Upřímně, já už ani nevím, jak mám tyhle reportáže uvádět, vzhledem k tomu, že se tady jedná o moji čtvrtou akci během dvou týdnů a asi už nikoho nemusím ukecávat o tom, že mě to ježdění na koncerty doopravdy baví. Každopádně, když jsem už během léta zahlédla, že se u nás zastaví ORANSSI PAZUZU, s návštěvou jsem neváhala. Tyto borce sleduji zhruba od vydání desky „Värähtelijä“, od jejíhož vydání uplynulo už děsivých 10 let, takže si připadám echt staře.
Začátek cesty probíhal poměrně dramaticky. Abych se stihla přesunout z Brna do Prahy včas, odpustila jsem si nějakou tu večerní výuku a vyrazila na Flixbusové nádraží u hotelu Grand. To jsem ještě netušila, že už v ten moment máme hodinové zpoždění. Cítila jsem výraznou frustraci, večer mají hrát dvě kapely a přišlo mi uhozené jednu nevidět. Ve Flixbuse už jsem se zklidnila, lemtala Krušovice a rezignovaně si našívala úlovky z poslední akce. Nejdéle nám zabralo vymotání se ze samotné brněnské dopravní agónie. Jaké bylo moje nadšení, když jsem v průběhu cesty zjistila, že se celý program posunul o půlhodinu! Věřím, že spoustě lidem to narušilo plány, ale zároveň jsem se neubránila myšlence, že já mám fakticky dobrou karmu.
Cesta z hlavasu na zastávku Středočeská nebyla nijak složitá, stejně v pohodě bylo i těch pár metrů pěšky přímo do Futura. Tentokrát jsem žádné zombíky nepotkala. Futurum byl pro mě nový prostor k objevování a chvíli jsem se v jeho slabě osvětleném labyrintu plném pilířů a průchodů motala. Tak akorát jsem stihla popadnout pivo a za úvodních tónů MÚR si najít perfektní místo přímo před pódiem. Ty moje tři centimetry na výšku se v něčem opravdu vyplatí.
Vzhledem k časovému vytížení jsem si předskokany MÚR předem nestihla poslechnout, tudíž jsem podle názvu i islandského původu předpokládala nějaký ambient či post-black. Charakter jejich tvorby mě tedy celkem překvapil. Jako první člověka za ucho chytily silně podladěné kytary. Od pohledu bylo jasné, že se jedná o dost mladé muzikanty, čemuž by nasvědčoval i uváděný rok vzniku 2018, a všechny spojovala sladěná image v podobě černých hábitů. Musím se přiznat, že podobnou tvorbu nevyhledávám, a asi nejpodobnější se mi z mého repertoáru zdají MESHUGGAH nebo HIPPOTRAKTOR. Vzhledem k tomu, jak zřídka si podobnou muziku dopřávám, tak mě naživo celkem bavili, hluboké breakdowny jsem si užívala a vlastně tomu setu nemám vyloženě co vytknout. Kapele v podstatě nic nechybělo, měli perfektně secvičené skladby, pauzy, ambientní momenty bez bicích, dramatické nástupy, jakousi choreografii či merch ve všech podobách. Výrazným prvkem byl i jejich pohledný frontman, který dokázal growlit, perfektně zpívat či hrát komplikovaná sóla na keytar (klávesy do ruky), zatímco kytary hrály křoví, aniž by to působilo blbě, což mě velmi překvapilo. A vlastně byl i po vzhledové stránce takový Adonis, že si v průběhu sundal vršek jako osmdesátková hvězda. Bubeník z nich všech působil nejmladším dojmem a sázel do prostoru jeden parytmus za druhým. Vystoupení nebylo statické, všichni muzikanti vypadali, že si hraní užívají. Přesto však byl můj výsledný pocit jakýsi rozporuplný a cítím, že tomu něco chybělo. Bylo vidět, že už mají ledacos odehráno a že ambicemi míří vysoko, ale vlastně jsem pořád čekala, kdy někdo rozleje pivo, nebo kdy provede prostě něco spontánního. Je taky možné, že mě jednoduše při této délce setu přestalo bavit to neustálé střídání tichých vybrnkávaných momentů s breakdowny. Tento koncert působil tak dokonale, že ve mně zanechal prázdno, nemohu si pomoct.
Ačkoli jsem z hudby a celkového vystoupení MÚR měla smíšené pocity, jedna kvalita se tomuto supportu upřít nedá. Po takto technicky a dramaticky dokonalém uhlazeném vstoupení vyzněli ORANSSI PAZUZU jako ještě chaotičtější a extrémnější vesmír, než kdyby vystupovali sami. ORANSSI PAZUZU byli fakt zvláštní zážitek – během všech těch hlukových stěn se mi v hlavě chvílemi objevovaly vzpomínky, které jsem 10 let neviděla. Zvláštnější rozpoložení jsem měla snad už jen po koncertu SUNN O))), kteří mi přeladili mozek na jinou frekvenci. Finští blázni prezentovali především nejnovější album „Muuntautuja“, ale zazněly i nějaké skladby z předešlého „Mestarin kynsi“. Bohužel, moje vysněná skladba „Saturaatio“ se nekonala.
Set otvíralo jakési triphopové intro, poměrně netypické pro blackmetalovou kapelu. Vtip je v tom, že ORANSSI PAZUZU si to mohou dovolit, svoje kořeny dávno překročili a stvořili něco komplet nového, kde se potkává vizionářský přístup s oldschoolovým, čím narážím především na nástroje, které byly u muzikantů k vidění – telecaster, stratocaster a basa Rickenbacker, jestli se nepletu. S tímto by se v šedesátkách/sedmdesátkách neztratili. Sestava se tedy skládala z pěti členů: Ontto (zpěv/basa/samper), Korjak (bicí), EviL (klávesy/sampler/zpěv), Jun-his (kytara/zpěv) a Ikon (kytara, klávesy, sampler a hromada dalšího bordelu).
Ačkoli jsem muzikant, tak se otevřeně přiznávám, že chvílemi jsem fakt nechápala, co se na tom pódiu děje a nepobírám, jak jsou schopní se v množství těch kytarových krabiček, efektů, kláves a samplerů vyznat. Respektive, chápu to, do takových monstrózních rozměrů se dostali postupně, ale na pohled vám to pak hlava stejně nebere. Chvílemi odkládali kytary a starali se vyloženě o klávesy a samplery, v čemž se střídali, takže to v mnoha ohledech byla více industriální než metalová show. Překvapilo mě i to, že se na zpěvu podílí tři členové, z nahrávek jsem si vždycky myslela, že jde jen o jeden hlas. Aby toho chaosu nebylo na pódiu málo, kytarista Ikon tam po celou dobu lítal jako nezřízená střela, mlátil do kytary, poskakoval, obsluhoval klávesy a jen jsem čekala, kdy spadne mezi nás, ten byl úplně v tranzu.
Jak jsem psala výše, v hudbě ORANSSI PAZUZU se toho odehrává tolik, že dokáží dostat do tripu i celkem střízlivého člověka. Vždy, když po pomalém budování napětí dupli na zkreslení a začali hrát s plnou intenzitou, cítila jsem se, jako bych proletovala vesmírem. Bicí byly vesmírná loď držící pořádek a všechno ostatní bylo nekonečný chaos okolo. Bylo mi sympatické, že si nemusí na nic hrát, oni to prostě žijí, a mám velikou radost, že jsem je mohla zažít i naživo, opravdu to stálo za to. S vymydlenými čakrami jsem ještě ulovila CD „Mestarin kynsi“, nášivku a vyrazila rovnou na půlnoční vlak zpět do Brna. Pokud vás představa 90 minut hypnotické rituální muziky bez zbytečných prostojů zaujala, nenechte si je při příští návštěvě ČR ujít.
