Původně jsem vlastně vůbec neměl v plánu se dalšího pokračování No mercy festu zúčastnit. To, že vše bylo nakonec zcela jinak, to je především zásluha jedné kapelky ze země fjordů. Ale o tom později. Na cestu jsme společně s Asurou vyrazili brzy. Naštěstí. Mé navigační schopnosti se opět neukázaly v zrovna životní formě. O konání fotbalového derby mezi oběma pražskými „S“ jsme samozřejmě věděli, ale můj plán vyhnout se Letné vyústil kdesi daleko za Prahou. Naštěstí jsme našli cestu zpět do Prahy ihned, ale co to vidíme? Správně, Letná. Zápas zrovna končí a doprava se odklání… Mno, nemá cenu zacházet do detailů. Snad jen poděkovat Asurovi, který díky častému bloudění v lesních porostech je na tom s orientací znatelně lépe a tak se Abaton záhy objevuje.
Pouštět se začíná nečekaně brzy a fronty díky včasnému začátku nejsou nijak dramatické. Paráda. Když si vzpomenu na několik desítek metrů dlouhé zástupy před Bolt Thrower… Hned po příchodu do klubu je vidět B podium, na kterém celý maraton začíná. První se na něj derou Poppy Seed Grinder. A tenhle nástup rozhodně probral veškeré postávající, popíjející, klábosící persony a nutno poznamenat, že jejich death – grind dovádění sledoval celkem slušný dav. Až jsem byl překvapen. Takový nával hned na první kapelu na vedlejším pódiu… Zvuk na počátek poměrně ucházející, kapela dle jejich úsměvů rovněž spokojená. Přiznávám, že doma si je z CD nepustím, ale živě to funguje naprosto skvěle.
Následuje bleskový úprk na A podium, kde začínají Psycroptic. Celkem exotika. Přeci jen, Austrálie není zrovna za rohem. Třebaže to drtí od roku 1999, k mým metalem zuboženým ušním boltcům se ještě nedostali. Každopádně jejich novinka Symbols of failure bude asi stát za poslech. Našláplý technický death metal. Jako by jsem chvílemi slyšel Chucka a jeho nesmrtelné Death kolem alb Individual…, nebo Human. Pravda, zpěvák Jason měl hlas poněkud hrubší a sypalo to mládencům přeci jen v poněkud svižnějším tempu. Začátek na druhé scéně rovněž vydařený.
A hurá o patro níže na slovenské Contempt. Opět death metal a opět technický. Ale o poznání méně zajímavý než ten od „klokanů“. Stojím, poslouchám, ale nějak to se mnou nic nedělá. A tak jako nejzajímavější prvek celého vystoupení, alespon pro moji maličkost, beru závěrečný cover Morbid Angel z alba Domination (tuším, že Dawn of the angry). Musím ale přiznat, že jsem jejich vystoupení neviděl celé a tak těžko hodnotit. Ono stíhat obě scény byl občas nadlidský úkol. A jen tak mimochodem, nechápu, proč některá individua neustále trpěla potřebou strhávat časový rozpis kapel. My, starší lidé, už přeci jen máme s pamětí problémy :o)
Opět zdolávám schody ve společnosti lahodného nápoje, tentokráte směrem nahoru a rovnou přicházím na Grimfist. A ti mě celkem dostávají a baví mě to až do konce. Nic co by tu ještě nebylo, ale skvěle a hlavně věrohodně zahráno. Návrat do zlaté éry metalu. Spousta thrashe, blacku a deathu s uřvaným vokálem. Pro fans starých klasik od Kreator, Destruction, až po Bathory, Darkthrone, nebo třeba Celtic Frost. Možná by nebylo od věci se po jejich debutu Ghouls of grandeur a zatím posledním cédesu 10 steps to hell porozhlédnout. Norsko nezklamalo. Zase jednou. Ale to zdaleka neměl být poslední úder z těchto krajů. A třebaže byl kvalitní, to hlavní teprve mělo přijít.
O Ador Dorath se teď poměrně často píše a to hlavně díky jejich ocenění. Tak co nám asi „andílci“ předvedou… Tak předvedli toho poměrně dost a zaujali. A hodně početný dav. Při jejich setu bylo pod nimi pěkně narváno. Oproti mému poslednímu koncertnímu setkání s nimi působili mnohem sebejistěji a sehraněji. Oceněná novinka Symbols je stále novinkou a stále dobře funguje. Také se zejména z ní čerpalo. Měl jsem celkem obavy, kterak muziku z drážek nové desky přednesou živě a dopadlo to nad očekávání dobře.Ke slovu se dostala i prvotina Adon Nin Edeleth Ador Dorath (Circle neměla chybu). Dekadentní kabaret, který by si možná zasloužil čitelnější zvuk. Dle mého měli nejhorší zvuk na „béčku“. Ale díky křížení se programů opět nestíhám celý set.
Co napsat k Legions of the Damned. Každopádně Holandsko má spoustu mnohem, mnohem zajímavějších seskupení. Nasazení, nadšení, instrumentální potenciál nechybí, ale… Thrash – death staršího střihu s uřvaným vokálem. Ale když to srovnám s Grimfist, ke kterým to stylově neměli zase až tak daleko… Vikingové u mě s ledovým klidem drtí větrné mlýny. Prý se jedná o pohrobky Occult. Nevím, Occult mě nikdy nebrali a nejinak tomu asi bude s jejich následovníky. Ale spousta lidí byla jiného názoru. Alespoň ten večer pod pódiem. Já se ale po jejich debutu Malevolent rapture rozhodně pídit nebudu.
Unikám na druhou scénu a tam se dějí věci o poznání zajímavější. Zase Norsko a tentokráte se jeho vyslanci jmenují Syrach. Norsko je většině metalu oddaným duším známo především díky black metalu. No, tak tam Syrach rozhodně nepatří. Doom metal jako cyp. Ale ten klasický, dřevní, bez ženských vokálů, symfonických vsuvek a podobných věcí. Až do morku kostí nasáklý Black Sabbath. Paráda! Hned jak jsem projížděl jejich stránky (www.syrach.com), které mimochodem nemají chybu a doporučuji je, mě zaujaly. Zabijácké rify, hutná rytmika, svérázná image, skvělý hluboký „zpěv“… Kdo holduje tvorbě Cathedral, ale i třeba Saint Vitus, Trouble, musel být ve svém živlu. Já Cathedral chovám ve značné oblibě a tak spokojeně podupávám do rytmu, užívám si to a v klidu popíjím drink. Následně ale pořádně trpím, když jejich set opouštím. Ale nešlo to jinak. Vnitřní hlas uvnitř mojí schránky byl silnější…
A ten velel: „Mazej na Kataklysm!“ Velel správně. A měl štěstí, protože ty Syrach mě fuckt štvali! Kataklysm jsou vždy zážitek. Odjištěná hyper blastová nálož. Novinka In the arms of devastation mě sice neodrovnala tak, jako Shadows and dust a následná Serenity in fire, ale pořád je to vysoký nadstandard, který může většina konkurence jen tiše závidět. A právě poslední 3 záseky se staly kostrou jejich setu tohoto večera. Uf, In shadows and dust hned na začátek… Většina kapel by si tím hned vystřílela nálož. Ne tak kanadští řezníci. Když mi navíc zahráli ze Shadows and dust i moji milovanou Illuminati… Illuminati, knowledge from the sons of sin, illuminati, the world turns and hell burns. Husí kůže. Maurizio řve, ječí, klečí, hrozí, paří… A jeho Češi mu rozumějí a zobou mu z ruky. Na každé gesto odezva. Během celého setu Kataklysm se rozjíždí stage diving a na scéně jsem napočítal až 5 skokanů najednou. Ale kapele to zjevně nevadí a Maurizio naopak vybízí ochranku k šetrnému zachazení s „jumpery“. Ostatně, vzhledem k jeho tělesným proporcím není těžké poslechnout jeho doporučení. Skvělá Ambassador of pain, As I slither, Crippled and broken… Nemá cenu vypisovat celý playlist. Prostě super výkon. Sypačky (bubeník není normální!) střídají valivé pasáže (při nich jsem si několikrát vzpomněl na stejně drtící Bolt Thrower, kteří Abaton okupovali o několi měsíců dříve), melodika… Kataklysm už prostě mají svůj rukopis a jejich tvorba je hned po několika málo tónech lehce identifikovatelná. Jeden ze dvou vrcholů tohoto večera. Mistři nám to válí od roku 1991 a na podzim by se dle slov pěvce měli na naše území vrátit a oslavit s námi 15ti leté výročí. Těšme se a očekávejme. To snad dojde i na letité pecky ze Sorcery (KULT!!!), popř. Temple of knowledge. Ostatně novinka vychází na CD i s bonusovým live DVD ze Strasbourgu (v merchandise ji měli vč. bonusu za sympatických 400,- Kč). Zážitek prožitý na vlastní kůži to nevynahradí, ale jako koncertní seznámení to poslouží skvěle. A ještě drobná poznámka. Zdálo se mi, že Kataklysm měli ze všech kapel největší ohlas. Takový kravál po každé dohrané skladbě se jen tak neslyší.
Očekávám vrchol a ze zvědavosti vyrážím na francouzské Nydvind. Sleduji je několik minut a poté znuděně odcházím korzovat po klubu a konverzovat se známými. Ale nedá mi to a vracím se a jejich hudba mi nakonec celkem zaujme. Black metal s příměsí čehosi, čemu se dnes tak rádo říká pagan metal. Hned jsem si vzpomněl na jejich krajany Himinbjorg. Hodně se mi líbil Richardův čistý hlas, při kterém jsem si vzpomněl dokonce na vokál nedostižných …in the woods a jejich Heart of the ages. Ale to už jsem se nechal unést. To je, vlastně byla, úplně jiná soutěž. Každopádně názor na jejich tvorbu jsem postupně změnil. Uvidíme. Třeba mi jejich debut Eternal winter domain zkříží cestu. Ale že bych šel, jak říká Ivánek, štěstíčku naproti a sháněl ho sám, to zase ne.
Na chvilku vybíhám do vyšších pater na Cannibal Corpse. Chápu, pro někoho barbarství, ale jejich koncert jsem do konce neviděl. Klasická sestava s drobnou změnou na postu kytary. Odpadlíka Jacka Owena nahradil navrátilec Rob Barrett, dále Pat O´brien (kdeže jsou časy kdy drhnul v mých oblíbených Nevermore), George „Corpsegrinder“ Fisher, Paul Mazurkiewicz a Alex Webster. Novinka Kill opravdu zabíjí a „Kanibalové“ jsou ve skvělé formě. Ale v ní jsou už od začátku jejich hudební poutě. Brutal death v podání těchto legend prostě nemůže zklamat a snad každý už alespoň jeden jejich koncert viděl, protože na našich pódiích jsou poměrně častým hostem. Ale po pár skladbách odcházím. A s poměrně čistým svědomím… Vím co mě čeká.
Kampfar. To nejlepší nakonec. Ano, právě Kampfar byli oním závažím, které převážilo váhy mého rozhodování o účasti na tomto festu. Splnění přání, ve které jsem ani nedoufal. Stejně jako třeba Helheim nikdy nedosáhli do výšin Emperor nebo Immortal, ale to nijak nesnižuje jejich kvality.Pamatuji si, jak jsem je někdy v roce 95 slyšel poprvé na nějaké obskurní kazetové kompilaci a od té doby jsem jim propadl. Přízeň k nim se po sehnání alba Mellom skogkledde aaser ještě prohloubila. Navíc další věci jako Fra underverdenen, Norse…. Škoda slov. Black metal v hodně svižném tempu s příchutí folku a nedostižnou, chladnou severskou atmosférou, kterou se naprosto přesvědčivě podařilo přesunout i na pódium. Dolk navlečený v hřebech a s tetováním Kampfar na celém břiše se staral o kontakt s fans, věnoval se zpěvu a slušně u toho řádil. Zbytek osazenstva se soustředil spíše na instrumentaci než na divokou pódiovku. Dvě kytary, basa, bicí, zpěv. Jak málo stačí k zážitku. A šlo to i bez warpaintu. Vrchol jejich koncertu a vlastně i celého večera je jasný. Skladba Hymne. Právě tahle skladba byla na onom kazetovém výběru, na albu z roku 1997, ale i na promu z roku 1993. Zazněla až ke konci. Už jsem začínal zmatkovat, že se ji nedočkám. Těžko hledám slova. Jen drobounká výtka. Už jsem si začal prozpěvovat závěr této skladby .. Ask vet jeg reise seg, Yggdrasil kalt… a ono konec. Ustřihnuto. Začínám rychle shánět jejich novinku Kvass (pecka Ravenheart neměla chybu!!!), protože dle zahraných věcí to bude jedna z desek roku! Škoda jen, že ve stejné době jako oni zrovna válcovali i Cannibal Corpse, ale po ukončení jejich setu se dav začal pomalu trousit a tak s odezvou mohli být vikingové spokojeni a dokonce došlo i na přídavek. Bezchybné vystoupení.
11 kapel během několika málo hodin. Celkem zabíračka. Časové kolizi mezi oběma pódii se nešlo vyhnout. Ale hlavně spousta kvalitní hudby. Prověřená jména potvrdila svoje postavení, neokoukaná seskupení většinou příjemně překvapila. Ti, kteří se soustředili pouze na hlavní scénu, udělali jednoznačně chybu, protože na scéně vedlejší se rovněž děly zajímavé věci. Občas mnohem zajímavější. Tento fest nelze hodnotit jinak než pozitivně. Velká omluva za nedodání foto. Z mé strany došlo k hrubému podcenění situace. Očekával jsem totálně natřískáno a vzhledem k tomu, že mi příroda výšky příliš nenadělila (stejně jako rozumu…), předem jsem souboj vzdal. Unáhlené rozhodnutí. Fotit se dalo bez problémů. Klub byl plný, ale tak akorát, bez zbytečných tlačenic. Byť pořadatel měl asi jiný názor… Takže fotky příště. A 666 díků směrem k Asurovi za odvoz.
