První po-prázdninový Swamp přichází oslovit své věrné posluchače z řad metalových fans již v prvních týdnech září a ani v tomto roce pořadatelské duo Cartman&Raven tuto tradici neporušilo – přesto si s sebou tento fest s jubilejní třicítkou v názvu nesl několik atypických prvků. Prvním malým překvapením bylo datum konání posunuté z víkendů na střed pracovního týdne, což se negativně podepsalo na celkové návštěvnosti stylově opět celkem jednoznačného festíku. Další změnou oproti minulým ročníkům byl opětovný přesun do velkorysých prostor Faválu, který měl hostit celkem pětičlennou sestavu festu, na kterou se už chystaly houfy zvědavých metlošů.
Fest byl už poněkolikáté ve znamení black metalu, ovšem oproti minulým pokračováním dostaly prostor o poznání nekompromisnější spolky, které si nějakými stylovými experimenty a „vyměklostmi“ svůj černý kov rozhodně špinit nemíní (až na jednu výjimku – viz níže). Ortodoxní sestava v podobě kultovních kapel jako TUNDRA a HORNA byla doplněna death/blackovými VORKREIST, žánrově čistými SEKHMET a celkem nenápadnými, industrial blackem načichlými BLACKLODGE. Jedinou, zato však velmi pozoruhodnou výjimku v poměrně klasické stylové skládance tvořili právě neotřelí Blacklodge z Francie. Právě v zastoupení relativně neobvyklých evropských zemí, v kterých také funguje BM scéna, byl fest překvapivě pestrý – v celé sestavě byli hned dva francouzští interpreti (Blacklodge a Vorkreist), severskou scénu reprezentovali zkušení Finové (Horna), italskou scénu pak neméně známí mistři mrazivého blacku (Tundra) a poslední místečko v sestavě zbylo na nadějné Sekhmet z Děčína.
Ale zpět k samotnému festivalu – do docela poklidného prostředí polozaplněného klubu se ve středu s úderem půl osmé vřítila nekompromisní blacková vichřice – to mladou energií nabitý SEKHMET se právě na pódiu začínal dostávat do obrátek. Vystoupení, které pod pódium přilákalo několik desítek přítomných, se neslo ve znamení rychlého black metalu připomínajícího starou tvorbu Gorgoroth. Ze současných tuzemských kapel se nabízí srovnání např. s aktuální produkcí Silva Nigra, i když Sekhmet je především o extrémních hoblovačkách, kterým zdatně sekunduje místy hodně pronikavý ječák Abbaddona. Sekhmet během necelých 45ti minut odehráli kompletní průřez svojí tvorbou – jen z dema Pomsta Pekelných legií zazněly hned tři věci: Tajemství lesa, Věrní Pána Našeho a Smrt Nazaretci. Z poslední řadovky pak došlo i na stejnojmennou skladbu Masová očista člověka. Exploze nenávisti a zla vůči všemu křesťanskému se sice tentokrát musela obejít bez efektních hořících křížů (škoda), corpsepaint, hřeby a nemilosrdné nasazení však vystoupení nepostrádalo, a tak se úvodní pekelná jízda seveřanům docela vydařila – soudě dle solidního počátečního ohlasu střízlivého publika. Na každý pád zařazení coveru od Master’s Hammer (Věčný návrat) byla sázka na jistotu a Sekhmet mohl být s vystoupením spokojen. Osobně mi dojem kalila jen místy monotónní hra bicích.
Stejnou bolístku mělo i následující vystoupení Italů z Tundry. TUNDRA sice dostála svému jménu a set podala v přesvědčivě mrazivém podání, ale jinak se jednalo snad o tu nejnudnější kapelu aktuálního Swampu. Studený klasický black s jinak zajímavě zastřenými vokály Ravena postrádal téměř jakékoliv chytlavější nápady a zvraty, nepříliš přesvědčivý byl i zvuk a na náladě nepřidávala ani propískávající kytara. Nebavilo to nepočetné diváky, nebavilo to ve výsledku ani Italy a určité zlepšení fádní hry přinesl až samotný závěr, kdy se do přímočarých ledových poryvů podařilo vměstnat nářezovější, techničtější a ještě mrazivější pasáže, kterým nevadila ani závěrečná ulítlá „tucací“ rytmika. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě to bylo příliš málo a příliš pozdě.
Razantní zlepšení přinesli první zástupci francouzského černého kovu. VORKREIST, kteří svůj výraz založili už v r.1999 na kombinaci klasiky US brutal deathu a dřevního black metalu jako ulitého v dílně starých Immortal či Impaled Nazarene, předvedli perfektní death/blackovou pařbu s odpovídajícím ohlasem. Pod pódiem se na divoké náklepy roztočily početné vrtule a pětičlenné komando, v němž se neztrácela ani neohrožená baskytaristka, to jen povzbudilo k dalšímu výkonu. Frontman Sohr-Khasm patřil k nejvýraznějším článkům kapely a svým vokálem připomínajícím extrémní hlasové polohy švédských Hypocrisy udával říz celému setu. Vorkreist své vystoupení dohrával se zaslouženým ohlasem a závěrečný cover nejvíc ocenili příznivci motorkářského old schoolu.
Předposlední kapelou byli další Francouzi – těžce cross overoví BLACKLODGE sice podobně jako předešlé kapely hrály jen pro několik desítek zvědavců, přesto mělo jejich vystoupení zvláštní náboj, který se na koncertech při poslechu nezažívá často. Na pódiu sice stála pouhá trojice muzikantů, přesto se dle mého názoru jednalo o nejzajímavější vystoupení na Swampu. Blacklodge, bez živého bicmena, v čele se zpívajícím kytaristou S.Vincentem předvedli výborný experimentální black s umně zakomponovanými industriálními prvky. Bicí a další kovové údery si kapela jednoduše pouštěla ze samplů a výsledný zvuk byl pro větší efekt obohacen o deathové a techno prvky. Kombinace industrialu a black metalu v podání Blacklodge vyznívala až překvapivě dobře a co do tvrdosti dokonce překonávala předchozí kapelu. Futuristické, svojské a opravdu moderní pojetí blacku jen podporovala pódiová image, kde tradiční warpaint doprovázely neméně tradiční ozdoby Blacklodge v podobě stahováků z jetých injekčních stříkaček (Saint Vincent) namísto obvyklých hřebů a pyramid. Paradoxně se konzervativní publikum muzikantům odměnilo vlaženějším ohlasem a ani tady se hra neobešla bez rušivého propískávání kytar v průběhu setu.
Závěr celkem poklidného festíku obstarala zkušená finská HORNA, jejíž bohatá tvůrčí aktivita je již dobře známá (jen během letošního roku tito šílenci stihli vydat pět dílek a děl, z toho tři na vinylech). Chlapíkům navíc po vší té námaze zbylo ještě dost energie na poctivé turné po Evropě, a tak se tato legenda klasického blacku ocitla i v tuzemsku. Po pravdě, koncertně Horna nezklamala – hrál se rychlý a řízný black prokládaný perfektně zvládnutými epickými pasážemi a ani Corvus za mikrofonem publikum pod sebou nijak nešetřil. S pročištěným zvukem naostřených kytar ostře kontrastoval extrémní skřehot vokalisty a zkušeně hrající kapele se dostalo toho nejvřelejšího ohlasu publika. Horna zvítězila, byť předvedla spíše statickou podívanou (výjimkou byl basák – perfektní showman) a místy monotónní rytmiku. V rámci vystoupení tak Finové vsadili především na účinek hudby samotné a to se jim povedlo.
S posledním tónem kytar se nad ránem uzavřel i třicátý Metal Swamp, který se přes veškerou zběsilou černotu nesl ve velmi pohodovém duchu a jehož návštěvnost protentokrát příliš nepotěšila. Co však potěšilo velmi, byly kapely, které dokázaly, že black metal je a ještě dlouho bude jedním z čelných subžánrů extrémní metalové muziky (aspoň doufám). Howgh.
