Dodnes si pamatuji, jak jsem si někdy v roce 1993 koupil nádherně zelenou „sedmičku“ Agathocles s názvem Agarchy na nějakém koncíku v plzeňské Lampě a nestačil se divit, co se to na mě valí z drážek „asfaltu“. To byl můj první styk s touto belgickou legendou a rozhodně nebyl poslední. Agathocles jsou ostatně vyhlášení množstvím různých CD, splitek, 7“EP a čert ví, jakých ještě možných nosičů. Vlastním jich spoustu a pořád je to pouhý zlomek. Ostatně, stačí se podívat na jejich webové stránky pod odkaz discography. Taková potence se jen tak nevidí. Zajímalo by mě, kolik lidí vlastní veškeré nahrávky. Myslím, že vše pohromadě nemohou mít ani samotní Agathocles :o)
Po jejich placce Humarrogance z roku 1997 se mi poněkud vytratili z dohledu (pravda, měl jsem možnost vidět jejich vystoupení na Brutal Assaultu, ale tam mě zrovna nenadchli a jejich set jsem ani nevydržel do konce) a tak jsem byl obdrženou novinkou celkem překvapen. Příjemně. Po spatření jejich klasického loga a po poslechu prvních tónů se dostavila nostalgie, spokojenost a podupávání do rytmu. Pánové prostě mastí to, co jim jde nejlépe a co je nejvíce baví. Jsou v daném žánru pojmem, který ovlivnil velké množství kapel (Malignant Tumour by mohli vyprávět :o) a rozhodně nemají zapotřebí někomu něco dokazovat a hledat neprobádaná hudební zákoutí. Drtí si svoje mince core (charakterizoval bych to jako směsici grindu, h/c a punku) a více není co řešit. Mincer se dle mého nijak výrazně neliší od toho, na co jsme od Agathocles zvyklí. Prostě klasika. To samé se dá říci i o textech. Konzumní společnost, rasismus, USA a jejich „mírová“ politika (Bush a jeho „děti“ jim leží obvzláště v žaludku)… Prostě nešvary naší doby na které už Jan a spol. poukazují nějaký ten pátek. Kdo má zájem, může se věnovat textům v bookletu, kde nechybí. Při pěvcově projevu jim rozhodně rozumět nebude :o)
U několika desek jsem napsal, že nemá cenu příliš rozebírat jednotlivé skladby. Tak u téhle to platí dvojnásob. Jednak při počtu skladeb by se jednalo o pořádnou fušku a já toto album beru jako celek, kde žádná ze skladeb nevyčnívá a žádná kvalitu nesnižuje. Ta se od první skladby až po poslední drží na stejné úrovni, stejně jako hudební postupy. To je někdy možná na škodu, protože občas se album slévá v jednu skladbu. Je asi jasné, že délka skladeb není nijak závratná. Pohybuje se mezi 1 až 2 minutami, což je tak akorát. Co mne ale potěšilo, je zvuk. Natáčelo se během závěrečných 3 měsíců loňského roku v belgickém studiu Soundshape a vše dopadlo znamenitě. Skvěle čitelný zvuk všech nástrojů a vokálů, které se střídají v různých polohách.
Drobný problém vidím v dodaných informacích k tomuto CD. Zavalen jimi rozhodně nejsem. Je sice paráda, že je v polovině bookletu zabráno místo pro děkovačku, ale vydávající firmu nenaleznete a po seznamu skladeb rovněž marně pátrám. Ještě že máme internet… Ale je pravda, že nemám k dispozici zadní stranu CD, kde většinou tyto údaje nechybí. Na druhou stranu, černý obal se zlatým mlýnkem na maso a již zmiňovaným logem je vkusný a oku lahodící.
Novinka od Agathocles mne neuzemnila jako již zmiňovaná Agarchy, Thanks for your hostility, popř. Black clouds determinate, nebo Razor sharp daggers, ale stále se jedná o pořádnou porci slušné muziky, které nechybí upřímnost a vlastní názor. Pokud mi něco chybí, tak je to nějaká výraznější skladba (nechci psát hit :o), jakou byla například nesmrtelná Kill your fuckin´ idols. Ale jsem rád, že jsou Agathocles stále mezi námi a stále mají moje sympatie
Čas: 36:27
Seznam skladeb:
- Dethrone the tyrant
- Matadores der libertad
- Maze of papers
- Empty frame
- War fetisjists kill
- Carved face fashion
- Forced to masturbate
- Ergos – Thanatos
- Archives and files
- Yuppie career freak
- Diary of white trash
- Bass the gabbers
- Kurose
- Expendable goods
- Class war necessity
- Logical exodus
- Misery = destiny
- Pricks at gigs
- Goredom – boredom
- Where it belongs
- Mincer
