Pokud u nás vyjde kniha věnovaná undergroundové muzice, většinou je na ní logo MetalGate. Nejaktivnější tuzemský label, který vydává hudební publikace, letos vydal druhou knížku, tentokrát ale opustil své obvyklé metalové teritorium, učinil krok stranou – i když ne krok vyloženě jinam – a zamířil do hájemství grindu, který reprezentuje Vlakin z jihočeské úderky INGROWING + několika dalších kapel.
Kniha vyšla v sérii Dělníci kovu jako druhý svazek; první byl věnovaný Necrocockovi a byl pojatý jako klasický životopis od kolébky po dnešek. Kniha o Vlakinovi s Vlakinem je koncipována jinak, jako rozhovor, Václav Votruba klade otázky a Vlakin odpovídá. Mně je obecně milejší první formát, tedy souvislý text doplněný citacemi toho nebo těch, o kterých se píše. Na druhou stranu je to mnohem pracnější model, který je závislý nejen na ústřední postavě, ale i na historických pramenech. To rozhovor je v tomto směru snazší disciplína, ale jen zdánlivě. Vždycky totiž záleží na tom, jak k tomu obě strany přistoupí, zda dojde k něčemu, co by se dalo označit jako souznění duší, jestli se povede vymyslet fajnové otázky, na které je někdo ochotný fajnově odpovídat. Ale – a už jsem to někde psal a uvedu to i tady – větší podíl na vyznění hotového útvaru má vždycky osoba, která odpovídá, protože i na horší otázky se dá odpovědět parádně. Samozřejmě to může být i naopak, ale skvělé otázky a odbyté odpovědi žádnou parádu nenadělají.
Ani jeden z fiktivních scénářů typu špaténka se naštěstí dělníka číslo dva (úsměv) ani autora otázek netýká. Kniha se čte, jak se říká, jedním dechem, k čemuž přispívá hned několik rovin.
Tou první je přehlednost, respektive chronologie; to jsou pro mě důležité věci, protože mám rád pořádek. Tady se začíná pěkně od dětství, pokračuje dospíváním, pronikáním do hudebního světa, koncerty, kapelami atd. Asi je každému jasné, jak zhruba onen proces vypadal, popsán byl jinde již mnohokrát, mění se akorát „detaily“ typu osoby a lokace. Ono to totiž probíhalo trochu jinak ve velkých městech a trochu jinak v menších nebo na venkově; Vlakin měl kliku, že střední školu navštěvoval v Brně, kde se dostal k tvrdé muzice a zážitky spojené s prvními koncerty, INSANIÍ či ROOT jej „poznamenaly“ na celý život. V Brně se také poprvé postavil k mikrofonu a pak už to jelo… PLASTIC GRAVE, INGROWING, ISACAARUM, PURE, hostování, …
Druhou rovinou je Vlakinova výřečnost, která je přesně na té úrovni, která nebrzdí spád knihy. Odpovědi pravda nejsou sáhodlouhé, na stránku se vejde zhruba pět otázek/odpovědí, ale zároveň jsou podány všechny potřebné informace a často jsou něčím vyšperkované, tu vtípkem, tu zajímavou historkou – a že má Vlakin, který projel kus světa, o čem povídat, je nabíledni. Ale není to jen o zážitcích z turné, koncertů, studií, zkušeben, ale dojde i na personální změny a nějaká ta nedorozumění, konflikty, nic dramatického, ale i tyhle lehce stinné stránky muzikantského života k tomu patří a je dobře, že jsou zmíněny.
A za třetí je to grafika, která je přehledná, velikost fontu je optimální, zařazena je spousta fotek, většinou barevných, u každé fotky je popisek, který uvádí, ze kdy, odkud nebo s kým je snímek pořízený, což je určitě fajn, protože často se u fotek v jiných publikacích tyhle údaje neobjevují a mně to, jako kronikáři, archiváři atd. vždycky přijde škoda, takže tady za to chválím. Jediné, co mi chybí, je obsah. Kniha je rozdělena do osmi kapitol a jejich výčet na začátku nebo na konci by chybět neměl…
Když jsem nakousl kapitoly, tak tady je přehled:
- Školní roky
- PLASTIC GRAVE
- INGROWING
- ISACAARUM
- Další kapely
- Patrik Staněk
- Chronologický přehled
- Dlouhohrající alba
Ze seznamu kapitol je zřejmé, o čem se postupně povídá, ale není zřejmé, jak dlouhé jednotlivé stati jsou, tak jeden příklad, nebo dva: INGROWING (logicky nejdelší) str. 27 až 74, Patrik Staněk str. 85 až 107. Zrovna kapitola pojmenovaná po 198 cm vysokém chasníkovi je neméně zajímavá než ty kapelní, pojednává o dalších koníčcích nebo rodinném životě, což jsou takové perličky, které v podobných biografiích vždycky trochu osvětlí další roviny. Kdo netuší, dozví se např., že je je Vlakin hokejový fanda Fandí logicky českobudějovickému Motoru (jako já), škoda, že nedošlo na jeho další oblíbený klub Edmonton, kterému fandí taky jako já. (úsměv) Když se potkáme, vždycky na to přijde řeč, že už bychom letos konečně mohli ten Stanley cup zase vyhrát, čekáme na to už od roku 1990. Nechybí ani exkurze do rodinného života, oblíbené filmy, oblíbené kapely mimo metal/grind, náboženství, knihy, ...
Vlakin je fajn týpek, sdílný, otevřený, znám ho roky a kniha o něm s ním mi udělala velkou radost. Škoda jako obvykle provedení, paperback nebudí dojem trvanlivosti, na druhou stranu kolikrát člověk tu knihu přečte? Jednou hned a rychle, podruhé když přijde nějaký impuls typu výroční koncert, potřetí v důchodu. (úsměv)
122 stran
