Těleso ARCHETYP je sice z pohledu lidského růstu ještě jakýmsi batoletem, ale rozhodně nelze tvrdit, že se jedná o dítko lenošné. Kapela letos načíná třetí rok existence a její konto zdobí už dvě plnohodnotná alba. Debut „Černé srdce“ ještě minul naše zorná pole, dvojku „Bardo“ z konce listopadu loňského roku předkládáme s mírným zpožděním nyní.
Zapátráme–li, kdože smečku tvoří, zjistíme, že ARCHETYP a zpěvák a multiinstrumentalista Pavel Keprt jedno jsou. Jasně, na debutu byli hosté, jež šéfovi vypomohli ke zdárnému cíli a i na dvojce nalezneme pomocníka za bicí artilerií Adama Kočnera, ale je bez debat, že veškerá tíha odpovědnosti leží na bedrech výše jmenovaného.
Album „Bardo“ je od prvotiny vzdálené jen kratičký časový úsek, ale evoluce je patrná ve všech směrech. Jakoby Pavel s debutem odhodil jistou nesmělost či pochybnosti a k naplnění svých vizí nyní kráčel s větším rozhledem a sebejistotou. Důkazem staniž se vokál hned v první skladbě „Poslední stanice“. Šepot i řev prospívají atmosféře v ideální míře, rovněž kytary, ať už v monotónně drhnutém riffu, nebo v zajímavých melodických vyhrávkách šponují posluchačovu pozornost a o tom, že živé bicí předčí automat z debutu o třídu, nebudeme ani ztrácet slovo.
Abych alespoň trochu uspokojil vaši zvědavost, kam si ARCHETYP zařadit, tak mne dost často vyskakovalo z myslivny jméno DROM. Asi bych to neviděl přímo na sourozenecké propojení, ale vzdálený bratránek klíďo píďo. Možná nebude od věci, když uvedu, že atmosféra jednotlivých písní, respektive díla jako celku, má úzkou souvislost s přednášenými texty. Ty jsou v jazyce mateřském a co se obsahu týče, sáhnu pro nápovědu do chystaného rozhovoru, kde o nich autor hovoří jako o inspiracích pramenících z psychedelických zážitků s látkami rozšiřujícími vědomí. To je pravda hodně povrchní nástin, ale nechci prostřelovat zbytečně naše povídání a ochuzovat vám zážitek z vlastní interpretace. Nicméně už by mělo být jasněji, jakým směrem se produkce ARCHETYP ubírá. Tahle nahrávka potřebuje vaši maximální pozornost a svým způsobem i specifické rozpoložení. Šestice skladeb servíruje nepřebernou paletu nálad, od blažené zasněnosti až po totální duševní rozervanost. Zajímavá je i Pavlova práce se slovy, která je na hony vzdálená jednoduchým rýmům, přesto stačí několik málo poslechů a rty si je při dalších samovolně ševelí společně se zpěvákem. Neztrácí se ani instrumentálky „Oceán utrpení“ a závěrečná „Tao“. Osobně mne víc baví minimalistická „Oceán utrpení“, ve které si autor vystačil jen s několika tóny, aby navodil silně znepokojivou atmosféru s mrazením v zádech.
Pro popis obálky si znovu pomůžu připravovaným rozhovorem a prozradím, že znázorňuje boha smrti Yamu, který drží v rukou kolo života. Těch detailů je tam víc, ale to až v avizovaném povídání.
Nahrávka vznikala v kapelníkových domácích podmínkách a o finální „dočesávku“ se postaral Staňa Valášek. Výjimku tvoří záznam bicích, který byl pořízen ve studiu Hladina.
Suma sumárum, deska „Bardo“ má moc zaujmout a zavléct posluchače do svého světa, i když červ hlodač nedá pokoj a poukazuje, že v disciplínách jako je zpěv a kompoziční zručnost (třebaže tam od prvotiny nezanedbatelný posun je), k naplnění potenciálu ještě něco málo chybí, ale nepochybuji, že to je v tomto případě pouze záležitost dále nabytých zkušeností. Každopádně dobré album, kterému v přesném hodnocení pálím za 7,5.
Seznam skladeb:
- Poslední stanice
- Samsara
- Oceán utrpení
- Končí Maya
- Dharmakaya
- Tao
Čas: 42:25
Sestava:
- Pavel Keprt – vokály, kytary, basa, klávesy, samply
- Adam Kočner – bicí
