Přichází čas, jenž každý redaktor příliš nemusí – totiž čas restů, tedy alb, která vám přišla z centrály, ale s jejichž poslechem jste poněkud otáleli, jelikož k vám mezitím proudila mnohem zajímavější záležitosti ze všech různých koutů zeměkoule. Ale přesto je nutné jednou za čas tento neutuchající příval zastavit a podívat se, co jste jak říkajíc „nechali za sebou“.
Jednou z těchto „upozaděných“ nahrávek bylo album US sebranky Scorched-Earth plné špinavého thrashing „heavy“ death metalu vizáže novějších Venom a částečně Entombed. Amíci tu svoji káru táhnou již nějaký pátek a v mezidobí let 2000-2009 stihli vydat hned čtyři alba. Potud normální bio. Problém však nastává, když to na vás pánové vybalí ihned s prvním devítiminutovým(!) eposem „Warlords of Mars“. Nechci kapele upírat fakt, že instrumentálně jsou na minimálně průměrné úrovni a jejich tvorba dává smysl, thrashové riffy německé školy si to rozdávají s floridskými tempy a rytmy, jenže.. je rok 2010 a kapela, jež se rozhodne hrát old-school retro metal se má co otáčet. Joshua Hannenburg šlape do pedálů ve stylu své další formace Suicide Culture (která je s právě recenzovanými vůbec personálně hodně spřízněna), kytaristé Terry a Ted střílejí jeden klasický riff za druhým, přičemž vždy zbyde čas i na nějaké to disharmonické (ledabylé) sólo, ale to je tak vše. Sonda na Mars je prostě výletem do druhé půle 80. jako vyšitá a člověk při poslechu tohoto díla zapomene, že je 30 let jinde, jindy.
Koneckonců špinavý přímočarý thrashing ihned ve dvojce „The Gods Themselves“ se spanilou neutuchající jízdou sonickým bahnem mluví za vše. Jako bych znovu procházel zatuchlými kanály, kterými se jako splašení proháněli Satanovi blackened death metaloví pohůnci a za pomocí plastových penisů působili všem pannám v okolí opravdové peklo. Plastové penisy za ta desetiletí poněkud splaskly a zůstaly pro Gwar, okultismus už nefrčí tak, jako zamlada, ale i přesto vás tento zběsilý kolotoč něčím (bohužel jen málo) baví. Riffy jsou totiž sem tam docela dobré, štěkot také, kapela se určitě tak úplně vážně nebere a maže to tak, jak to přijde, což nám pěkně koresponduje s informacemi sdělenými v minulém odstavci.
Umca umca bicí neustále ženou materiál vpřed a já zjišťuji, že jsem již před notnou chvílí ztratil zájem. Vše, co bylo zábavné, se dříve či později vytratí a posluchač se pohrouží do jakési letargie, z níž ho chlapci chtějí vytrhnouti instrumentálkou „No Blade of Grass“ s líně se pohupujícími (světe div se) sabbatovskými riffy pomalých temp, to vše proto, aby i tento malý záblesk naděje v zábavný poslech byl v zápětí smeten dalším nánosem thrashující špíny. Přes padesát minut homogenního materiálu je navíc tak masivní porce, že se z ní jen tak nevzpamatujete a tím tristnější je fakt, že si z nich ani po třech posleších nic nepamatuji – tedy kromě těch umca škopků. Je hezké, že to na nás posledních 15 minut kapela zkouší na jistotu s heavy metalovými riffy („The Dead of Winter“), ale jednak přichází s křížkem po funuse a za druhé ani ty nejsou schopny nějak výrazněji proniknout do posluchačovy hlavy.
Uznávám, nejsem asi právě cílová skupina muziky S-E a upřímně – jsem tomu rád. Špinavý blackened thrash/death si sem tam s chutí dám, ale nejlepší je v tomhle případě jít rovnou ke zdroji. „Mars“ bohužel nenabízí nic, co bych u toho zdroje nenašel, a to je, jak jistě sami uznáte, poněkud problém. Ten stoner/psychedelický nálet mezi tím nekonečným umcacáním je docela fajn, ale je ho málo a přichází pozdě. Bohužel.
Čas: 53:43
Seznam skladeb:
Jednou z těchto „upozaděných“ nahrávek bylo album US sebranky Scorched-Earth plné špinavého thrashing „heavy“ death metalu vizáže novějších Venom a částečně Entombed. Amíci tu svoji káru táhnou již nějaký pátek a v mezidobí let 2000-2009 stihli vydat hned čtyři alba. Potud normální bio. Problém však nastává, když to na vás pánové vybalí ihned s prvním devítiminutovým(!) eposem „Warlords of Mars“. Nechci kapele upírat fakt, že instrumentálně jsou na minimálně průměrné úrovni a jejich tvorba dává smysl, thrashové riffy německé školy si to rozdávají s floridskými tempy a rytmy, jenže.. je rok 2010 a kapela, jež se rozhodne hrát old-school retro metal se má co otáčet. Joshua Hannenburg šlape do pedálů ve stylu své další formace Suicide Culture (která je s právě recenzovanými vůbec personálně hodně spřízněna), kytaristé Terry a Ted střílejí jeden klasický riff za druhým, přičemž vždy zbyde čas i na nějaké to disharmonické (ledabylé) sólo, ale to je tak vše. Sonda na Mars je prostě výletem do druhé půle 80. jako vyšitá a člověk při poslechu tohoto díla zapomene, že je 30 let jinde, jindy.
Koneckonců špinavý přímočarý thrashing ihned ve dvojce „The Gods Themselves“ se spanilou neutuchající jízdou sonickým bahnem mluví za vše. Jako bych znovu procházel zatuchlými kanály, kterými se jako splašení proháněli Satanovi blackened death metaloví pohůnci a za pomocí plastových penisů působili všem pannám v okolí opravdové peklo. Plastové penisy za ta desetiletí poněkud splaskly a zůstaly pro Gwar, okultismus už nefrčí tak, jako zamlada, ale i přesto vás tento zběsilý kolotoč něčím (bohužel jen málo) baví. Riffy jsou totiž sem tam docela dobré, štěkot také, kapela se určitě tak úplně vážně nebere a maže to tak, jak to přijde, což nám pěkně koresponduje s informacemi sdělenými v minulém odstavci.
Umca umca bicí neustále ženou materiál vpřed a já zjišťuji, že jsem již před notnou chvílí ztratil zájem. Vše, co bylo zábavné, se dříve či později vytratí a posluchač se pohrouží do jakési letargie, z níž ho chlapci chtějí vytrhnouti instrumentálkou „No Blade of Grass“ s líně se pohupujícími (světe div se) sabbatovskými riffy pomalých temp, to vše proto, aby i tento malý záblesk naděje v zábavný poslech byl v zápětí smeten dalším nánosem thrashující špíny. Přes padesát minut homogenního materiálu je navíc tak masivní porce, že se z ní jen tak nevzpamatujete a tím tristnější je fakt, že si z nich ani po třech posleších nic nepamatuji – tedy kromě těch umca škopků. Je hezké, že to na nás posledních 15 minut kapela zkouší na jistotu s heavy metalovými riffy („The Dead of Winter“), ale jednak přichází s křížkem po funuse a za druhé ani ty nejsou schopny nějak výrazněji proniknout do posluchačovy hlavy.
Uznávám, nejsem asi právě cílová skupina muziky S-E a upřímně – jsem tomu rád. Špinavý blackened thrash/death si sem tam s chutí dám, ale nejlepší je v tomhle případě jít rovnou ke zdroji. „Mars“ bohužel nenabízí nic, co bych u toho zdroje nenašel, a to je, jak jistě sami uznáte, poněkud problém. Ten stoner/psychedelický nálet mezi tím nekonečným umcacáním je docela fajn, ale je ho málo a přichází pozdě. Bohužel.
Čas: 53:43
Seznam skladeb:
- Warlords Of Mars
- The Gods Themselves
- Devils In Iron
- No Blade Of Grass
- Hell On Mars
- Spearhead From Space
- He Knights Of The Black Cross vs. The Reavers Of The Red Death
- Out Of The Violent Planet
- The Dead Of Winter
