Doba covidová přinesla vedle spousty nepříjemností i pozitivní vedlejší efekty – například resuscitace skomírajících kapel nebo vznik nových. Druhým případem je založení skupiny s krkolomným názvem KSANAX & THE SPICY LORDS, přičemž první slovo variuje jméno zpěvačky Ksenie i název sedativa a další přibližují ty, jež zpěvačku obklopují. Jsou to samí skoro-samouci, kteří ale prošli nebo prochází řadou kapel všemožných žánrů. V KSANAXU se pustili do psychedelického rocku, což je v současnosti hodně velký okraj, na rozdíl od šedesátých let, kdy žánr rozkvetl jako květiny ve vlasech a na košilích hippies.
Zlatá éra žánru už se asi nedá vrátit, ale pořád existují jedinci, kteří vzývají zašlou slávu THE DOORS, JEFFERSON AIRPLANE, KING GIZZARD AND THE LIZARD apod. Já mám o téhle muzice velmi okrajové povědomí, THE DOORS jsme kdysi s kamarády poslouchali, další zmíněné kapely vůbec, tak jsem si zběžně projel aspoň „hlas hnutí“ JEFFERSON AIRPLANE, abych si trochu rozšířil obzory. Hudebně mě to moc neoslovilo, zato hluboký hlas zpěvačky ano. Oslí můstek. Když se KSANAX & THE SPICY LORDS ozvali, jestli bychom na Fobii mohli napsat recenzi na jejich album „Just Another Journey“, kývl jsem hlavně kvůli zpěvačce v sestavě, Kseniin zpěv se mi z digitálního (před)poslechu na Bandcampu líbil.
A líbí se mi i z analogového poslechu. Slečna má příjemný hlas, který do produkované muziky hezky pasuje. A ta produkovaná hudba asi není ryzí psychedelický rock, zdá se mi, že vítr vane i z artrockového světa. Alespoň v první skladbě „Mycelium“, která je taková lehká, milá, hezky plyne, je v ní hodně kláves, které zní podobně jako v klasickém art rocku, ale ona není hranice mezi psychedelic a art rockem ostrá jako břitva… Klávesy jsou dominantní, kytara je doplňuje a celkem výrazná baskytara hraje rovněž důležitou roli. Bicí to hezky drží pohromadě bez ohledu na to, jestli se hraje ona medová muzika, nebo trochu květnatější a svižnější. Občas zazní theremin, aby pohodovou atmosféru trochu rozvlnil, sem tam Ksenii opatrně doplňuje mužský zpěv, každopádně úvodní song je asi tím, který by se dal označit jako první singl.
V druhé „Snake Woman“ se objevuje mužský hlas častěji a taky je výrazný, ale nazvat jej zpěvem v pravém slova smyslu v první polovině písně nelze, jde spíše o mluvený projev. Píseň je čistá psychedelie, mezi kytarovými tóny a bubláním basy se objevuje kuňkání kláves a nad vším éterický ženský zpěv, kontrastní vůči mužské recitaci. Střih. Najednou je tu úplně jiná muzika, hravá, veselá, jako kdyby si dáma a pánové něčeho čichli… (úsměv) Ale působí to jen krátce, vrací se ležér. „Can Buy Me Love“ zní dost americky, zpočátku mi přijde podprahově ovlivněná country, ale ne takovým tím klasickým, spíše podobnému hudbě z westernů. Později nabere jiný směr, energický, refrén mi ale do uší neleze, peru se s doprovodným mužským zpěvem. „Interstellar Train“ je v tomto směru lépe poslouchatelná, Ksenia nenechává kolegovi tolik místa a písnička má až takový pohádkový nádech. Střídáním různých poloh a odbočkami z žánrových pravidel se kapele daří držet mou pozornost, poslech je to příjemný, vesměs z muziky sálají pozitivní emoce, což se nemění ani na druhé straně desky, kde platí i teze o proměnlivosti materiálu.
„Pleasant Journey“, jež uvozuje stranu B, má jednodušší stavbu, zpočátku připomene třicátá léta, pak znovu ťuká na dveře s nápisem art rock, z kterých po otevření vykukuje theremin, aby na konci, kdy už song jakoby ospale doznívá, z ničeho nic rozkvetl; vtipné a funkční. Následující „Concrete House“ začíná potemnělými tóny a výraznými bicími, jejichž role je důležitá v celé písni, lehce zahalené v mlze, ze které se derou ven paprsky v podobě výše položeného zpěvu, případně zpěvu prohnaného přes nějaké efekty; part před koncem je rozmazaný, zní spíše jako remix. Experimentování pokračuje i v „Another Man“; další hodně psychedelický úsek je na začátku, po zklidnění se objevuje rapování, nebo jak označit namluvený text, klávesy jsou hodně hipísácké, a když se muzika odprostí od psychedelie a nabere směr plnokrevný rock, trvá to jen chvíli a pozvolna se vše vrací do dalších hrátek s syntetickými zvuky. Předposlední „To Disappear“ je křehká rocková věcička, která příjemně plyne a plyne, „So Long, Mr. Blue“ naopak docela frčí, taky spíše v rockovém duchu, dokud nezačne klávesista vyluzovat další zvláštní zvuky, ale jen chvíli, prim hraje punkový rytmus.
Z uvedeného je patrné, že KSANAX & THE SPICY LORDS nahráli desku, která hraje všemi možnými barvami, podobně jako jimi hrály vizuály umělců z konce šedesátých let. Na psychedelickém základu jsou vystavěny kompozice s přesahy do dalších žánrů a vše je udělané s citem; míst, která mi nesedí, je minimum (zmíněný mužský zpěv v A3, rap v B3), poslouchám to s chutí a rozšíření obzorů beru jako povedené.
Zvuk vznikal v létě 2025 ve studiu AB Records a výsledek je OK, nástroje jsou snadno identifikovatelné, tóny dobře slyšitelné, baskytara výrazná tak akorát.
Desky vyšly v nákladu 120 kusů, vinyly jsou černé, obal malovaný. Autorkou obrázků na titulní („Snake Woman“) i zadní straně je zpěvačka Ksenia a její práce vypadá jako z konce šedesátých let. K hudbě KSANAXU vizuální stránka sedí dokonale, navíc jde o starou dobrou ruční práci, což v dnešní digitální době potěší. Méně už absence textů a fotografie, respektive přílohy vůbec – na zadní straně je jen uvedená sestava a základní info. Naopak potěší různé barvy středových etiket, modrá na straně A a růžová na béčku, ladící s barvami na přebalu.
Seznam skladeb:
- Side A
- Mycelium
- Snake Woman
- Can Buy Me Love
- Interstellar Train
- Side B
- Pleasant Journey
- Concrete House
- Another Man
- To Disappear
- So Long, Mr. Blue
Čas: cca 38 min.
Sestava:
- Ksenia Kovaleva – vocals, theremin
- Jan Darebný – guitar, vocals
- Tomáš Darebný – keyboard, vocals
- Matěj Forst – bass guitar
- Matěj Waschinger – drums
