Za oknem pošmourno a větrno, v přehrávači právě dohrává album Judgement a já se pozvolna nořím do tajů dlouho a netrpělivě očekávané novinky britského, kdysi základního stavebního kamene metalu, totiž skupiny Anathema. Předně bych si rád vyjasnil situaci. Názory, jež se mezitím objevily nejen na české scéně, totiž že tato kapela, respektive deska, již nemá s rockem, neřku-li metalem vůbec nic společného, mne vždy naprosto odzbrojí a člověk si v duchu moderní mluvy pomyslí něco o „Kapitánu Obviousovi“.
Víte, chtít po kapele, jež nehraje metal již dobrých (*počítání a přemýšlení, které poslední album této formace lze považovat za metalové) 14 let, aby zase začala tvrdý kov hrát je nejen velmi naivní, ale, dokonce bych řekl, naprosto mimo mísu. Pokud by však i přesto měl někdo pocit, že poslední rozjímavá řadovka „A Natural Disaster“ byla nakročením zpět k doom/deathovým kořenům, snad i tohoto posledního blázínka snad musela deska předělávek starších songů kapely v novém stylu, tedy kompilace Hindsight, nasměrovat tím správným směrem.
Kdepak, zapomeneme na doom metal, zapomeneme dokonce i na řízný rockový drive, jenž se v rychlejších skladbách dal vystopovat u kapely ještě před miléniem a zaměříme se na na novinku „We’re Here Because We’re Here“ z hlediska nezaujatého posluchače. Pánové totiž vybaluj í nástroje a zádumčivě poukazují na fakt, že už jsou tady – no, už bylo načase.
Předně nahrávání alba bylo vedeno Stevenem Wilsonem (Porcupine Tree) a stejně jako ve všem, na co tento svérázný britský progresivik sáhne, i v tomto případě se jeho vliv dá snadno vystopovat. Ano ihned v první skladbě, jež oplývá „řídkým vzduchem“, se nám hrdla stáhnou, to když bratři Cavanaghové rozehrají ukolébávající vybrnkávanou v Anathemickém stylu. Přesto, rytmika, zadumaná atmosféra (avšak jaksi jinak, než-li jak jsme tomu byli od této bandy dosud zvyklí), vokální aranžmá, art-rockové bicí Johna Douglase, moderní, post-rockově znějící kytary, jasně čitelná basa Jamie Cavanagha, atmosférické ukolébánkové klávesy se zvuky cinkrlátek, všeobjímající nostalgie a neodolatelná křehkost Dannyho backing a Vincentova lead vokálu. Kapela, jejíž hudební vývoj je jasně čitelný, avšak přesto dostatečně „progresivní“ a pro mnohé možná šokující.
Přiznám se, že jsem tomu velmi rád, jelikož ve tvorbě Anathemy chápu každou změnu tempa, každou novou strukturu a na každé desce si dříve či později dokážu najít něco, co mne zaujme. Byť už se třeba ani nemusí jednat o rock, či metal.
Do mých myšlenkových pochodů se najednou rozezní klávesové rozehrávky Lese Smithe, jenž opět odvádí vynikající práci a je jedním z těch, kteří si vystačí i s málem.
Řekl jsem s málem? Abych pravdu řekl, docela právem. Anathema po vzoru Porcupine Tree a některých post-rockových formací tentokrát více než kdy jindy sází spíše na vokální melodie, pro něž často hudba slouží jakožto nezávislý a eventuelně se spojivší doprovod. Skladba má zajímavou gradaci, nezávazné sólo (spíše se jedná o vyhrávku) a velmi dospělou, trochu šedivou oblohou nasáklou atmosférou. Lee je Dannymu vskutku výtečnou spolu-pěnicí a jejich projev je zvukovou harmonií, jež člověka v časech radosti rozesmutní a v časech smutku pohladí po duši.
Balada „Dreaming Light“ si pak svým tempem i melodiemi bere očividnou inspiraci v díle brit popíkařů Coldplay, ovšem činí tak s nenásilně a před posluchačem vyvstávají poměrně živé obrazy – aniž by potřeboval nahlédnout do textů. Pomalé rozvíjení ústředního motivu, start na tklivé lyrice a postupný posun k jemným zkresleným kytarám a „po háčku se posunující melodii“. Syntéza starého a nového - v dokonalém zvukovém hávu, leč posluchač nemá právě chuť se do jejích tenat nořit vícekrát.
„Everything“ je pak první skladbou ve které cítím, že Anathema poněkud škobrtá. Není si úplně jista, jak své sladké melodie zabalit do progresivního bolavého soundu, ztrácí se v až příliš předvídatelném refrénu, který mnohého posluchače svou mírnou unylostí může překvapit – snad i znechutit.
Naštěstí bratři řeknou brzy dost – přichází „Angels Walk Among Us“, totiž skladba, ačkoliv je ve své původní verzi o chlup lepší, i na albu funguje jako dokonalý katalyzátor stále skvěle fungujících barevných vyhrávek (znáte z „A Fine Day To Exit“ i „Disaster“, na něž chlapci, bůhvíproč, časem poněkud rezignovali. Přitom právě tento sound je to, co „novodobou“ (bavíme se tu třebas i o tvorbě 10 let staré) historii kapely vždy charakterizovalo, důvod proč se k ní tolik fanoušků vrací, místo toho aby zůstávali u starých a osvědčených death/doomových štychů.
Člověk má poněkud neodbytný pocit, že již přesně tyto melodické končiny na některém z předchozích alb prozkoumával, ale Dannyho nástup před třetí minutou stopáže skladby je skutečně strhující a v ničem si nezadá se staršími kreacemi. Právě v těchto momentech to banda rozparádí naplno a vy jen poněkud smutně pokoukáváte, pročpak se to nedělo i v předchozích skladbách.
„Presence“ je nádherným pohřbem všech iluzí s „varhanními“ klávesovými party, narativem s nádherným britským akcentem a vokály Lee, jež se zahryznou do vašich sluchovodů a jen tak nepustí. Naproti tomu „A Simple Mistake“, jež odkazuje na éru „Judgementu“ se super nátlakovými party ve druhé polovině, pro mne až poněkud jednoduchá tancovačka „Get Off, Get Out“ a nevýrazná „Universal“ i na několikátý poslech poněkud srážejí prozatím skvěle našláplou nahrávku, která je však naštěstí zakončena vynikající „instrumentálkou“ Hindsight, sloužící coby určité pojítko s celým Anathemovským vesmírem, jež je neuvěřitelným komprimátem všech esencí, které Anathema do své hudby vkládá. Smutek i radost, beznaděj i naději, realistické prozření i bezbřehou fantazii.
Jsme tady, protože jsme tady – jednoduché řešení neustálé poptávce po Smyslu života, kterou Anathema svými povětšinou tklivými, uklidňujícími tóny vyřeší během jediné hodiny.
Nehledejte probůh na nové nahrávce rock. Hledejte na ní naprosto přirozený a dlouho dopředu předvídatelný vývoj formace, jež již celé dvě dekády rozhodně promlouvá do hudební historie, inspiruje a inspirovat nepřestane, a jejíž hlubší, ucelenější odkaz tu zůstane ještě dlouho potom, co bude toto album buď smazáno z harddisku (v případě nových fanoušků), či zvolna zaneseno prachem (v případě srdcařů). Album to není dokonalé, je až příliš svázáno rukopisem vrchního mistra zvuku i masteringem Jona Astleyho ( práce s Led Zeppelin,Judas Priest), ovšem přesto směle kráčí po stezce, jež byla vytyčena alby předchozími. S Anathemou se to má jako s historií. Ti, co ponechají předsudky za dveřmi a směle se pustí do jejího studia, čeká na jeho konci zasloužená odměna, plácnutí do čela a zvolání: „Heuréka“.. Nebo také ne.
Verdikt: Daleko od takřka dokonalého „Judgementu“ se Britové po celých sedmi letech(!) od vydání poslední řadovky „A Natural Disaster“ vracejí na místo činu, a jakoby je čas dokonale zakonzervoval, vydávají pochopitelné, leč již ne tak jasně rozpoznatelné album. Kromě drobných zaškobrtnutí ke konci nahrávky však mohu i tentokrát prohlásit, že se jedná o desku, jež má tendenci na posluchači růst a budete-li mít trpělivost, královsky se vám za to odvděčí. Za určité pochybnosti 77%.
Čas: 60:26
Víte, chtít po kapele, jež nehraje metal již dobrých (*počítání a přemýšlení, které poslední album této formace lze považovat za metalové) 14 let, aby zase začala tvrdý kov hrát je nejen velmi naivní, ale, dokonce bych řekl, naprosto mimo mísu. Pokud by však i přesto měl někdo pocit, že poslední rozjímavá řadovka „A Natural Disaster“ byla nakročením zpět k doom/deathovým kořenům, snad i tohoto posledního blázínka snad musela deska předělávek starších songů kapely v novém stylu, tedy kompilace Hindsight, nasměrovat tím správným směrem.
Kdepak, zapomeneme na doom metal, zapomeneme dokonce i na řízný rockový drive, jenž se v rychlejších skladbách dal vystopovat u kapely ještě před miléniem a zaměříme se na na novinku „We’re Here Because We’re Here“ z hlediska nezaujatého posluchače. Pánové totiž vybaluj í nástroje a zádumčivě poukazují na fakt, že už jsou tady – no, už bylo načase.
Předně nahrávání alba bylo vedeno Stevenem Wilsonem (Porcupine Tree) a stejně jako ve všem, na co tento svérázný britský progresivik sáhne, i v tomto případě se jeho vliv dá snadno vystopovat. Ano ihned v první skladbě, jež oplývá „řídkým vzduchem“, se nám hrdla stáhnou, to když bratři Cavanaghové rozehrají ukolébávající vybrnkávanou v Anathemickém stylu. Přesto, rytmika, zadumaná atmosféra (avšak jaksi jinak, než-li jak jsme tomu byli od této bandy dosud zvyklí), vokální aranžmá, art-rockové bicí Johna Douglase, moderní, post-rockově znějící kytary, jasně čitelná basa Jamie Cavanagha, atmosférické ukolébánkové klávesy se zvuky cinkrlátek, všeobjímající nostalgie a neodolatelná křehkost Dannyho backing a Vincentova lead vokálu. Kapela, jejíž hudební vývoj je jasně čitelný, avšak přesto dostatečně „progresivní“ a pro mnohé možná šokující.
Přiznám se, že jsem tomu velmi rád, jelikož ve tvorbě Anathemy chápu každou změnu tempa, každou novou strukturu a na každé desce si dříve či později dokážu najít něco, co mne zaujme. Byť už se třeba ani nemusí jednat o rock, či metal.
Do mých myšlenkových pochodů se najednou rozezní klávesové rozehrávky Lese Smithe, jenž opět odvádí vynikající práci a je jedním z těch, kteří si vystačí i s málem.
Řekl jsem s málem? Abych pravdu řekl, docela právem. Anathema po vzoru Porcupine Tree a některých post-rockových formací tentokrát více než kdy jindy sází spíše na vokální melodie, pro něž často hudba slouží jakožto nezávislý a eventuelně se spojivší doprovod. Skladba má zajímavou gradaci, nezávazné sólo (spíše se jedná o vyhrávku) a velmi dospělou, trochu šedivou oblohou nasáklou atmosférou. Lee je Dannymu vskutku výtečnou spolu-pěnicí a jejich projev je zvukovou harmonií, jež člověka v časech radosti rozesmutní a v časech smutku pohladí po duši.
Balada „Dreaming Light“ si pak svým tempem i melodiemi bere očividnou inspiraci v díle brit popíkařů Coldplay, ovšem činí tak s nenásilně a před posluchačem vyvstávají poměrně živé obrazy – aniž by potřeboval nahlédnout do textů. Pomalé rozvíjení ústředního motivu, start na tklivé lyrice a postupný posun k jemným zkresleným kytarám a „po háčku se posunující melodii“. Syntéza starého a nového - v dokonalém zvukovém hávu, leč posluchač nemá právě chuť se do jejích tenat nořit vícekrát.
„Everything“ je pak první skladbou ve které cítím, že Anathema poněkud škobrtá. Není si úplně jista, jak své sladké melodie zabalit do progresivního bolavého soundu, ztrácí se v až příliš předvídatelném refrénu, který mnohého posluchače svou mírnou unylostí může překvapit – snad i znechutit.
Naštěstí bratři řeknou brzy dost – přichází „Angels Walk Among Us“, totiž skladba, ačkoliv je ve své původní verzi o chlup lepší, i na albu funguje jako dokonalý katalyzátor stále skvěle fungujících barevných vyhrávek (znáte z „A Fine Day To Exit“ i „Disaster“, na něž chlapci, bůhvíproč, časem poněkud rezignovali. Přitom právě tento sound je to, co „novodobou“ (bavíme se tu třebas i o tvorbě 10 let staré) historii kapely vždy charakterizovalo, důvod proč se k ní tolik fanoušků vrací, místo toho aby zůstávali u starých a osvědčených death/doomových štychů.
Člověk má poněkud neodbytný pocit, že již přesně tyto melodické končiny na některém z předchozích alb prozkoumával, ale Dannyho nástup před třetí minutou stopáže skladby je skutečně strhující a v ničem si nezadá se staršími kreacemi. Právě v těchto momentech to banda rozparádí naplno a vy jen poněkud smutně pokoukáváte, pročpak se to nedělo i v předchozích skladbách.
„Presence“ je nádherným pohřbem všech iluzí s „varhanními“ klávesovými party, narativem s nádherným britským akcentem a vokály Lee, jež se zahryznou do vašich sluchovodů a jen tak nepustí. Naproti tomu „A Simple Mistake“, jež odkazuje na éru „Judgementu“ se super nátlakovými party ve druhé polovině, pro mne až poněkud jednoduchá tancovačka „Get Off, Get Out“ a nevýrazná „Universal“ i na několikátý poslech poněkud srážejí prozatím skvěle našláplou nahrávku, která je však naštěstí zakončena vynikající „instrumentálkou“ Hindsight, sloužící coby určité pojítko s celým Anathemovským vesmírem, jež je neuvěřitelným komprimátem všech esencí, které Anathema do své hudby vkládá. Smutek i radost, beznaděj i naději, realistické prozření i bezbřehou fantazii.
Jsme tady, protože jsme tady – jednoduché řešení neustálé poptávce po Smyslu života, kterou Anathema svými povětšinou tklivými, uklidňujícími tóny vyřeší během jediné hodiny.
Nehledejte probůh na nové nahrávce rock. Hledejte na ní naprosto přirozený a dlouho dopředu předvídatelný vývoj formace, jež již celé dvě dekády rozhodně promlouvá do hudební historie, inspiruje a inspirovat nepřestane, a jejíž hlubší, ucelenější odkaz tu zůstane ještě dlouho potom, co bude toto album buď smazáno z harddisku (v případě nových fanoušků), či zvolna zaneseno prachem (v případě srdcařů). Album to není dokonalé, je až příliš svázáno rukopisem vrchního mistra zvuku i masteringem Jona Astleyho ( práce s Led Zeppelin,Judas Priest), ovšem přesto směle kráčí po stezce, jež byla vytyčena alby předchozími. S Anathemou se to má jako s historií. Ti, co ponechají předsudky za dveřmi a směle se pustí do jejího studia, čeká na jeho konci zasloužená odměna, plácnutí do čela a zvolání: „Heuréka“.. Nebo také ne.
Verdikt: Daleko od takřka dokonalého „Judgementu“ se Britové po celých sedmi letech(!) od vydání poslední řadovky „A Natural Disaster“ vracejí na místo činu, a jakoby je čas dokonale zakonzervoval, vydávají pochopitelné, leč již ne tak jasně rozpoznatelné album. Kromě drobných zaškobrtnutí ke konci nahrávky však mohu i tentokrát prohlásit, že se jedná o desku, jež má tendenci na posluchači růst a budete-li mít trpělivost, královsky se vám za to odvděčí. Za určité pochybnosti 77%.
Čas: 60:26
Seznam skladeb:
- Thin Air
- Summernight Horizon
- Dreaming Light
- Everything
- Angels Walk Among Us
- Presence
- A Simple Mistake
- Get Off, Get Out
- Universal
- Hindsight
