Švédskou melodeathovou kapelku Diabolical sleduji snad od roku 2002 a jejich druhého, dle mého parádního alba, „A Thousand Deaths“. Debut „Sinergy“ jsem si posléze sehnal, poctivě vyposlechl a utvrdilo mě to v tom, že banda již v tu dobu měla solidní nápřah, ale k dokonalosti tomu jejich melodeath/thrash metalu ještě něco chybělo. Byl jsem tedy po opětovném poslechu těchto dvou starších kusů nadmíru zvědav, jak se mým sluchovodům zalíbí porochnění se v nahrávce „Gallery of Bleeding Art“, jež bylo vydáno v listopadu minulého roku.
Inu abych pravdu řekl, již od dvojky, jež se rozezní po kraťoučkém symfonickém intru, titulní „Galerie krvácejícího umění“ jsem pocítil onen známý lehký záchvěv progressivu, který se u Diabolical vyskytoval vždy, ovšem tentokrát se vlivem mnohem důraznějších symfonických aranží (pro tento účel bylo objednáno živé těleso „The Necro Quartet“, jež řídil ve všech směrech talentovaný bubeník Carl Stjärnlov), než v dobách předchozích, posunul do úplně jiných sfér.
Třetí v pořadí, „Extinction“ jen potvrzuje tento prvotní dojem, tedy že Diabolical nehodlají ani v nejmenším ustoupit od svých experimentů. Na úvod thrashový riff, chvilku se nacházíme, vlivem vokálu, ve vodách black metalových, pak se zase vynořujeme v houštinách thrash/deathu, za zvuků symfonických zpěvných barytonů a tak to s nimi máte pořád.
O kvalitním instrumentálním zázemí Švédů nemůže být sebemenší pochyb, vyhrávky a sóla jsou parádní, kytary dokáže řádně brousit, ale i zpomalit, když je třeba a jemně triggerované, pěkně nazvučené bicí (kopáky pak nejsou ani přebasované, ani „hřebíkové“ – prostě něco mezi) a black/deathový štěkot stále fungují. Větší příklon k symfonice u této bandy vítám, koneckonců, nikdy tak docela experimentovat nepřestali a tak je i vcelku uvěřitelné, že je okolní trendy vlny gothic/symfo metalu vůbec nezajímají a že to vychází výhradně z nich samých.
Jejich tvorba se pak jako vždy dělí na kratší rychlé sypačky, jež mají zpravidla kolem tří minut (jako pátá „Pavor Nocturnus“) a naopak delší (na novince v drtivé většině převládající) skladby, na jejichž stopážích se chlapci dosyta vyblbnou. Časté změny temp, inovační rytmické a melodické postupy, melodic thrash/death zkřížený s progresivem v jejich podání prostě funguje a od začátku do konce se jedná o slušně odsýpající práci.
Neříkám, že se sem tam nemihne nechtěný úkaz zvaný nuda, naštěstí ovšem Diabolical vždy najdou recept na to, jak tohoto nechtěného hosta vypudit. Tu změnou vzorce, tu obměnou melodického postupu, v téhle Galerii vás prostě kapela touží udržet za každou cenu a vy se nakonec rádi podvolíte. Sice bych uvítal o něco více sól, jelikož je očividné, že by na ně kytaristé Hans Carlsson a Sverker Widgren měli. Jinak ovšem proti kytarové práci nemám sebemenších výtek, vše je profesionálně zahrané a patřičně nazvučené v „Necromorbus“ a „Underground“ studiích. Poněkud v pozadí tradičně zůstává basa Rickard Perssona, s tím rozdílem, že tentokrát ji slyším a basák odvádí docela slušnou práci.
Po několika protočeních desky musím podotknout, že jako nejlepší se mi prozatím jeví předposlední útvar „Religionism“, jenž je dokonale vyvážený, se skvělými vyhrávkami, vyvedenými slokami a hlavně krásně, plně nazvučenými perkusemi. Pokud by se v podobném duchu podařilo kapele natočit příští kotouč, bylo by to naprostá nádhera.
Ani tak si ale na „Gallery“ nelze příliš stěžovat. Ano, obsahuje sice hluchá místa a jedna, dvě skladby jsou možná trochu mimo mísu, ale oproti předchozím počinům se, nejen v mých očích (konzultoval jsem v zahraničí) jedná o posun dopředu. Kapela sice ztratila něco ze své thrashové dravosti a brutality, ale naopak získala svými progresivními ústřelky. Srovnáním se starší tvorbou kapely bych se chtěl raději vyhnout, jelikož je zjevné, že noví Diabolical jsou od těch starších odlišní. Dospěli a líbí se jim v symfo vodách. Já se těším na další zářez a vám doporučuji alespoň jednu návštěvu této umělecké Galerie..
P.S.: Ne, nevidíte, špatně, poslední skladba "Ashes" se skutečně dočkala již svého čtvrtého pokračování.. No tak uvidíme, jaká bude pětka, co říkáte?
Čas:
Seznam skladeb:
Inu abych pravdu řekl, již od dvojky, jež se rozezní po kraťoučkém symfonickém intru, titulní „Galerie krvácejícího umění“ jsem pocítil onen známý lehký záchvěv progressivu, který se u Diabolical vyskytoval vždy, ovšem tentokrát se vlivem mnohem důraznějších symfonických aranží (pro tento účel bylo objednáno živé těleso „The Necro Quartet“, jež řídil ve všech směrech talentovaný bubeník Carl Stjärnlov), než v dobách předchozích, posunul do úplně jiných sfér.
Třetí v pořadí, „Extinction“ jen potvrzuje tento prvotní dojem, tedy že Diabolical nehodlají ani v nejmenším ustoupit od svých experimentů. Na úvod thrashový riff, chvilku se nacházíme, vlivem vokálu, ve vodách black metalových, pak se zase vynořujeme v houštinách thrash/deathu, za zvuků symfonických zpěvných barytonů a tak to s nimi máte pořád.
O kvalitním instrumentálním zázemí Švédů nemůže být sebemenší pochyb, vyhrávky a sóla jsou parádní, kytary dokáže řádně brousit, ale i zpomalit, když je třeba a jemně triggerované, pěkně nazvučené bicí (kopáky pak nejsou ani přebasované, ani „hřebíkové“ – prostě něco mezi) a black/deathový štěkot stále fungují. Větší příklon k symfonice u této bandy vítám, koneckonců, nikdy tak docela experimentovat nepřestali a tak je i vcelku uvěřitelné, že je okolní trendy vlny gothic/symfo metalu vůbec nezajímají a že to vychází výhradně z nich samých.
Jejich tvorba se pak jako vždy dělí na kratší rychlé sypačky, jež mají zpravidla kolem tří minut (jako pátá „Pavor Nocturnus“) a naopak delší (na novince v drtivé většině převládající) skladby, na jejichž stopážích se chlapci dosyta vyblbnou. Časté změny temp, inovační rytmické a melodické postupy, melodic thrash/death zkřížený s progresivem v jejich podání prostě funguje a od začátku do konce se jedná o slušně odsýpající práci.
Neříkám, že se sem tam nemihne nechtěný úkaz zvaný nuda, naštěstí ovšem Diabolical vždy najdou recept na to, jak tohoto nechtěného hosta vypudit. Tu změnou vzorce, tu obměnou melodického postupu, v téhle Galerii vás prostě kapela touží udržet za každou cenu a vy se nakonec rádi podvolíte. Sice bych uvítal o něco více sól, jelikož je očividné, že by na ně kytaristé Hans Carlsson a Sverker Widgren měli. Jinak ovšem proti kytarové práci nemám sebemenších výtek, vše je profesionálně zahrané a patřičně nazvučené v „Necromorbus“ a „Underground“ studiích. Poněkud v pozadí tradičně zůstává basa Rickard Perssona, s tím rozdílem, že tentokrát ji slyším a basák odvádí docela slušnou práci.
Po několika protočeních desky musím podotknout, že jako nejlepší se mi prozatím jeví předposlední útvar „Religionism“, jenž je dokonale vyvážený, se skvělými vyhrávkami, vyvedenými slokami a hlavně krásně, plně nazvučenými perkusemi. Pokud by se v podobném duchu podařilo kapele natočit příští kotouč, bylo by to naprostá nádhera.
Ani tak si ale na „Gallery“ nelze příliš stěžovat. Ano, obsahuje sice hluchá místa a jedna, dvě skladby jsou možná trochu mimo mísu, ale oproti předchozím počinům se, nejen v mých očích (konzultoval jsem v zahraničí) jedná o posun dopředu. Kapela sice ztratila něco ze své thrashové dravosti a brutality, ale naopak získala svými progresivními ústřelky. Srovnáním se starší tvorbou kapely bych se chtěl raději vyhnout, jelikož je zjevné, že noví Diabolical jsou od těch starších odlišní. Dospěli a líbí se jim v symfo vodách. Já se těším na další zářez a vám doporučuji alespoň jednu návštěvu této umělecké Galerie..
P.S.: Ne, nevidíte, špatně, poslední skladba "Ashes" se skutečně dočkala již svého čtvrtého pokračování.. No tak uvidíme, jaká bude pětka, co říkáte?
Čas:
Seznam skladeb:
- Caedes Profana
- The Gallery of Bleeding Art
- Extinction
- Pavor Nocturnus
- Vertigo
- The One Who Bleeds
- Religionism
- Ashes IV
