ASMODEUS – Prosincová noc blíže neurčeného roku

Letos v květnu uplynulo osmnáct let od natočení Prosincové noci blíže neurčeného roku klatovské thrashmetalové skupiny Asmodeus. A letos v 1. září tahle legendární nahrávka poprvé vyšla na gramofonové desce. A jak je v poslední době ve vinylových kruzích zvykem, v luxusním provedení. On už obal původního vydání (CD a MC) byl na pohled velmi pěkný, leč prý se nezachoval a skončil kdesi ve stoupě. Ale povedla se věc vskutku nevídaná – po těch dlouhých letech nejen že byl původní malíř Petr Thorax Tihelka objeven („objeven“ byl už před dvěma lety, jeho letitý obrázek byl použit na obalu DVD Muka existence a nový pak na CD Retrospektivum), ale on byl ochoten celý motiv znovu namalovat. A když už tahle paráda vznikla, tak se objevila jak na titulce, tak na vloženém plakátu o rozměrech 90 x 60 cm. Barevná (mléčná modrá) gramodeska je vložena v kapse, jejíž jedna strana patří textům a druhá dobovým fotografiím – viz foto rozbaleného kompletu.

Zatímco některé nahrávky z počátku devadesátých let zestárly natolik, že jsou dnes spíše sběratelskými záležitostmi, „Prosincovka“ patří mezi nahrávky, na nichž se zub času vůbec nepodepsal. Asmodeus na ní definovali svůj technothrashový styl, který posléze s úspěchem rozvíjeli a cizelovali. Hned úvodní Jsem okvětí nabízí vedle tvrdých riffů i spoustu melodií. Miloš také, narozdíl od tehdejších zvyklostí a stylových pravidel, opravdu zpívá a jeho nezaměnitelný projev provází Asmodeus do dnešních dnů. A aby skladba nestála jen na kytarových riffech, vyhrávkách a sólech, jako zpestření se zapojuje klarinet. Následují další tři nové skladby připravené v roce 1992 pro toto dlouhohrající album – a ve všech případech jde o propracované kompozice, tu melodičtější (Prosincová noc...), tu ostřejší (Panoptikum). Právě Panoptikum považuji za vůbec nejlepší skladbu na desce. Střídají se v ní devastující ultrarychlé pasáže se sofistikovanými pomalejšími, nechybí honosné klávesy dokreslující atmosféru ani kytarové sólo a klarinet. Po instrumentálce Světlo, kterou zdobí vybrnkávání na akustické kytary, šumění moře a luxusní sólo, se rozjíždí blok osmi skladeb, které se o rok dříve objevily na demosnímku Town Of Fallen Statues (a některé ještě o rok dříve na Heroes). Nejsou tak variabilní jako novinky, ale i mezi nimi lze nalézt skryté poklady. Prvním je Tenkrát na západě, uvozená foukací harmonikou a klávesami, přičemž oba nástroje hrají melodii slavného italského skladatele filmové hudby E.Morriconeho. Po „filmovém“ intru se rozjíždí klasický thrashový kus, při kterém se musí mlátit hlavou do rytmu – jiná možnost neexistuje (smích).

Druhou stranu zahajují Muka existence, které se o rok dříve měly objevit na SP, z jehož realizace ale po podpisu smlouvy na vydání full alba sešlo. V Mukách se hraje na sofistikovanější notu, když se člověk podívá do obalu na roky vzniku jednotlivých skladeb, je evidentní, jak Asmodeus rychle zráli – po jednodušších našlapaných kouscích Město padlých soch (1989), Živí mrtví (1990) či Heroes (1990) vznikaly komplikovanější písně, mezi něž patří i Kolaps s ponurou mezihrou a následným kvílivým sólem mezi dvěma našlapanými slokami.

Podobně jsou na tom texty – čím starší, tím jednodušší, hlavně Živí mrtví, kteří se snaží upozornit na konzumní a povrchní způsob života, jsou napsáni poněkud kostrbatě. Dvorní textař Petr Korál se ale také postupně lepšil, závažná témata umně balil do jinotajů a zajímavých slovních spojení. Mně se nejvíc líbí text k titulní skladbě, který je mrazivý jako malba na obalu. Dvěma texty přispěl Žíla, který se vyjadřoval přímo, ať šlo o město po nějaké, snad atomové, katastrofě či hrdinu zápasícího s přeludy, jemuž život proklouzl mezi prsty.

Trochu rozpaků budí závěrečné tři legrácky. Kratičká parodie na tehdy populárního skladatele a zpěváka těch nejpokleslejších milostných písní a vydavatele děsivých samplerů na jakékoliv aktuální téma J.Zmožka se na metalové nahrávce vyjímá jako slůně v porcelánu, podobně jako vánoční písničky, byť překopané pro kytary a sbor (úsměv). Možná by se nic nestalo, kdyby se na ně zapomnělo...

Sound byl pořízen v Propasti (na začátku devadesátých let top studio), nyní prošel remasteringem ve studiu PyHa a vinyl hraje opravdu parádně. Ve srovnání s CD mi zvuk přijde o něco hutnější, s výraznějšími basy i kopáky.

Celá tahle paráda vyšla v limitovaném, ručně číslovaném pětisetkusovém nákladu.