Lepší pozdě, než nikdy, he? No, kde začít... Díky silnému komunikačnímu šumu ohledně schvalování fotek z akce a několika e-mailovým urgencím se tenhle report maličko protáhl. Samozřejmě že i mně do toho pak něco vlezlo a článek byl nahozen s dalším zpožděním… Spíše ho berte jako galerii fotek, protože vše ostatní se dalo přečíst snad všude jinde. Navíc, po dvou měsících jsou některé vzpomínky i lehce mlhavé.
Tenhle koncert mi evidentně nebyl úplně přán a ani jsme nevěděli, že nestihneme první předskokana blonďaté divy - díky, v ten den, pražské dopravní situaci a následně jedné špatné odbočce. Při zaparkování auta se mi podařilo s natlakovanou lahví minerálky zcákat auto, když spolujezdec místo ponechání otevřených dveří naopak dveře zavřel a zabránil pěnící flašce, aby opustila vůz… To to dobře začalo. Nicméně, nebyl čas ztrácet čas úklidem a sušením, stejně to byla jen minerálka, a tak jsme pospíchali do útulného klubu Roxy, kde koncert probíhal.
ELINBORG jsme tak žel, nestihli. Když jsme dorazili, hrál své klidné melodie ÁSGEIR (foto na konci galerie), který si sám na pódiu se svými nástroji vystačil. Určitě si své fandy – zejména fanynky – se svým medovým hlasem ale našel. Pro mne to bylo nemastné a neslané, i když asi stále od srdce. Ještě jednou se ukázal na pódiu i později.
Teď ale to, kvůli čemu jsme do Prahy přijeli.
EIVØR (společně s hudebním doprovedem) zahrála průřez své tvorby, ale primárně přijela představit novou fošnu „Enn“. Musela se tak do vkusu trefit snad všem. Lehkou hypnotickou elektronikou a ambientem „Jarðartrá“, „Salt“ nebo „Gullspunnin“ otevírala show. Rozhodně byla zasažena srdce velké části publika. Většině dámského osazenstva ukanulo mnoho radostných slz při třetí skladbě, ale rozhodně ne naposledy. Nádech primitivní magie následoval při „Í Tokuni“, kdy se Eivør snažila i pracovat s publikem. Její nádechy a čarodějný projev díky kouzlům a rytmickým zvukům hrdelního zpěvu při opakování mantry měl sílu. Fandové historické série Last Kingdom museli zajisté plesat s dalšími následujícími skladbami. Při „Boxes“ Eivør ukázala, jak rychle a velmi umně mění výšku svého krásného hlasu a společně s naopak ostrou kytarou při „So Close to Being Free“, která byla dramaticky agresivnější než u verze placce, se jednalo o můj vrchol koncertu. Eivør si střihnula i duet s Ásgeirem a se svou sestrou Elinborg, kteří účinkoval před ní. Pochválit si zaslouží i naprosto perfektní zvuk v klubu. Byli jsme prakticky vepředu uprostřed a vše bylo slyšet téměř krystalicky čistě. Nic nezkazí zážitek více než hluchý zvukař, který to nahulí a lidem píská další tři dny v uchu a místo hudebního balzámu je jen sonická koule. To se tu naštěstí neodehrálo, ba zcela naopak.
Report uzavřu tím, že bylo překvapení, jakou úžasnou aurou Eivør působila na nás všechny. Její zpěv byl také jako z jiné planety. Od koncertu nebyla tak extrémní očekávání a naopak se spíše draly na povrch skeptické myšlenky, že to bude jen o fyzickém zjevu a svezení se na folklorně/elektronické „islandománii.“ Nikdo nemohl být dále od pravdy než já. Byl to úžasný zážitek, který přetrvával i dlouho po koncertu a proti uhlazenějším verzím na nosičích to bylo krásně organické a mělo mnohem větší grády. Prakticky dokonalé - rád hudebnici uvidím i jindy.
