No konečně, to byla první slova, která mě napadla potom, co probleskla informace, že se v Praze objeví Anathema. Bylo na čase – kdy jindy než po vydání nového alba se rozjelo evropské turné, které nás naštěstí neminulo. Nabízela se otázka, bude-li to zase takový zážitek jako v roce 2008, kdy na Brutal Assaultu kapela svým působivým vystoupením paralizovala nejen mě, ale troufám si tvrdit, že i většinu přítomných. A hned na začátku s velkou radostí říkám, bylo to ještě lepší.
Večer bez nějakých dlouhých průtahů odstartoval písničkář PETTER CARLSEN, jenž vystoupil sám jen s kytarou. Neměl to lehké, ale mile překvapila reakce publika, u kterého byl kladně přijat. Jeho projev byl sympatický a klidné písně se poslouchaly příjemně, a když už jsem si říkal, že by to stačilo, byl jsem vyslyšen. Petter měl naštěstí dost soudnosti a zavčas odkráčel. Vydržel na pódiu něco přes dvacet minut.
Následující THE OCEAN z Německa se mi jevili ze začátku jako dramaturgický přešlap, navíc v poslední době se jim u nás ňák líbí a stávají se poněkud všedními, naposled tu hráli jako předskokani The Dillinger Escape Plan v pražském Abatonu. Už jen tahle skutečnost nahrávala pochybám: co budou sakra dělat před Anathemou. Asi slušný management, nebo co (úsměv). S poslední deskou zase přehodili výhybku trošku jinam a jejich produkce se přiblížila k vodám sludge s metalcorovým nádechem, no po pravdě jsem byl zvědav, co se bude dít na pódiu. Naštěstí hned po pár tónech byly mé pochyby rozmetány. Po nezbytném intru a téměř za tmy začali s věcí z poslední desky Firmament a u mě, přiznávám nečekaně, hned bodovali. V živém provedení byla jejich produkce o dost zajímavější než z desky. The Ocean do toho šli na plno a na těch pár metrech čtverečních, které měli k dispozici, udělali pořádný vítr. O tom jsme se mohli přesvědčit ve chvíli, kdy zpěvák dostal od svého kolegy kytarou přes obličej, následně s bolestivou grimasou opustil pódium, aby se po chvíli vrátil zpět a zbytek skladby dozpíval s viditelnou bolestí. Nakonec musím uznat, že působili jako milé zpestření a odezva publika byla víc než důstojná. Rozhodně svou produkcí celý chod večera nenarušili.
Potom už to konečně mělo přijít, napětí stupňované na maximum. Na začátku příjemné překvapení, když kapelní chlapík pro všechno připravil pro hlavní hvězdy večera playlist a na něm bylo neuvěřitelných 21 songů. Logicky se nabízela otázka, jak dlouhý bude tento večer a v jaké formě budou muzikanti, s přihlédnutím k faktu, že pražská zastávka byla již jejich devatenáctým koncertem v listopadu a zároveň posledním na tomto turné.
Za aplausu natěšených fans, kteří naplnili celý klub až po okraj, vstoupila ANATHEMA na pódium a spolu s ní něco, co se dá těžko popsat. Jestliže jsem poslední studiový počin považoval za trochu slabší než předchozí A Natural Disaster, je potřeba to přehodnotit. Od začátku se hrálo z nové desky, a co se mnou udělala hned první Thin Air, se rovná velkolepému hudebnímu prožitku. Vše podpořeno výborným zvukem, který umocnil sílu všech písní, jež se jevily razantnější než ve své studiové podobě.
Po prvních čtyřech věcech z novinky přišel jeden z mých vrcholů, a to v podobě Closer a A Natural Disaster, kdy byla do zbroje povolána i zpěvačka Lee Douglas. Vystoupení probíhalo za velmi přátelské a uvolněné atmosféry, byla radost sledovat Vincenta, kterého jsem měl na dosah ruky, při jeho soustředění na vokální projev nebo naopak divokém pobíhání po pódiu při rychlejších kusech. Vincent, zcela přirozeně, na sebe strhával největší pozornost, naopak jeden z jeho bratrů, Dan, se více soustředil na svou precizní kytarovou práci. Koncert gradoval, pomalejší věc střídala rychlejší a byl téměř konec, nicméně před přídavkem dal Dan odpočinout zbytku kapely a sám pouze za pomoci akustické kytary zahrál a také zazpíval krásnou Are You There, aby v následující Parisienne Moonlight mu vypomohla opět Lee. Poslední dvě skladby s Anathemou odzpívalo skoro celé publikum, pak vzájemné poděkování a po dvou a půl hodinách!!! Konec.
O koncertu Anathemy a její hudbě samotné by šlo napsat mnoho cizích slov, to přenechejme jiným. Šlo by tady napsat něco o Pink Floyd, to nechme našim otcům. Pominuli fakt, že už její produkce nemá dávno s metalem nic společného (a komu to vadí???). Je tady jediná skutečnost, která mě napadá při poslechu Anathemy, a to je, že tohle je opravdu MUZIKA. Čistá, upřímná, nevšední a zcela osobitá. Samozřejmě by se našlo pár much, např. ač se hrálo přes dvacet věcí, některé mi scházely (Harmonium, Far Away), některé byly možná navíc. Určitě by se našel pro tuto akci i důstojnější klub, než je Chmelnice, ale i tak budu řadit tento nevšední úterní večer ke koncertní akci roku.
Fotogalerie:
www.photomusic.cz/report/414-anathema-uk.html
Večer bez nějakých dlouhých průtahů odstartoval písničkář PETTER CARLSEN, jenž vystoupil sám jen s kytarou. Neměl to lehké, ale mile překvapila reakce publika, u kterého byl kladně přijat. Jeho projev byl sympatický a klidné písně se poslouchaly příjemně, a když už jsem si říkal, že by to stačilo, byl jsem vyslyšen. Petter měl naštěstí dost soudnosti a zavčas odkráčel. Vydržel na pódiu něco přes dvacet minut.
Následující THE OCEAN z Německa se mi jevili ze začátku jako dramaturgický přešlap, navíc v poslední době se jim u nás ňák líbí a stávají se poněkud všedními, naposled tu hráli jako předskokani The Dillinger Escape Plan v pražském Abatonu. Už jen tahle skutečnost nahrávala pochybám: co budou sakra dělat před Anathemou. Asi slušný management, nebo co (úsměv). S poslední deskou zase přehodili výhybku trošku jinam a jejich produkce se přiblížila k vodám sludge s metalcorovým nádechem, no po pravdě jsem byl zvědav, co se bude dít na pódiu. Naštěstí hned po pár tónech byly mé pochyby rozmetány. Po nezbytném intru a téměř za tmy začali s věcí z poslední desky Firmament a u mě, přiznávám nečekaně, hned bodovali. V živém provedení byla jejich produkce o dost zajímavější než z desky. The Ocean do toho šli na plno a na těch pár metrech čtverečních, které měli k dispozici, udělali pořádný vítr. O tom jsme se mohli přesvědčit ve chvíli, kdy zpěvák dostal od svého kolegy kytarou přes obličej, následně s bolestivou grimasou opustil pódium, aby se po chvíli vrátil zpět a zbytek skladby dozpíval s viditelnou bolestí. Nakonec musím uznat, že působili jako milé zpestření a odezva publika byla víc než důstojná. Rozhodně svou produkcí celý chod večera nenarušili.
Potom už to konečně mělo přijít, napětí stupňované na maximum. Na začátku příjemné překvapení, když kapelní chlapík pro všechno připravil pro hlavní hvězdy večera playlist a na něm bylo neuvěřitelných 21 songů. Logicky se nabízela otázka, jak dlouhý bude tento večer a v jaké formě budou muzikanti, s přihlédnutím k faktu, že pražská zastávka byla již jejich devatenáctým koncertem v listopadu a zároveň posledním na tomto turné.
Za aplausu natěšených fans, kteří naplnili celý klub až po okraj, vstoupila ANATHEMA na pódium a spolu s ní něco, co se dá těžko popsat. Jestliže jsem poslední studiový počin považoval za trochu slabší než předchozí A Natural Disaster, je potřeba to přehodnotit. Od začátku se hrálo z nové desky, a co se mnou udělala hned první Thin Air, se rovná velkolepému hudebnímu prožitku. Vše podpořeno výborným zvukem, který umocnil sílu všech písní, jež se jevily razantnější než ve své studiové podobě.
Po prvních čtyřech věcech z novinky přišel jeden z mých vrcholů, a to v podobě Closer a A Natural Disaster, kdy byla do zbroje povolána i zpěvačka Lee Douglas. Vystoupení probíhalo za velmi přátelské a uvolněné atmosféry, byla radost sledovat Vincenta, kterého jsem měl na dosah ruky, při jeho soustředění na vokální projev nebo naopak divokém pobíhání po pódiu při rychlejších kusech. Vincent, zcela přirozeně, na sebe strhával největší pozornost, naopak jeden z jeho bratrů, Dan, se více soustředil na svou precizní kytarovou práci. Koncert gradoval, pomalejší věc střídala rychlejší a byl téměř konec, nicméně před přídavkem dal Dan odpočinout zbytku kapely a sám pouze za pomoci akustické kytary zahrál a také zazpíval krásnou Are You There, aby v následující Parisienne Moonlight mu vypomohla opět Lee. Poslední dvě skladby s Anathemou odzpívalo skoro celé publikum, pak vzájemné poděkování a po dvou a půl hodinách!!! Konec.
O koncertu Anathemy a její hudbě samotné by šlo napsat mnoho cizích slov, to přenechejme jiným. Šlo by tady napsat něco o Pink Floyd, to nechme našim otcům. Pominuli fakt, že už její produkce nemá dávno s metalem nic společného (a komu to vadí???). Je tady jediná skutečnost, která mě napadá při poslechu Anathemy, a to je, že tohle je opravdu MUZIKA. Čistá, upřímná, nevšední a zcela osobitá. Samozřejmě by se našlo pár much, např. ač se hrálo přes dvacet věcí, některé mi scházely (Harmonium, Far Away), některé byly možná navíc. Určitě by se našel pro tuto akci i důstojnější klub, než je Chmelnice, ale i tak budu řadit tento nevšední úterní večer ke koncertní akci roku.
Fotogalerie:
www.photomusic.cz/report/414-anathema-uk.html
