DIABULUS IN MUSICA - Secrets

Něco mi říká, že se španělskými Diabulus In Musica se budeme setkávat častěji. Není tak úplně běžné, aby kapela vydávala své debutové album u molochu typu Metal Blade a v případě latexových kapel s gotičnami na vokálním postu se vždycky jedná o veliký otazník ze strany promotéra a představitele labelu (předsudkyyy). Předně se sluší dodat, že většina kapely pochází z lůna již rozpadnuvší, rovněž španělské power smečky Dragonlord a jejich záliba v symfo metalu se dobře promítá i na této „new wave“ gothic metalové nahrávce.

Kdo nezná vokál zpěvačky Zuberoy Aznárez, tomu může být při prvním prolétnutí alba celkem nejasné, zda poslouchá slečnu Simmons, či její povedený klon. Ano, obě dívenky mají velmi podobný vokál (Simone je soprán, Zuberoa spíše mezzo), jenž je hebounký a neškodný, ovšem zároveň působí na vaše uši jako pohlazení. Sluší se dodat, že Zuberoa nasazuje k operním pasážím typu Tarja mnohem častěji než Simone a také celá kapela je mnohem tradičnější, jelikož na rozdíl od současného stavu holandských symfoniků ve svých řadách postrádá death metalové muzikanty (tomu však odporuje počáteční kobercový nálet v jedenáctce "Beyond Infinity"). I přesto jsou riffy poměrně dravé, často tlumené, bicí party Xabiera Jareñy přesné jako čirou náhodou nezpackaný chirurgický řez a jediné, co působí poněkud rušivě a kýčovitě, jsou klávesy, které občas zvolí poněkud podivný efekt a z klasického new wave balastu je rázem papundekel Crematory. Naštěstí jen na pár vteřin.

Ať album poslouchám, jak poslouchám, nedokážu si vybavit jediný moment, kdy se kapela odliší od Epicy, od kompozice přes riffy až po atmosféru. Jediné, co chybí Diabulus, je mužský growling (na albu se v některých skladbách ale i tak objeví, aby to snad bylo kompletní), jinak je to prostě jak přes kopírák. Snaha o inovaci nulová, rychlost s jakou si kapela klestí cestu mezi velká jména symfo metalu, je však přinejmenším pozoruhodná. Leč je pravda, že jako na běžkách to má ten, jedoucí v předem projeté stopě snazší, stejně tak i v hudbě je nepoměrně jednodušší přehrát již složené, než si nedej bože lámat vlastní šedou kúru. Přese mě tedy tato snaživá kapela neprojde, jelikož rok 2003 už tu byl a hrát to, co Epica, si vlastně může v dnešní době dovolit jen Epica, když je tolik bavilo se ten styl zdokonalit. Tohle je bahýnko za 60%, ačkoliv technicky snad precizní a i po formální stránce je vše v pořádku. Kapela má dle mého na to psát velké věci, pokud se jí ovšem vydaří se vymanit ze závislosti na dlouho zaběhnutých a respektovaných spolcích. No, uvidíme. 
 
Čas: 55:23