V krásném, černě laděném digipacku u mne přistálo v pořadí druhé dlouhohrající CD italské prog/thrashové kapely Adimiron se zajímavým, české lužiny a háje často připomínajícího vokálem zpěváka Andrey Spinelliho, jemuž zdatně sekundují technicky (jak ostatně bývá u progresivních taliánských kapel zvykem) skvěle vybavení kytaristé Danilo Valentini a jeho kumpán Alessandro Castelli. Prvním flákem „Desperades“ se ocitáme v prosvětleném, jen sem tam se strojovými bicími podmalovaným thrash/groovy riffem ocitneme v temnějších koutech, v nichž vás kapela pěkně protáhne po prog metalových rytmických postupech (jež tak milují hlavou mlátící materiál neznající zábavychtivé masy na letních festivalech). Pět a půl minuty nádherné souhry kytar a energických, skvěle nazvučených a odkopávaných bicích Federico Maragoniho, jenž na této placce předvádí opravdu excelentní prog metalovou práce a tedy všechna čest.
Doznívá pět a půl minuty dlouhá jednička, na párty doráží dvojka „Wrong Side of the Town“ s efektovanými, zkreslenými wah-wah kytarami, chraplavým vokálem, ne nepodobným některým Skunyho (Sad Harmony) momentům, a pro české publikum až překvapivě srozumitelnými melodiemi, skutečně nečekejte nějakou italskou avantgardu, kdepak. Adimiron na to jdou jednoduše, a nutno dodat, že velmi dobře.
Přesně v tu chvíli, když už vás jeden riff započne nudit, přicházejí s další dávkou progresivních výjezdů, vyhrávek a sól, a vy tak nemáte ani vteřinu na to, začít se nudit. Kdepak. V ten moment totiž chlapi nasadí k mohutné groovy rifáži, vy notně zaházíte, a jede se dál.
Velký vliv na úspěch přitom má v tomto případě také skvěle obasovaná produkce, přičemž kytary opravdu občas vzbuzují dojem jakési mechaničnosti, studenosti a především ve spojení se strojově odkopávanými bicími jsou progresivní melodické výjezdy vyslovenou pochoutkou pro vaše slechy. Upřímně, dokázal bych si do této hudby představit i mnohem lepší vokál, ale kapela nejspíše ví, co dělá, a nebudu tedy její rozhodnutí zpochybňovat.
Trojka „Forgiveness“, zkreslená balada o odpuštění připomene novější díla Green Carnation (A Blessing In Disguise), sem tam náladu dánských Communic, Andrea si v refrénu dovolí zpívat opravdu melodickým vokálem přesně v italském stylu, a možná bych mu poradil, aby se vykašlal na chraplák, jelikož jeho clean je opravdu lepší! Jistě, bude to nejspíše mou zálibou v pozdějších Novembre, ale i tak, paráda. Čtyři a půl minuty neklidných hudebních vln a pro mne zatím suverénně nejchutnější pamlsek z této nahrávky.
Čtvrtý štych, „Choice For A Mask“ to do vás v úvodních vteřinách nadrtí, jakoby vás chtěla přesvědčit, že Adimiron nejsou žádné měkoty, aby se pak skladba opět dostala do tklivých vod. Překvapí akustické a poloakustické mezihry, výrazná basová stopa, povědomě a citlivě odbouchané bicí party, řezavé thrash metalové riffy a hráčská vyzrálost. Zamrzí dosti nevyrovnaná kvalita vokálu, jež dle mého názoru kapelku sráží tak o jeden stupínek dolů.
O čem mluvím, pochopíte ihned v dalším válu „Mindoll“ s božskými kopáky (o perkusích nemluvě), kdy vokál je vlastně to jediné, co kazí jinak schopně složenou a zahranou prog metalovou skladbu. Záseky, vynikající melodické vyhrávky, opětovné rozjezdy, vše na svém místě. Sice občas jednotlivý riff trvá o několik vteřin déle, než by bylo zdrávo a sem tam se kapela opakuje, ale celek není vůbec špatný.
Postupem času se bohužel deska začne dosti drolit a nic vás již nemůže překvapit. Pokud se navíc do toho ozývá stále stejně štěkající vokál páně Spineliho, člověk má dříve či později sto chutí vyhodit kotouč z okna. Riffy jako by před vašima ušima začaly blednout, jedna skladba se slévá do druhé a vy máte znenadání chuť sáhnout po jiné nahrávce. V té chvíle se Adimiron napřáhnou a ještě trochu zachraňují situaci, ale ve výsledku se někdy u šesté, sedmé skladby začnete dosti nudit.
Kluci pro vás ovšem mají připravenou ještě zajímavou „téměř“ instrumentálku „Spitfire“ (cover Prodigy, doporučuji), taktéž instrumentálku „When Reality Wakes Up“ (spíše čtyř a půl minutová suita na akustické téma), či jedenáctiminutové mega monstrum „The Flag of Sinners“, jež velice pěkně rekapituluje vše, co jsme právě slyšeli. A cože to? Inu, vcelku kvalitní prog metalové album, jemuž ovšem v mých k dokonalosti chybí lepší pěvec a silnější nápady. Na druhé straně mají skvělý zvuk, promakanou techniku a sem tam zabijácké riffy. U mne dnes za šest.
Čas: 58:43
Doznívá pět a půl minuty dlouhá jednička, na párty doráží dvojka „Wrong Side of the Town“ s efektovanými, zkreslenými wah-wah kytarami, chraplavým vokálem, ne nepodobným některým Skunyho (Sad Harmony) momentům, a pro české publikum až překvapivě srozumitelnými melodiemi, skutečně nečekejte nějakou italskou avantgardu, kdepak. Adimiron na to jdou jednoduše, a nutno dodat, že velmi dobře.
Přesně v tu chvíli, když už vás jeden riff započne nudit, přicházejí s další dávkou progresivních výjezdů, vyhrávek a sól, a vy tak nemáte ani vteřinu na to, začít se nudit. Kdepak. V ten moment totiž chlapi nasadí k mohutné groovy rifáži, vy notně zaházíte, a jede se dál.
Velký vliv na úspěch přitom má v tomto případě také skvěle obasovaná produkce, přičemž kytary opravdu občas vzbuzují dojem jakési mechaničnosti, studenosti a především ve spojení se strojově odkopávanými bicími jsou progresivní melodické výjezdy vyslovenou pochoutkou pro vaše slechy. Upřímně, dokázal bych si do této hudby představit i mnohem lepší vokál, ale kapela nejspíše ví, co dělá, a nebudu tedy její rozhodnutí zpochybňovat.
Trojka „Forgiveness“, zkreslená balada o odpuštění připomene novější díla Green Carnation (A Blessing In Disguise), sem tam náladu dánských Communic, Andrea si v refrénu dovolí zpívat opravdu melodickým vokálem přesně v italském stylu, a možná bych mu poradil, aby se vykašlal na chraplák, jelikož jeho clean je opravdu lepší! Jistě, bude to nejspíše mou zálibou v pozdějších Novembre, ale i tak, paráda. Čtyři a půl minuty neklidných hudebních vln a pro mne zatím suverénně nejchutnější pamlsek z této nahrávky.
Čtvrtý štych, „Choice For A Mask“ to do vás v úvodních vteřinách nadrtí, jakoby vás chtěla přesvědčit, že Adimiron nejsou žádné měkoty, aby se pak skladba opět dostala do tklivých vod. Překvapí akustické a poloakustické mezihry, výrazná basová stopa, povědomě a citlivě odbouchané bicí party, řezavé thrash metalové riffy a hráčská vyzrálost. Zamrzí dosti nevyrovnaná kvalita vokálu, jež dle mého názoru kapelku sráží tak o jeden stupínek dolů.
O čem mluvím, pochopíte ihned v dalším válu „Mindoll“ s božskými kopáky (o perkusích nemluvě), kdy vokál je vlastně to jediné, co kazí jinak schopně složenou a zahranou prog metalovou skladbu. Záseky, vynikající melodické vyhrávky, opětovné rozjezdy, vše na svém místě. Sice občas jednotlivý riff trvá o několik vteřin déle, než by bylo zdrávo a sem tam se kapela opakuje, ale celek není vůbec špatný.
Postupem času se bohužel deska začne dosti drolit a nic vás již nemůže překvapit. Pokud se navíc do toho ozývá stále stejně štěkající vokál páně Spineliho, člověk má dříve či později sto chutí vyhodit kotouč z okna. Riffy jako by před vašima ušima začaly blednout, jedna skladba se slévá do druhé a vy máte znenadání chuť sáhnout po jiné nahrávce. V té chvíle se Adimiron napřáhnou a ještě trochu zachraňují situaci, ale ve výsledku se někdy u šesté, sedmé skladby začnete dosti nudit.
Kluci pro vás ovšem mají připravenou ještě zajímavou „téměř“ instrumentálku „Spitfire“ (cover Prodigy, doporučuji), taktéž instrumentálku „When Reality Wakes Up“ (spíše čtyř a půl minutová suita na akustické téma), či jedenáctiminutové mega monstrum „The Flag of Sinners“, jež velice pěkně rekapituluje vše, co jsme právě slyšeli. A cože to? Inu, vcelku kvalitní prog metalové album, jemuž ovšem v mých k dokonalosti chybí lepší pěvec a silnější nápady. Na druhé straně mají skvělý zvuk, promakanou techniku a sem tam zabijácké riffy. U mne dnes za šest.
Čas: 58:43
Seznam skladeb:
- Desperates
- Wrong Side of the Town
- Forgiveness
- Choice For a Mask
- Mindoll
- Das Experiment
- Spitfire (Prodigy Cover)
- When Reality Wakes Up
- Still Winter Within
- Endeavouring
- The Flag of Sinners
