Všichni příznivci melodic death metalu, kteří čtou náš jedničko-nulkový plátek pravidelněji, jistě mají v blahé vědomosti formaci z floridské Tampy hrající thrashující melodic death metal světových kvalit. Jistě se nejedná o nikoho menšího než o The Absence, bandu tři roky po svém založení vydavši debut „From Your Grave“, jenž přinesl syntézu thrash a death metalu, tedy vlastně více méně dnešní melodic death metalový standard. Bylo skutečně obdivuhodné, jak sehraní kytaristé Peter Joseph a Patrick Pintavalle od první chvíle byli a nahrávka v době vydání zaznamenala hlavně v zámoří veliké úspěchy.
Na ni pánové navázali albem „Riders Of The Plague“, dodnes počítaným mezi stavební kameny moderního mdm. A není se čemu divit – vynikající úderná nahrávka, jež se navíc mohla pyšnit brilantním zvukem a velmi povedeným coverem legendární vypalovačky „Into the Pit“ krajanů Testament se nadlouho usídlila v přehrávačích každého fanouška death metalu, který to má rád „naměkko“. Recenzenti všemožně poukazovali na fakt, že kapela poráží i mnohem větší jména (často pochopitelně padalo přirovnání k Arch Enemy, s čímž ovšem ne zrovna dvakrát souhlasím) a kapela měla nakročeno k opravdu velkému úspěchu. Navíc již od svého debutu se nacházeli ve stáji Metal Blade a s podporou zaběhlého a stabilního labelu v zádech se jim hrálo ještě mnohem radostněji. Po třech letech se nám na stole objevuje kotouč s pro melodic death metal klasickým názvem „Enemy Unbound“ a já doufám, že hudební náplň bude o notný kus nápaditější.
Začínat album instrumentálkou je zvyk, jenž je pro škatuli, v níž se pohybujeme velice častý (obratem se nechtěně vracíme k Amottům, ale rozhodně v tom nejsou sami) a The Absence v tomto případě nečiní jinak – „Vertigo“ je jakousi kytarovou rozehrávkou, která se hodí na koncerty, pokud chlapci potřebují zjistit, jestli je z hlediska kytarového zvučení vše tak, jak má být. Mé čím dál více trénované slechy se však ihned po prvním kytarovém tónu napřímily, jelikož zvuk mi připomněl těžkou mdm komerci, jež v uplynulých měsících a letech devastovala metalovou krajinu. Kapela mne ovšem posílá ke všem čertům a posílá komando, po jehož zásahu mám být„Erased“. Setkáváme se se starými známými – technicky naprosto dostačujícími škopky tlučouna Jeramie Klina (v kapele s přestávkami působí od roku 2002), thrash/deathovým harshem Jamie Stewarta, kytarovou dvou-stálicí a Mikem Leonem za basou. Od prvních tónů je zřejmé, že The Absence vědí, co dělají a množství čarokrásných melodií, které pouštějí do vašich sluchadel/reproduktorů vám okamžitě připomenou minulou nahrávku.
Tedy v případě, že by ztratila tak 50% ze své kulervoucnosti. Opravdu, nebudu tu zastírat, že fošna „Enemy Unbound“ je o notný kus krotší, než-li její předchůdkyně. Kapela samozřejmě sleduje trendy a moc dobře ví, co se kolem ní děje a ačkoliv se stále snaží proplouvat mezi US thrash metalovou školou a gothenburg mdm, výsledek zní i vlivem neškodné produkce (o níž se tentokrát postarali oba kytaristé, Jonas Kjellgren se postaral jen o mix a mastering) prostě jako vampýr s vyraženými špičáky.
Vezměme si třeba takovou „Deepest Wound“, zahraničními fanoušky nejvýše hodnocenou skladbou alba. Klasický thrashovaný začátek, ucházející sloka se správným štěkotem, soustředěné dobře obasované bicí, zajímavá basová linka. Jenže po minutě se vše zlomí a kapela vyrukuje s „vysokými“ vyhrávkami, při kterých se to stočí někam k tomu Nejhoršímu Nepříteli a já v panice odbíhám z pokoje (ok, z toho jsem již vyrostl). Proboha proč? Všechny přechody jsou přitom už tak melodické až hanba, ale snaha se zalíbit a vydělat nějakou tu korunu ať to stojí co to stojí, mne prostě na tomto kotouči zaráží. Kam se poděla ta thrashující ohnivost, bojovná divokost? TA se až příliš snaží vplácat do severského rybníčku a přitom úplně zbytečně. Právě v refrénech se formace dostává až příliš daleko do Švédska a zcela kašle na své US kořeny, na kterých do této chvíle vždy a podotýkám, velice dobře stavěla.
Technicky se přitom stále pohybujeme v naprosté extratřídě, jenže obsah od nějž jste čekali, že vás obrátí vzhůru nohama, se drží hodně při zemi a jakoby snad melodic death metalová škatulka začínala být kapele na překážku. Proto jsem rád za snahu o narušení tohoto stavu zastavovanou rytmikou v eponymní „Enemy Unbound“, což je ovšem první a poslední nečekaný moment skladby. Heavy metalová sóla, povědomé slidy, hard rockový podklad k jedné z vyhrávek – toť vše gothenburg tak, jak jej známe z minulých dekád.
Do toho The Absence jakožto svou další trošku do mlýna přihodí nepochopitelnou kytarovou exhibici „Solace“, snad aby ukázali, že na kytary pořád patří mezi to nejlepší, co melodická metalová scéna nabízí. Já se s nimi nehádám, ale smysl kompozice mi uniká...
Aby toho průseru ovšem nebylo až příliš, přichází banda právě včas s „The Bridge“, jenž je dobře známým spojením obou výše zmiňovaných metalových stylů a je přesně tím, co jsem si od TA celou dobu sliboval – včetně decentních (!) vyhrávek. Stejně tak „Hidden in White“ je kompozicí, v níž konečně dostane prostor i navrátivší se bubeník, to když po celou dobu v pozadí odkopává a často pořádně šlápne do obou kopákových pedálů. Duch Testament znovu visí ve vzduchu, kytary řežou, rytmika zastavuje a vše je náhle na svém místě. Thrashující sólo navíc vše usadí a vy máte pocit, že kdyby takhle banda nahrála celé album, nemělo by to chybu.
Ono to vlastně nemá chybu ani takto, ovšem pouze za předpokladu, že si (stejně jako já) naložíte album do mp3 přehrávače a vyrazíte do terénu na horské kolo. Pak se z „Enemy Unbound“ stává vítaná energií nabušená baterie, jež vaše klouby nutí otáčet se jako ozubená kolečka za každých okolností. Ovšem na nějaký domácí poslech či koncertní přínos? Ani náhodou. Skalní proto udělají nejlépe, zůstanou u „Riders Of The Plague“ a příležitostní posluchači vlastně totéž. Rozhoduji se mezi 6 a 7, ale objektivně je novinka tak o dva stupínky za minulou řadovkou, proto mi nezbývá než udělit tu vyšší ze zmíněných známek.
Čas: 56:50
Seznam skladeb:
Na ni pánové navázali albem „Riders Of The Plague“, dodnes počítaným mezi stavební kameny moderního mdm. A není se čemu divit – vynikající úderná nahrávka, jež se navíc mohla pyšnit brilantním zvukem a velmi povedeným coverem legendární vypalovačky „Into the Pit“ krajanů Testament se nadlouho usídlila v přehrávačích každého fanouška death metalu, který to má rád „naměkko“. Recenzenti všemožně poukazovali na fakt, že kapela poráží i mnohem větší jména (často pochopitelně padalo přirovnání k Arch Enemy, s čímž ovšem ne zrovna dvakrát souhlasím) a kapela měla nakročeno k opravdu velkému úspěchu. Navíc již od svého debutu se nacházeli ve stáji Metal Blade a s podporou zaběhlého a stabilního labelu v zádech se jim hrálo ještě mnohem radostněji. Po třech letech se nám na stole objevuje kotouč s pro melodic death metal klasickým názvem „Enemy Unbound“ a já doufám, že hudební náplň bude o notný kus nápaditější.
Začínat album instrumentálkou je zvyk, jenž je pro škatuli, v níž se pohybujeme velice častý (obratem se nechtěně vracíme k Amottům, ale rozhodně v tom nejsou sami) a The Absence v tomto případě nečiní jinak – „Vertigo“ je jakousi kytarovou rozehrávkou, která se hodí na koncerty, pokud chlapci potřebují zjistit, jestli je z hlediska kytarového zvučení vše tak, jak má být. Mé čím dál více trénované slechy se však ihned po prvním kytarovém tónu napřímily, jelikož zvuk mi připomněl těžkou mdm komerci, jež v uplynulých měsících a letech devastovala metalovou krajinu. Kapela mne ovšem posílá ke všem čertům a posílá komando, po jehož zásahu mám být„Erased“. Setkáváme se se starými známými – technicky naprosto dostačujícími škopky tlučouna Jeramie Klina (v kapele s přestávkami působí od roku 2002), thrash/deathovým harshem Jamie Stewarta, kytarovou dvou-stálicí a Mikem Leonem za basou. Od prvních tónů je zřejmé, že The Absence vědí, co dělají a množství čarokrásných melodií, které pouštějí do vašich sluchadel/reproduktorů vám okamžitě připomenou minulou nahrávku.
Tedy v případě, že by ztratila tak 50% ze své kulervoucnosti. Opravdu, nebudu tu zastírat, že fošna „Enemy Unbound“ je o notný kus krotší, než-li její předchůdkyně. Kapela samozřejmě sleduje trendy a moc dobře ví, co se kolem ní děje a ačkoliv se stále snaží proplouvat mezi US thrash metalovou školou a gothenburg mdm, výsledek zní i vlivem neškodné produkce (o níž se tentokrát postarali oba kytaristé, Jonas Kjellgren se postaral jen o mix a mastering) prostě jako vampýr s vyraženými špičáky.
Vezměme si třeba takovou „Deepest Wound“, zahraničními fanoušky nejvýše hodnocenou skladbou alba. Klasický thrashovaný začátek, ucházející sloka se správným štěkotem, soustředěné dobře obasované bicí, zajímavá basová linka. Jenže po minutě se vše zlomí a kapela vyrukuje s „vysokými“ vyhrávkami, při kterých se to stočí někam k tomu Nejhoršímu Nepříteli a já v panice odbíhám z pokoje (ok, z toho jsem již vyrostl). Proboha proč? Všechny přechody jsou přitom už tak melodické až hanba, ale snaha se zalíbit a vydělat nějakou tu korunu ať to stojí co to stojí, mne prostě na tomto kotouči zaráží. Kam se poděla ta thrashující ohnivost, bojovná divokost? TA se až příliš snaží vplácat do severského rybníčku a přitom úplně zbytečně. Právě v refrénech se formace dostává až příliš daleko do Švédska a zcela kašle na své US kořeny, na kterých do této chvíle vždy a podotýkám, velice dobře stavěla.
Technicky se přitom stále pohybujeme v naprosté extratřídě, jenže obsah od nějž jste čekali, že vás obrátí vzhůru nohama, se drží hodně při zemi a jakoby snad melodic death metalová škatulka začínala být kapele na překážku. Proto jsem rád za snahu o narušení tohoto stavu zastavovanou rytmikou v eponymní „Enemy Unbound“, což je ovšem první a poslední nečekaný moment skladby. Heavy metalová sóla, povědomé slidy, hard rockový podklad k jedné z vyhrávek – toť vše gothenburg tak, jak jej známe z minulých dekád.
Do toho The Absence jakožto svou další trošku do mlýna přihodí nepochopitelnou kytarovou exhibici „Solace“, snad aby ukázali, že na kytary pořád patří mezi to nejlepší, co melodická metalová scéna nabízí. Já se s nimi nehádám, ale smysl kompozice mi uniká...
Aby toho průseru ovšem nebylo až příliš, přichází banda právě včas s „The Bridge“, jenž je dobře známým spojením obou výše zmiňovaných metalových stylů a je přesně tím, co jsem si od TA celou dobu sliboval – včetně decentních (!) vyhrávek. Stejně tak „Hidden in White“ je kompozicí, v níž konečně dostane prostor i navrátivší se bubeník, to když po celou dobu v pozadí odkopává a často pořádně šlápne do obou kopákových pedálů. Duch Testament znovu visí ve vzduchu, kytary řežou, rytmika zastavuje a vše je náhle na svém místě. Thrashující sólo navíc vše usadí a vy máte pocit, že kdyby takhle banda nahrála celé album, nemělo by to chybu.
Ono to vlastně nemá chybu ani takto, ovšem pouze za předpokladu, že si (stejně jako já) naložíte album do mp3 přehrávače a vyrazíte do terénu na horské kolo. Pak se z „Enemy Unbound“ stává vítaná energií nabušená baterie, jež vaše klouby nutí otáčet se jako ozubená kolečka za každých okolností. Ovšem na nějaký domácí poslech či koncertní přínos? Ani náhodou. Skalní proto udělají nejlépe, zůstanou u „Riders Of The Plague“ a příležitostní posluchači vlastně totéž. Rozhoduji se mezi 6 a 7, ale objektivně je novinka tak o dva stupínky za minulou řadovkou, proto mi nezbývá než udělit tu vyšší ze zmíněných známek.
Čas: 56:50
Seznam skladeb:
- Vertigo
- Erased
- Deepest Wound
- Maelstrom
- Enemy Unbound
- Solace
- The Bridge
- Wartorn
- Hidden in White
- Vengeance and Victory
- Triumph
