Z chladných finských tunder přichází až k mým slechům partička z města „Jämsänkoski“ s typickým „gothic metalem“ nové školy. Jedná se tedy vlastně o jakýsi symfo-power (v tomto případě snad s příklonem trochu k dark metalu, ale jen ždibec). Před třemi lety jsem měl co do činění s jejich předchozím albem „Seducia“ a bylo pro mne krajně zajímavé sledovat, jak se tito Finové za ty roky vyvinuli. Inu, nijak zvláště, kapela jednoduše hraje to, co na předchozí desce, snad jen ještě o něco líbivěji. Tklivé pasáže, ženský mezzo-soprán Riiny Rinkinen (dříve pěla ve skvělé, leč bohužel již zaniklé bandě Caledonian), stylově ohoblované hrany kytar, bohaté aranže kláves, vytvářejících onen „symfo“ dojem. Nic nového pod sluncem. Na poslech veskrze příjemný mix finské zádumčivosti a gotického metalu spíše Holandského střihu (mluvíme tu o věcech typu starších „The Gathering“), Riinin hlas je sice poněkud hlubší než Anneke, ale frázování a vlastně i celý projev je této nizozemské pěnici velice podobný. Samozřejmostí jsou pak všelijaké gotické vychytávky typu „pompézní sbory“, orchestral hity a podobné záležitosti, které na žádné podobné nahrávce nemohou chybět. Občas si přijdete jako na filmovém soundtracku v klasickém pojetí, který si to namířil střemhlav do metalu. Nakolik je takový počin originální nechme stranou, důležité hlavně je, jak tato nahrávka obstojí se svými bezprostředními konkurenty. Obstojí? Vezměme pouze dřívější kapelku zpěvačky, „Caledonian“. Oproti této bandě se Silentium mohou pochlubit větším příklonem k doomu, leč zároveň trochu postrádajíce nových nápadů. Kde dříve byly nápady, se nyní nachází vata.
Kapela hraje totiž jakoby nerušivě, pětka „My Broken Angel“ je takovou gotickou verzí Nightwish se vším, co k těmto klasickým krajanům patří (včetně trochu podobně mečivých, leč ve srovnání poněkud tristních mužských vokálů Mattiho Aikio). Nejde bohužel jen o to, nová podoba, do které se Riina vrhla po hlavě, jí bohužel příliš nesvědčí. Power metalový přístup jejímu, spíše hlubšímu hlasu příliš nesedí, snad jakoby se občas chytala každého tónu, ke kterému se může vztáhnout. To, že její mužský protějšek její snahu poněkud zabíjí (jeho snaha o power metalový vokál, ke kterému prostě nemá dispozice, je více než evidentní a musí nutně skončit nezdarem) je pak už jen posledním hřebíkem do rakve. Kapela hraje – inu standartně, skutečně originálních melodií se zde najde jenom pár, ale vše působí o dost pompézněji, než například nejdražší finská deska všech dob (tam se, jak známe Marca, při natáčení nejvíce utratilo patrně za lihoviny, ale to už bychom sklouzávali k jinému typu periodik), „orchestr“ zní dobře, sbory jsou na svém místě, kytary mají pěkný, thrashující zvuk, ale hlavní vokalistka se v této hudbě prostě nechytá. Působí to nesourodě, ne snad na první poslech, ale jakmile se do alba ponoříte a máte špetku hudebního sluchu, tu disonanci patrně po několika posleších objevíte rovněž.
Textová náplň je pak již naprostým standartem – „Love, Pain, Sorrow, Yearning“ – dovedete si představit klasičtější klišé k nahrávkám nové vlny gothic metalu? Jistě, aktéři to tak mohou cítit, ale za chvíli budeme moci napsat jakousi univerzální brožurku na psaní textů ke „gotickému“ metalu, a věřte tomu, že poté to již tuplem nebude zajímavé čtení.
V současné době se v žánru gotického metalu prohání neskutečná kvanta sebranek všemožných chutí a vůní a upřímně, nová placka Silentium se mezi nimi vcelku v pohodě ztratí. Pár pasáží vás možná nadchne, ovšem po několika protočeních se dostaví nepříjemná věc – nuda. Na nahrávce totiž není vůbec nic, co by vás vůbec donutilo poslouchat podruhé – to jen ti odvážnější z nás pro jistotu protočí každou věc vícekrát, to aby jim čirou náhodou neunikly skryté perly. Na „Amortean“ jsem sice žádnou takovou nenašel, ale kdo ví, třeba příště..
Čas: 50:26
Seznam skladeb:
- Leave The Fallen Behind
- The Messenger
- A Knife In The Back
- The Fallen Ones With You Tonight
- My Broken Angel
- The Cradle Of Nameless
- Storm Sight Solicitude
- Embrace The Storm
- La Fin du Monde
