem rád, že se švédská formace Draconian, jež nám v uplynulých letech přichystala alba jak téměř geniální („Where Lovers Mourn“ a pro mne hlavně death/doomový klenot „Arcane Rain Fell“), tak i stále velmi solidní („Turning Season Within“ mimochodem s naprosto úchvatným obalem) nenechala úplně vyvést z konceptu, a stále zůstává věrna svému již téměř od počátku hudební existence rozvíjenému melodic doom/death/gothic metalu s low growlem, jenž se střídá s něžnými lead vokály bez debat talentované zpěvačky a poznávacího znamení kapely Lisy Johansson.
Přesto si nešlo nevšimnout, že se minulá deska „Turning Season Within“ jakoby trochu přibližovala k tomu, o co se svého času pokoušela Sirenia na kotouči „Nine Destinies and a Downfall“ – než sklouzla tam, kde se nachází v současnosti. Však víme.
Prostě takový lehký koket s kalkulem, snaha vystrčit hlavu za hranice žánru a zacílit na širší publikum - třeba to vyjde. Mám na mysli především tempa, která se od klasicky doomové depky přesunula spíše ke středním polohám a také ono lehké uvolnění dusivé atmosféry, což ve výsledku vedlo k mnohem menší síle dopadu materiálu.
Řekl bych, že tenhle experiment smečce tak úplně nevyšel, jelikož „A Rose for the Apocalypse“ se po dvou letech od diskutované řadovky vydává tak trochu zpět, tempo se uklidnilo a atmosféra se znovu dá krájet. Ne, že by se deska tak úplně vracela k úspěšnému „Arcane Rain Fell“, spíše se nachází někde mezi, ovšem při úvodních tónech takové „A Phantom Dissonance“ , kdy se po tklivých tónech nezkreslené kytary opět noříme do studených hlubin leviathana přesně ve stylu melodického doom metalu (jistě, Swallow The Sun jsou na ráně jako první a každý fanda Draconian je se společnými styčnými plochami obou spolků dobře obeznámen, vlivy starší Katatonie jako vždy rovněž na svém místě) člověka opět krásně zamrazí. Když do toho pak svým vskutku impozantním mezzo-sopránem spustí Lisa, to aby člověku laskavě ulehčila, pomalu se do nicoty nořící posluchač ví, že tohle bude pro všechny milovníky skutečného gothic metalu opravdové pošušňání.
A také že ano, navíc v šestce „Dead World Assembly“ slyším při kopákovém nástupu mnou rozhodně respektovanou bandu In Mourning, "Elysian Night" překvapí hlavně nádhernými rytmy a mazácky odvedenými nevtíravými klávesami Andrease Karlssona.
Draconian se naštěstí nebáli vpustit do své tvorby i houslové pasáže, a právě v této skladbě je to dokonalost sama. Následný zlom a jízda vpřed jsou pak jednoznačně skvělým zpestřením a příjemce okamžitě ví, že kapela ani náhodou neztratila schopnost napsat silné melodie, ačkoliv je škatulkou melodického doomu jednoznačně limitována. Jsem velmi mile překvapen.
„Deadlight“ pak kromě výtečných kytarových vychytávek Johana a Daniela překvapí také harsh vokály a materiál ihned dostává další vzpruhu.
To taková devítka „The Death of Hours“ představí nádherné chorusy, citlivé kytarové vyhrávky, tantrické bicí – jednoduše vše, co může fanoušek požadovat. Navíc očividný odkaz na My Dying Bride v jejich "The Light at the End of the World/The Dreadful Hours" období potěší rovněž. Stejně tak jako až nebezpečná blízkost názvů skladeb.
Tvorba kapely je přitom znovu v dokonalé koherenci, nikam se necpe, nemá snahu v ničem dohánět finské kolegy – a kdo nechce, jednoduše nechá být. Tentokrát žádné kompromisy.
Ono "nechání být" by ovšem byla veliká škoda, jelikož některé zvukomalby, jež tito matadoři vytvářejí, jsou naprosto úchvatné a člověk si kolikrát vzpomene na všechny ty roky, kdy podobná muzika byla hodně v kurzu. Přičteme-li k tomu jako vždy povedený profesionální zvuk (Dead Dog Farm Studios/Mega/ Fascination Street) a velmi citlivý mix/master Jense Bogrena, vychází nám, že Draconian opět natočili velmi dobré, vyrovnané a tentokrát i méně podbízivé album, všem fandům pravého gothic metalu připomínající, že podobná muzika ještě stále nevyhynula.
Jen se v současnosti potácí na okraji zájmu, zatímco žezlo přebírá female fronted heavy/power metal, maskovaný za „úchvatnou gotiku“. Díky za východní kapely (výtečná Tiarra - odkaz dole) a těch pár západních odvážlivců. Díky, Draconian.
Čas: 64:52
Seznam skladeb:
http://www.draconian.se/
Tiarra
http://www.youtube.com/watch?v=86K7SZRbvFo
Johan mi svou recenzí na Dark Angels přihrál na smeč, jelikož právě několik let poté, co žánr gothic metalu utrpěl velké ztráty, se člověk chtě nechtě musí ohlédnout zpět a alespoň na několika málo řádcích zabilancovat.
Upřímně, kdyby mi někdo v roce 2000 řekl, že hlavně zpočátku velmi pozvolna se rozjíždějící kapela Nightwish dokonale pohřbí žánr, do nějž se sama svého času řadila, ačkoliv do něj, dá se říci, nikdy nepatřila, nevěřil bych mu.
Prostě by mi v době, kdy Tristania teprve před pár měsíci vydala svůj majstrštyk a The Sins Of Thy Beloved chystali k vydání "Perpetual Desolation" nepřipadalo pravděpodobné, aby za pouhých pár let móda hudby, jíž vévodí těžké riffy a nezkrotnost zvířete, kombinovaná s křehkostí krásky, vzala za své.
Přesto nyní, dobrých 11 let poté, můžeme konstatovat, že se tomu tak skutečně stalo.
Drtivá většina spolků, které se dříve řadily mezi hrdé představitele stylu gothic metal, jenž se kdysi dávno vyvinul z poněkud jinak pojatého punk/rocku (dlouhá historie) a někde cestou to nabořil do death/doomu, totiž od té doby změnila své hudební preference a stala se následovníky asi nepopiratelného talentu Tuomase Holopainena a jeho bandy, ze které se postupem času stal vyhledávaný a velmi uznávaný obchodní artikl.
Nic, to byl jen takový úvod, abychom si uvědomili, v jaké pozici se v současnosti true (female) gothic metal nachází. Špatné.
//RECENZE//
Jsem rád, že se švédská formace Draconian, jež nám v uplynulých letech přichystala alba jak téměř geniální („Where Lovers Mourn“ a pro mne hlavně death/doomový klenot „Arcane Rain Fell“), tak i stále velmi solidní („Turning Season Within“ mimochodem s naprosto úchvatným obalem) nenechala úplně vyvést z konceptu, a stále zůstává věrna svému již téměř od počátku hudební existence rozvíjenému melodic doom/death/gothic metalu s low growlem, jenž se střídá s něžnými lead vokály bez debat talentované zpěvačky a poznávacího znamení kapely Lisy Johansson.
Přesto si nešlo nevšimnout, že se minulá deska „Turning Season Within“ jakoby trochu přibližovala k tomu, o co se svého času pokoušela Sirenia na kotouči „Nine Destinies and a Downfall“ – než sklouzla tam, kde se nachází v současnosti. Však víme.
Prostě takový lehký koket s kalkulem, snaha vystrčit hlavu za hranice žánru a zacílit na širší publikum - třeba to vyjde. Mám na mysli především tempa, která se od klasicky doomové depky přesunula spíše ke středním polohám a také ono lehké uvolnění dusivé atmosféry, což ve výsledku vedlo k mnohem menší síle dopadu materiálu.
Řekl bych, že tenhle experiment smečce tak úplně nevyšel, jelikož „A Rose for the Apocalypse“ se po dvou letech od diskutované řadovky vydává tak trochu zpět, tempo se uklidnilo a atmosféra se znovu dá krájet. Ne, že by se deska tak úplně vracela k úspěšnému „Arcane Rain Fell“, spíše se nachází někde mezi, ovšem při úvodních tónech takové „A Phantom Dissonance“ , kdy se po tklivých tónech nezkreslené kytary opět noříme do studených hlubin leviathana přesně ve stylu melodického doom metalu (jistě, Swallow The Sun jsou na ráně jako první a každý fanda Draconian je se společnými styčnými plochami obou spolků dobře obeznámen, vlivy starší Katatonie jako vždy rovněž na svém místě) člověka opět krásně zamrazí. Když do toho pak svým vskutku impozantním mezzo-sopránem spustí Lisa, to aby člověku laskavě ulehčila, pomalu se do nicoty nořící posluchač ví, že tohle bude pro všechny milovníky skutečného gothic metalu opravdové pošušňání.
A také že ano, navíc v šestce „Dead World Assembly“ slyším při kopákovém nástupu mnou rozhodně respektovanou bandu In Mourning, "Elysian Night" překvapí hlavně nádhernými rytmy a mazácky odvedenými nevtíravými klávesami Andrease Karlssona.
Draconian se naštěstí nebáli vpustit do své tvorby i houslové pasáže, a právě v této skladbě je to dokonalost sama. Následný zlom a jízda vpřed jsou pak jednoznačně skvělým zpestřením a příjemce okamžitě ví, že kapela ani náhodou neztratila schopnost napsat silné melodie, ačkoliv je škatulkou melodického doomu jednoznačně limitována. Jsem velmi mile překvapen.
„Deadlight“ pak kromě výtečných kytarových vychytávek Johana a Daniela překvapí také harsh vokály a materiál ihned dostává další vzpruhu.
To taková devítka „The Death of Hours“ představí nádherné chorusy, citlivé kytarové vyhrávky, tantrické bicí – jednoduše vše, co může fanoušek požadovat. Navíc očividný odkaz na My Dying Bride v jejich "The Light at the End of the World/The Dreadful Hours" období potěší rovněž. Stejně tak jako až nebezpečná blízkost názvů skladeb.
Tvorba kapely je přitom znovu v dokonalé koherenci, nikam se necpe, nemá snahu v ničem dohánět finské kolegy – a kdo nechce, jednoduše nechá být. Tentokrát žádné kompromisy.
Ono "nechání být" by ovšem byla veliká škoda, jelikož některé zvukomalby, jež tito matadoři vytvářejí, jsou naprosto úchvatné a člověk si kolikrát vzpomene na všechny ty roky, kdy podobná muzika byla hodně v kurzu. Přičteme-li k tomu jako vždy povedený profesionální zvuk (Dead Dog Farm Studios/Mega/ Fascination Street) a velmi citlivý mix/master Jense Bogrena, vychází nám, že Draconian opět natočili velmi dobré, vyrovnané a tentokrát i méně podbízivé album, všem fandům pravého gothic metalu připomínající, že podobná muzika ještě stále nevyhynula.
Jen se v současnosti potácí na okraji zájmu, zatímco žezlo přebírá female fronted heavy/power metal, maskovaný za „úchvatnou gotiku“. Díky za východní kapely (výtečná Tiarra - odkaz dole) a těch pár západních odvážlivců. Díky, Draconian.
Čas: 64:52
Seznam skladeb:
- The Drowning Age
- The Last Hour of Ancient Sunlight
- End of the Rope
- Elysian Night
- Deadlight
- Dead World Assembly
- A Phantom Dissonance
- The Quiet Storm
- The Death of Hours
- Wall of Sighs (Bonus track)
http://www.draconian.se/
Tiarra
http://www.youtube.com/watch?v=86K7SZRbvFo
