ETEF 2020

SVART CROWN, PANYCHIDA, BELLIGERENCE, KILL!KILL!KILL!

Francouzi Svart Crown vyjeli na výlet po zemích východní Evropy a Českou republiku oblažili hned čtyřmi záseky – v Plzni, Mostu, Strakonicích a Karviné. O jejich hraní jsem věděl dlouho dopředu a čas si krátil poslechem jejich dvou vynikajících desek – tři roky staré „Ages of Decay“ a aktuální „Witnessing The Fall“, které patří i současné turné.

Cesty páně jsou žel nevyzpytatelné; místo odpočinku před hraním se Francouzi zasekli na dálnici a koncert tím nabral mírný skluz. Původně plánovaný rozhovor s JB ze Svart Crown se tak nemohl uskutečnit naživo, proběhne mailem a co nevidět vyjde na Fobii. Teď ale zpět k reportu.

KILL! KILL! KILL! asi netřeba plzeňskému publiku příliš představovat, jejich maximálně našláplý thrash metal jsem měl tu čest několikrát slyšet a nikdy jsem nebyl zklamán. Zajímavá je rozhodně i mezinárodní sešlost – bubeník z Californie, kytarista z New Yorku, australská baskytaristka, vokál z Kanady; jednomu musí přijít na mysl, zda nejsou v Plzni za trest. Když před devátou začali prvním songem, čekal jsem, že mne strhne jejich živelný projev, start byl ale bohužel slabší. Vše mi vynahradili druhou „Enslaved by Wolves“, kterou je možné slyšet i z jejich EP na bandzone. Od té chvíle už vše šlapalo tak, jak mělo. Krátké stopáže, úderné riffy a maximální nasazení. Předposlední „Behold The Kraken“ mi přišla jako vrchol jejich vystoupení a rovněž jako cesta, které by se „Kilácí" dle mého názoru měli v budoucnu držet.

Nejpočetnější publikum večera měla bezpochyby domácí PANYCHIDA, kapela ošlehaná tůrami po Evropě a se slibně vypadající budoucností. S příchodem prvních tónů mne rozhodně potěšil zvuk, samply zněly výborně a i všechny ostatní nástroje si našly své místo. Přítomní dokázali vytvořit velmi příjemnou atmosféru a já si je opravdu užil. Na můj vkus je ale PANYCHIDA v některých skladbách až příliš skočná a rozjařená. Když se zpomalilo u třetí atmosférické „O Orĭlě i Zmĭji“ z nové desky, byl to výraz, který mi seděl nejvíce. Hrálo se hlavně z aktuální „Měsíc, les, bílý sníh“, starší „Paganized“ byla zastoupena dvěma skladbami. Na kapele je velice znát posun, přeci jen od dob koncertů v plzeňském Parlamentu se leccos změnilo, skladby jsou dobře strukturované a kapela si získává stále lepší jméno. Kvůli skluzu byli fanoušci ochuzeni o přídavek a slovo bylo chtě nechtě předáno další kapele.

Tou byli pražští BELLIGERENCE, na které jsem se těšil při vzpomínce na poslední vystoupení, kdy jsem je viděl Pod Lampou. Od té doby se změnila sestava a post klávesisty zůstal osiřelý. Začali opravdu zostra, překvapilo mne, jak se výraz kapely díky absenci kláves změnil, hudba je agresivnější a pro mne méně zajímavá. Kompozice celkových skladeb jsou skvělé, muzikanti výborní, ale přijde mi, že jejich hudba ztratila to kouzlo, kvůli kterému jsem se na ně těšil. Nálada v Lampě však byla výborná, BELLIGERENCE hráli jako o život a pařící dav mi dával patřičně najevo, jak ukradený jim je můj názor. Abych ale jen neremcal – songy „Confused Perception“ a „Deal“ byly skvělé a vokál něžné zpěvačky je opravdu úctyhodný.

Konečně se zhmotnil důvod mé návštěvy, na podium se chystali SVART CROWN z francouzského Nice. Při zvukovce mne trochu zarazilo to, co se linulo z kytarových aparátů. Šířilo to předzvěst tragédie, se kterou neudělá nic ani zvukař. Předtím jsem jejich zesilovače neviděl a neslyšel, takže nevím, kde se stala chyba. Nadšení, že stojí SVART CROWN přede mnou mi ale dovolilo na tyto neduhy zapomenout. Výborné intro z nové desky bez zbytečných kláves a patřičnou atmosférou toho, co přijde, čpělo vzduchem jako síra. Protlačil jsem se tedy dopředu a začalo peklo. Bohužel i zvukové. Pokračovalo se dalšími dvěma skladbami z „Witnessing The Fall“ a když už jsem si myslel, že to nemůže být lepší, dostalo se na dvě věci ze starší black/spíš/deathové „Ages of Decay“ – „Orgy and Sodomy“ a „Apocalyptic Triumph“. Pak nastal čas na zvolnění a návrat zpět k novince, na vynikající atmosférickou „Of Sulphur and Fire“, která zněla naživo opravdu neskutečně. Celý set utíkal rychlostí blesku, až vše skončilo u „Incestuous Breath“. Frantíci odešli, ale věděl jsem, že to mi nemůžou udělat. Včas si to uvědomili a přídavkem mne ujistili, že o této kapele bude ještě slyšet. Skladba „Caligula“ zní na desce možná dobře, naživo je to ale absolutní peklo, má neskutečný drive a mně v tu chvíli bylo jasné, že mě druhý den bude bolet za krkem. Lepší konec jsem si opravdu nemohl přát, vyrazil jsem tedy do tuhé zimy a ač doomař, přec s úsměvem.

Foto: Ivo Oskar Osvald

Zveřejněno: 26. 02. 2011
Přečteno:
2804 x
Autor: Aleš | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář