Nevím, nevím, jestli belgičtí křižáci se svým albem SkinClad udělají díru do světa. Přijít v roce 2007 s materiálem, který vypadá jak z roku 1983, chce velkou odvahu. A protože odvahu v případě hudebních nosičů nehodnotím jak něco kladného, poohlédnu se po něčem jiném, co by stálo za řeč. A není toho moc.
Bookletu dorazil jen kus a ten kus nestojí za nic. Titulní kresbu vidíte sami a mě se parodie na strašlivého rytíře s šaškovskou rolničkou na konci střapce vůbec nelíbí. Uvnitř klasickou strohou grafikou texty, a jestli je tam ještě něco netuším, protože zbytek chybí. Jako podklad pod texty jsou o plot opřené vidle, kosy a další zbraně připomínající vesnická povstání – tím nechci naznačit, že Crusader jsou nějaká agro záležitost, spíš mi to přijde úsměvné.
A po několik poslechách mi přijde úsměvná i produkce zaznamenaná v drážkách stříbrného kolečka. Klasický hard & heavy se všemi nectnostmi a minimem ctností. Mám-li vybrat nějaké pozitivní momenty, vesměs se o ně starají klávesy. Jejich sóla a vsuvky jsou mnohem nápaditější, než sóla a riffy kytarové. Kytarové postupy jsou nekonečným omíláním všeho, co jsem slyšel snad stokrát. Stavba skladeb mi přijde křečovitá – svižnější pasáže se většinou překlopí v nudnou pomalejší utahaninu s rádoby art sólem. Bicí chvílemi hrají v úplně jiném tempu, než zbytek kapely – ostatně bicmen mi přijde hrozně těžkopádný, ničím neohromí, odvádí pouze průměrný výkon. Baskytara občas vyjede docela výrazně nad ostatní nástroje a je vedle kláves druhým nástrojem, který mi celkem sedí. Nakonec jsem si nechal zpěv – a ani hlas zpěváka se mi nelíbí. Ne, že by zpíval falešně, i když to občas zaskřípe, spíš mi vadí jeho výraz, takový nucený, nepřirozený.
Zážitku z poslechu nejde naproti ani nemoderní zvuk s příliš vytaženým zpěvem a bicími – v době, kdy se dostane zpěvák do akce, kytary prakticky mizí.
Tak, když to po sobě tak na závěr čtu, vychází mi to snad až příliš negativně. Album sice není nějakým trhákem, ale úplným propadákem taky ne. V několika skladbách lze vypátrat chytlavé a celkem zajímavé motivy, některá sóla neurazí, klávesy zní místy jako hammondky a docela šikovně podkreslují náladu skladeb. Nejzajímavějším songem je pro mě paradoxně předposlední úplně se vymykající pomalá klávesovina. Z těch heavy metalových pak asi čtvrtá Arigatou, začínající speed jízdou, kterou trochu brzdí prostřední pomalá pasáž, netrvající naštěstí příliš dlouho. I pětka začíná vcelku nadějně, ale po chvíle se utopí v nánosu patosu (krásný verš, musím se pochválit, haha), odkud ji zase vytáhnou klapky.
Třeba tohle dílo zaujme ortodoxní milovníky starých časů, kdy Manowar, Saxon nebo Iron Maiden začínali. Ostatní asi zůstanou chladní, stejně jako já.
Seznam skladeb:
- Casualty
- The Catcher
- A Pure Heart
- Arigatou
- My Father, My Friend
- My Mother, My Meadow
- Hey You
- Leprechauns
- The Confession - Part I
- The Confession - Part II
Čas: 44:50
