Pandemická doba přinesla hudební scéně řadu komplikací, ale tu a tam i něco pozitivního. Jedním z příjemných vedlejších efektů je vznik kapely KSANAX & THE SPICY LORDS, která se pustila do dnes poměrně okrajového žánru – psychedelického rocku. O vzniku kapely, inspiracích, nahrávání debutové desky i o tom, jak se dnes vlastně dělá psychedelie, je naše povídání.
Zdravím, o vaší existenci jsem do navázání kontaktu neměl ponětí. Takže na začátek bych poprosil o představení kapely a jejích členů.
Kapela vznikla ke konci covidové karantény v roce 2021, kdy jsme se začali probouzet k novému životu, někdo z nás i doslovně vzato. Název vychází ze jména zpěvačky (Ksenia) a vznikl na kapelním brainstormingu v našem domovském baru Pod Hodinama v Kolíně po zavrhnutí dalších, asi i šílenějších možností.
Předem je asi dobré říci, že jsme všichni víceméně samouci, byť někteří z nás mají již něco nahráno, ale stále se pokládáme za amatérské hudební sdružení založené spíše na hlubokém přátelství, jednom rodinném a jednom partnerském vztahu. Nejsme random slepenec profi muzikantů s jasným cílem, jsme spíš parta bez cíle a nějakých větších ambicí, ale máme se opravdu rádi. (úsměv)
- Zpěv, theremin: Ksenia Kovaleva (30). Její první zkušenost za mikrofonem. Na střední škole působila v pěveckém sboru.
- Kytara, vokál: Jan Darebný, Jencek (38). Na kytaru samouk, ale od raného věku (jako malý jen chodil na klavír do ZUŠky). Kseni snoubenec. Bývalé kapely: BREBUR (gymplácký bigboš po přelomu milénia), NACHTCAFÉ (hodně alternativní divno-underground), TOM THE BAKUGAN (indie rock). Současné: KRIMINALROMAN (stoner rock), KRONOS COMBO (rock´n´rollová zábavovka).
- Basa: Matěj Forst (39). Samouk. Spolu s kytaristou Jenckem brázdí vody showbyznysu už od jejich první kapely BREBUR, dále spolu hráli i v projektu NACHTCAFÉ a nyní spolu mají kromě KSANAXU i kapelu KRIMINALROMAN. Nerozluční nejlepší kamarádi už od základky.
- Klávesy, vokál: Tomáš Darebný, Ted (34). Častečný samouk – jako malý chodil na klavír do ZUŠky. Jenckův bratr. Na klávesy působil také v kapele TOM THE BAKUGAN.
- Bicí: Matěj Waschinger, Wáša (32). Nejaktivnější muzikant z kapely, ač na bicí rovněž samouk. V současnosti kromě KSANAXU hraje v našláplé kolínské punkové kapele BLANK OUT, se kterou objíždí celou republiku i Evropu. Zároveň hraje i v KRONOS COMBU s Jenckem. Působil také v punkové POCHCANÉ RUCE.
Co způsobilo, že jste se vrhli právě na psychedelický rock? V dnešní době okrajový žánr, nebo spíše okraj okraje…
Nemyslím si, že by šlo o úplný okraj okraje, přece jen jak v zahraničí, tak i u nás existuje slušné množství současných kapel, které se ať už v psychedelic rocku, nebo v příbuzných žánrech pohybují. Jasně, není to mainstream, ani třeba punk nebo různé odnože metalu, kteréžto žánry tu mají velkou základnu už spoustu let. Ale pořád si myslím, že jde o poměrně přístupnou a stravitelnou muziku pro běžné posluchače. Třeba naše mamka byla už na několika koncertech a líbilo se jí to. Zároveň je to pro mě prostě srdcovka, ta hudba je se mnou už od mých posluchačských začátků v podobě THE BEATLES: začínal jsem na jejich starších albech, těch klasických, zpěvných, jako třeba „Help“. A pak jsem slyšel „Abbey Road“ a „Sgt. Peppera“. Moc jsem tomu jako poměrně mladý kluk nerozuměl – proč je většina B strany alba jedna stopa v kuse, i když to je víc songů? Proč jeden song končí uprostřed taktu? A proč má skoro 8 minut? Proč se motiv z jedné písničky najednou v jiné opakuje? Proč je v jednom songu jen sitár, tabla a jiné indické nástroje? A postupem času se to do mě úplně zakouslo a od té doby takovou muziku miluju. Když něco skládám, vždycky hledám, čím bych písničku „okořenil“, abych narušil zavedenou strukturu typu sloka-refrén-sloka-refrén-bridge-refrén. I když ani taková občas není na škodu.
Psychedelická hudba je spojovaná se šedesátými lety a kapelami jako THE DOORS nebo JEFFERSON AIRPLANE. Jsou pro vás tyhle legendy inspirací, nebo máte i jiné?
Každý máme jiné. Já, jak už jsem říkal, jsem vyrostl na BEATLES, jednu dobu mě hodně ovlivňoval grunge, hlavně PEARL JAM, jedna z mých top kapel je třeba taky BLUR, mám ale velké žánrové rozpětí, rád si poslechnu country, hardcore punk, metal, občas zajdu na techno. Co se ale týče vzorů v našem žánru, mám hodně rád třeba KING GIZZARD & THE LIZARD WIZARD, JEFFERSON AIRPLANE, zmiňované BEATLES, THE BRIAN JONESTOWN MASSACRE, KULA SHAKER… je toho spousta. Z českých kapel mám dost rád třeba MADHOUSE EXPRESS. Při tvoření se snažím o svébytnost a originalitu, ale určitému, ač nechtěnému, napodobování svých vzorů se člověk asi nevyhne.
Doplnění od Teda: THE DOORS, RHCP.
Matěj: THE BEATLES, David Bowie.
Psychedelický rock je historicky spojený s experimentováním nejen v hudební rovině, ale i s halucinogeny. Myslíte si, že dnes jde tuhle muziku dělat autenticky i bez onoho „životního stylu“ a prostředků na rozšíření vědomí, které ji kdysi provázely?
Ano, myslím si, že jakákoliv hudba se dá dělat i bez příslušného životního stylu a prostředků na rozšíŕení vědomí. Psychedelic rock vznikl v době hippies – já osobně se trochu za takového hipíka považuju, ale spíš způsobem přemýšlení o světě a právě hudbou. Jinak jsem normální pracující člověk, nějakým způsobem ukotvený a fungující v systému. A ostatní z kapely taky. Naše životy rozhodně nevypadají tak, že bychom se váleli po louce sjetí LSD a všichni spolu navzájem souložili. (úsměv)
Na druhou stranu rozhodně není od věci nějakou psychedelickou zkušeností projít, aby si člověk dokázal představit, jaká byla inspirace muzikantů, kteří takovou hudbu tvořili, nebo třeba jak taková hudba na člověka pod vlivem halucinogenních látek působí.
Ve vaší hudbě jsou slyšet nejen barevné psychedelické prvky šedesátých let, ale i art rock a další vlivy. Vznikají tyhle přesahy vědomě, aby byla muzika pestrá, aby každá skladba disponovala něčím jiným a posluchač neměl pocit, že mu hraje jedna dlouhá písnička?
O tom jsem v podstatě mluvil o několik otázek dřív. Moje ovlivnění BEATLES a později dalšími kapelami, které hodně experimentují, mě vedlo k tomu, že se o to snažím taky. Baví mě poslouchat i přímou muziku, bez kudrlinek, bez experimentů, ale když sám něco skládám, v podstatě pokaždé mě nějaký hlas uvnitř říká „už je to moc dlouho stejný, změn úplně rytmus a tempo, to bude sranda“, nebo „dej tu další část do úplně jiné tóniny, ale ne o tercii výš, ale o kvartu, ať to nikdo nečeká“. Takže je to naprosto vědomý proces.
Uvádíš, že jsi většinový autor skladeb – jak skládáš? U kytary je to asi jasné, ale ve vaší tvrobě hrají výraznou roli klávesy a baskytara – i ty vymýšlíš, nebo uděláš základ a na něj pak s ostatními nabalujete další nástroje?
Skládám většinou tak, že když si doma brnkám na kytaru, obvykle nehraju něco existujícího, ale v podstatě „jamuju sám se sebou“. A občas se ustálím na nějaké vyhrávce, riffu nebo sledu akordů, který mi přijde zajímavý, tak si ho hraju dokola a „vybrušuju“. A čas od času si řeknu, že to by mohl být banger pro KSANAX. Je to tak jeden riff z deseti, možná dvaceti. A i u takových se někdy stane, že když si ho znovu zahraju druhý den, zase od té myšlenky upustím. Když riff mým osobním filtrem projde, většinou už se mi v hlavě vytvoří nějaká představa, jak by měl znít zpěv, basa, někdy i klávesy, aby do sebe vše sedělo a aby to bylo zajímavé. A tady často narážím na skutečnost, že v kapele prostě nehraju sám, takže si pak někdo svůj part přizpůsobí nebo vymyslí úplně, někdo se přizpůsobí mojí vizi, někdo ne… je to různé. Každopádně song je hotový až po několikerém omílání ve zkušebně, kdy se leckdy něco změní, upraví, „dobrousí“, nějaká část songu třeba vzejde při jamování, občas nějakou přinese Ted na klávesy. Co se týče textů, pokud je píšu já, tak až pro hotový riff – v podstatě se snažím vpasovat slova do nějakého rytmického mustru, který mi vznikne v hlavě, což není vůbec sranda a je to pro mě spoustu hodin trvající řemeslná práce. Takže žádný polibek můzy a text napsaný v extatickém vytržení během pár minut (úsměv), to se mi stane tak jednou za dva roky.
Když nějaký text přinese někdo jiný, je to naopak tak, že skládám riff už na hotová slova, což je pro mě jednodušší, ale zase už tam není ta synergie, že rytmicky a melodicky je text přesně poskládaný pro ten daný riff.
Používáte i theremin, ne zrovna obvyklý nástroj. Jak jste se k němu dostali, respektive Ksenia, která jej obsluhuje? Jak náročné je na něj hrát – používáte nějaký vintage přístroj, nebo moderní?
Ksenia: Už nějakou dobu jsme si pohrávali s myšlenkou samostatného nástroje pro zpěvačku. Povědomí o tom, že něco jako theremin existuje, jsme měli, stále jsme si ale nebyli jisti, jaký druh si pořídit, jestli vůbec. Příjemným překvapením pro nás proto bylo, když se jeden náš kamarád nabídl, že nám zkusí theremin vyrobit. Vyrobil pouze dva kousky, jeden pro nás, jeden pro sebe, a my jsme proto docela hrdí na to, že máme nejen neobvyklý, ale dokonce i zvukově jedinečný nástroj.
Při hře na něj jsem musela tak trochu zapomenout na strojové techniky klavírní průpravy, protože theremin je hlavně o citu pro zvuk, sluchu, a jelikož se tóny tvoří ve vzduchoprázdnu bez hmatníků a klapek, vnitřní stabilitě. Dokáže být často náladový a v mnoha ohledech nevyzpytatelný, a já sama ráda tvrdím, že se stal šestým členem kapely.
Texty máte v angličtině – byla to jasná volba s ohledem na žánrová pravidla? O čem texty pojednávají?
Anglicky jsou z toho důvodu, že si myslím, že psychedelic rock prostě angličtinu potřebuje… ta hudba je pro ten jazyk stvořená, vznikla s ním. Dikce, přízvuk… čeština by mi tam zněla divně. Navíc témata, o kterých zpíváme, bych asi v češtině ztvárnit nedokázal.
Autorem většiny textů jsem já, něco složil Matěj, něco Ted a Ksenia. Pro mě osobně je psaní textů v AJ dost výzva, protože v ní nejsem příliš dobrý. Občas, když se člověk do textů zaposlouchá, možná pozná, že tam něco gramaticky nebo významově nesedí.
Témata jsou různá, ale většinu (aspoň těch mých) songů spojuje určitá snovost. Rozhodně nejde o příběhy ze života, ani o angažované texty. Spíš takové trochu surrealistické výjevy a představy.
Jak a kde probíhalo nahrávání? S výsledkem panuje spokojenost?
Nahrávka byla pořízena v červenci 2025 ve studiu AB records ve Škrdlovicích poblíž Velkého Dářka a já osobně jsem měl celkem nervy, jestli vše dopadne dobře, protože jsme chtěli album vydat na vinylu – a kdyby to dobře nedopadlo, nemělo by smysl to na vinyl dávat.
Snažil jste se přiblížit „nějakému“ zvuku, např. aby jste zněli jako vaši předchůdci před více než padesáti roky, nebo jste se snažili o soudobý sound? Studiový inženýr vašim požadavkům rozuměl?
Snažíme se vycházet z šedesátkového soundu, ale podat ho v modernějším pojetí. I dnes vychází spousta psychedelic-rockové muziky, ale většinou ten zvuk není jako v šedesátkách. Např. basa bývá mnohem výraznější. U kytary mám spoustu možností, co se týče práce s efekty, třeba hodně používám delay. Na druhou stranu se vytrvale bráním různým digitálním simulacím a hraju přes poctivé lampové kombo.
U původních ikon žánru se samozřejmě inspirujeme, ale zároveň chceme, aby zvuk byl stravitelný pro současného posluchače.
Nahrávku jste vydali vlastním nákladem na gramofonových deskách. Kolik kusů jste nechali vylisovat a jak jde prodej? Oslovili jste i nějaké labely, jestli by vám to nevydaly?
Celkem vyšlo 120 desek, vše na vlastní náklady. Nahrávání jsme zaplatili z kapelního fondu, na desky jsme se už skládali ze svého. Pro mě osobně jde ale o jeden ze splněných hudebních snů, protože hraju asi 22 let a tohle je můj první vinyl.
Z celkového nákladu se zatím prodalo či rozdalo cca 60 desek, což není moc, ale s přihlédnutím k tomu, že jsme neznámá lokální kapela, to jde. A snad jich ještě pár udáme. (úsměv) Cena je 500 Kč.
Album jsme vydali také na streamovacích platformách, Bandcampu, Bandzonu atd.
Posílal jsem ukázku několika labelům, jestli by neměly zájem ji vydat nebo se na ní s námi nějak podílet, ale nikdo neprojevil zájem, čímž jsme to uzavřeli a vydání si zaplatili sami. Oslovil jsem např. Kabinet Records, Korobushka…
Obal máte malovaný a řekl bych stylový, barevný, takže hezky pasuje k hudbě, navíc vznikl uvnitř kapely…
Veškerou výtvarnou práci obstarává Ksenia, která je fakt šikovná malířka/kreslířka. Já dělám následné úpravy v digitální podobě. S DTP a dalšími úpravami na obal desky nám pomohl náš kamarád grafik a malíř Petr Přichystal. Grafické stránce přisuzujeme poměrně velký význam – jak obal desky, tak veškeré plakáty na koncerty, které pořádáme, jsou ručně kreslené/malované, což si myslím, že je v dnešní záplavě AI generované grafiky velké plus.
Jak jste na tom s koncerty, který považujete za nejpovedenější? Hrajete i v jiných kapelách, takže musíte skloubit koncerty KSANAXU a ostatních skupin, takže je otázka, jestli byste vůbec mohli vyjet i za hranice…
Řekl bych, že kolem 50. Nejpovedenější byl pro mě asi v Chapeau Rouge před dvěma lety. Byl tam super zvuk. A taky náš křest, ten se taky moc povedl, možná ne tolik provedením a zvukem, ale atmosférou rozhodně.
Nemíříme úplně vysoko a rozhodně to nijak netlačíme. Taky nás hodně omezují časové možnosti, kvůli kterým do toho prostě nemůžeme jít naplno. Poslední dobou hrajeme méně často, průměrně tak jednou za měsíc či dva. Ale samozřejmě kdyby někdo projevil zájem nás mít v zahraničí a čas nám to dovolil, rádi bychom si tam zahráli. Momentálně jsme ale spíš rádi, když si můžeme zahrát jinde než u nás v Kolíně.
Jak vaše koncerty vypadají? Stylizujete se do nějakých rolí, používáte kostýmy evokující šedesátky? Nebo civil a hlavní je muzika?
Ano, na koncertech se stylizujeme, oblékáme se do barevných kostýmů, které, jak říkáš, mají evokovat šedesátky. Třeba můj kostým je zelené sako se zlatými aplikacemi, které mi ručně ušila Ksenia. Je trochu inspirované uniformami, které na sobě měli BEATLES na obalu desky „Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band“.
K vizuálnímu zážitku při koncertech taky přispívají světla – používáme např. takového kosmonauta z Alzy, který vytváří na stropě nebo stěnách barevnou mlhovinu s laserovými tečkami. Do budoucna by se nám líbilo i plátno s projekcemi za našimi zády.
Jak vidíte vlastní budoucnost? Co vás nyní zaměstnává a kam byste rádi směřovali?
Prodat co nejvíc desek, začít pracovat na nových věcech, zahrát si občas na pěkných akcích a pěkných místech pro lidi, kteří to ocení.
