Pátek
Festival Celebrare Noctem mě lákal svojí soupiskou už mnoho let, nikdy se mi ale nepodařilo do města Wels, kousek od Lince, nakonec vyrazit. Letos už ovšem přes návštěvu nejel vlak, a to po potvrzení DARK SONORITY. Kdo jste náhodou četl můj report z lednového Trondheimu, tak víte, že mě tamní koncert norské skvadry naprosto uhranul. Lákadlem v Rakousku navíc nebyli pouze oni, namátkou také WHOREDOM RIFE, CAVEMAN CULT, GRAVE UPHEAVAL nebo OBSKURITATEM.
Cesta byla kupodivu celkem v cajku a bez větších kolon, což lze aktuálně považovat za mikulášský zázrak. Horší už je to s taxíkama v Rakousku, neboť Bolt tu nefachčí, Uber tu má asi dvě auta na celý město… no ale nějak se to taky dalo a ačkoli jsme kvůli pracovním povinnostem nestíhali úvodní americké raw blackery NIGHT’S THRESHOLD, na CAVEMAN CULT už jsem byl na značkách.
Odbavení u vstupu rychlé, klub prostorný, několik barů, z nichž aspoň v některých nebyl problém zaplatit kartou, takže vše potřebné na místě, ačkoli luxusním klubům v Norsku nebo třeba na Soulcrusheru v Nijmegenu se Alter Schlachthof dorovnat nemůže. Škoda jen malého počtu míst na sezení, při tolikahodinovém dění by si kdekdo asi rád na chvíli orazil. Co chci hned vyzdvihnout, než se dostanu k samotným vystoupením, byl food truck s asijskými pochutinami. Boha, to byla paráda, nemuset na festivalu tradičně žrát nějaké hranolky a podobné, ale dát si vynikající, poctivé pad thai nebo kari. Super! Pivo bylo oproti tomu dost šílené, ale tak člověk nečeká zázraky… Vypít se dalo, ač s mírným sebezapřením. Po značce jsem se ani nepídil, není o co stát.
Solidně zaplněný klub už při druhé kapele festivalu, řadící se k war metalovým nájebům, ačkoli zrovna u CAVEMAN CULT mám dojem, že jde o přeci jen trochu inteligentnější masakr než u některých legend žánru. Dlouholetého basáka a vokalistu Alvara nahradil loni Eddie Ortiz, který se role zhostil na výbornou. Taková „Iron Scourge“ z vynikajícího debutu naprosto zabíjela. Co samozřejmě na CAVEMAN CULT také zaujme na první dobrou, to je (zde) kytarista Grant Tom, jehož grimasy jsou vskutku nepopsatelné. Ještě zábavněji to vypadalo druhý den s ABYSMAL LORD, ale o tom později. CAVEMAN CULT svých zhruba 40 minut využili na maximum, projevil se ale jeden faktor, který tak nějak provázel celý festival. Bohužel decibelový limit se zdejšímu klubu nevyhnul a při takových rychtách prostě je znát, že to nenakládá tak, jak by mohlo bez regulí. Zároveň ač se Rick za bicími snažil sebevíc, moc toho z jeho artilerie slyšet nebylo, až v posledních dvou skladbách se zvukař jakžtakž probudil.
Jméno německých HALPHAS (neplést se Švýcary MALPHAS) jsem docela často někde zahlédl, dosud jsem se ale k jejich tvorbě nedostal. Ve Welsu nastoupili s poměrně velkou pompou, trošku načančané, ale nakonec se vytasili s hodně solidním, melodičtěji pojatým black metalem. Vyzdvihnout musím řádně nabroušený Hendrikův vokál, poradil si s několika nefungujícími mikrofony (tak, že ho uzmul basákovi, na chudáka už pak nic nezbylo). Velmi dobře nasypané, zajímavé momenty i riffy, nepodbízivé melodie, odsejpalo to velice pěkně. Kvůli nutnosti přeparkovat auto jsem nedal celý set, ale rozhodně dám Němcům šanci i doma. Nic nového pod sluncem, ale profesionálně zvládnuté.
Na portugalské CANDELABRUM už jsem byl zpět. Další kapela, kterou jsem před festivalem vůbec neslyšel, ale kombinace pořádně zrnitých fotografií a původu ve mně vzbuzovala zvědavost. Portugalský raw black mám hodně rád, samozřejmě zásadní jsou BLACK CILICE, ale také třeba IRAE, takže očekávání byla vysoká. Zmíněných kapel ale, alespoň tedy naživo, CANDELABRUM kvalitativně nedosahují. Potemnělá atmosféra, zákaz fotografování, to vše přispívalo k vizuálnímu prožitku, hudebně to nebylo špatné, ale prostě jsem čekal, respektive doufal v něco úplně jiného. Chvílemi byli CANDELABRUM až příliš skoční, trochu groteskní, vzpomněl jsem si třeba na LAMP OF MURMUUR, jejichž starší desky i koncerty ale byly zajímavější. Vlastně když jsem zmínil BLACK CILICE (za nimiž je možná totožný týpek, co za CANDELABRUM), tak mi to evokovalo jejich loňský koncert v Praze. Doufal jsem v totální zvukovou hradbu, nezemskost, a byla z toho taková trochu hoblovačka. Podobný dojem ve mně zanechali CANDELABRUM, ačkoli jeden top pátečního večera mají – jednoznačně nejlepší zvuk.
Další věc, která mi byla naprosto neznámá, byli němečtí THROMOS. Desky sypou jak na běžícím páse, od roku 2008 jich vydali hned 14, což může být taky pěkně kontraproduktivní. Nedal jsem celý set, množství známých ve Welsu bylo obrovské, takže jsem se musel věnovat také pokecu a lihovinám, nicméně z toho, co jsem viděl – o moc jsem nepřišel. Prostě naprosto obyčejný standardní black metal bez jakékoli přidané hodnoty, proč hráli v takový luxusní čas je mi trochu záhadou, ale v pohodě.
Na švédské MALAKHIM už jsem zvědav byl. Banda kolem kytaristy NAGLFAR Andrease Nilssona se nedávno vytasila s velmi solidní druhou dlouhohrající deskou, v níž se sice nezapře Nilssonova domovská kapela, ale materiál je to fajn. Dost mě baví vokál, o který se stará jistý E., který řval v již zaniklých FLAGELLANT (doporučuji). MALAKHIM a WHOREDOM RIFE měli svoje bicí, tak se dalo očekávat, že by se mohly dočkat konečně pořádného ozvučení, ale kdeže… vlastně spíše naopak. Nevím, co měl zdejší zvukař za problém konkrétně s kopáky, ale něco tak nekonkrétního, rozplizlého už jsem dlouho neslyšel. Upřímně, už při zvukovce jsem si vzpomněl na sound „Ozzmosis“ od Ozzyho, přičemž tam ten kopák měl svůj význam. Když na něj borec rozjede dvojšlapku v 260 bpm, tak z toho je akorát bordel. Celkově ale byly bicí naprosto utopené, zároveň divně nahallované, zvukově obecně dost koule, chvílemi se v tom těžko orientovalo. A je to zatracená škoda, protože z toho, co jsem mohl slyšet, jsem soudil, že by mě MALAKHIM bavili. Vokál byl podle očekávání vynikající, mělo to něco do sebe, ale zvukově to Švédové odsrali možná nejvíc z celého festivalu.
Samozřejmě i před závěrečnými WHOREDOM RIFE jsem tedy měl obavy, co si mistr zvukař připraví, a přestože to bylo lepší než u MALAKHIM, k dokonalosti to mělo saaakra daleko. Bicí opět utopené, i když ne tolik, celkově nekonkrétní… achjo! Naštěstí tuhle bandu má člověk šanci vidět několikrát za rok, pořád někde jezdí, tak to až tak nemrzí, ale když to opět srovnám s Trondheimem, to bylo úplně jinde. Samozřejmě to bylo i tím závěrečným coverem DARKTHRONE… setlist byl přitom opět fajn, WHOREDOM RIFE projeli tak nějak celou diskografii, ale nedobrý sound v kombinaci s totální únavou nedovolil si show nějak výrazně užít. Snad příště za lepších podmínek. S doufáním v lepší zítřek jsem upadl okamžitě po příjezdu na hotel do komatu.
Sobota
Procházka mrazivým Welsem ke klubu na probuzení docela bodla a ve čtyři odpoledne už to na pódiu rozbalil jediný zástupce České republiky na festivalu – death/doomaři MŮRA. Poslední více než rok už fungují s ustálenou sestavou a je vidět, že jim aktuální složení svědčí, protože koncerty kapely mají rozhodně vzestupnou tendenci. Zvuk se v Alter Schlachthof naštěstí znatelně zlepšil, sice kopáky prostě místní pán nazvučit jednoduše neuměl, jinak ale měla MŮRA pořádně valivý, drtivý sound. Skladby z obou EP fungují naživo dobře, stejně jako předěly s trochou noisové příměsi, věřím, že si pětice našla v Rakousku nové fans. Rozjezd i vzhledem k soundu optimistický.
Bosenská blackmetalová scéna nabrala (díky v podstatě několika personám) v poslední době zatraceně na síle. Takzvaný Black Plague Circle, zahrnující kapely jako VOID PRAYER, ARJEN, CAVE RITUAL nebo OBSKURITATEM, se vyznačuje skutečně zajímavě pojatým, často velice syrovým black metalem. Poslední jmenovaní vystoupili na Celebrare Noctem a byli pro mě jedním z taháků. Dosud nejlepším, co jsem z tamní scény slyšel, je deska „The Grandiose Return to the Void“ (2020) od VOID PRAYER, to je naprostá nezemskost, nicméně zrovna tahle banda už to bohužel zabalila. OBSKURITATEM ale drží prapor též velmi vysoko. Stojí za nimi (jako za mnoha dalšími) Osman Ramadanović, mimo jiné též zpěvák tuzemských SILVA NIGRA. V OBSKURITATEM se stará o veškeré nástroje i vokál a musím fajnšmekrům doporučit všechny tři řadovky, snoubící raw black s ambientem, občas i noisovými vložkami. Hudba kapely se vyznačuje netypickými kytarovými postupy, melodie jako by občas vůbec nezapadaly do zbytku, nicméně v určitý moment se vše krásně sejde a výsledkem je svojské výrazivo. Kytaristu Haruna nerozhodilo ani několikanásobné spadnutí kytarového pásu. Syrové riffy a podivné melodie občas proloží i solidně „chuligánský“ punkem načichlý beat, atmosféru, k níž přispěla i statická modrá světla, ale nenarušující. Skvělá show!
Následující domácí KRINGA mě upřímně už řadu let nebaví, první EPka byly skvělá syrovost, nicméně pak se čtveřice vydala dost jinam, někam více do rock’n’rollu, je to hodně živočišné, kompozičně mě to však nebere. V podstatě jako jediní také nestihli zvukovku včas, program nabral pár minut zpoždění, ale čert to vem. Nicméně po OBSKURITATEM by to mělo těžký hodně kapel, natož KRINGA no… Zvukově to bylo podivné podobně, jako hudebně, chvílemi jedna z kytar zanikala, pak to zase byl docela bordel. Nějakých 20 minut mi stačilo, přesvědčil jsem se, že KRINGA jde nadále mimo mě.
Z Austrálie dorazili se svým shnilým death metalem GRAVE UPHEAVAL. V undergroundu velice oblíbená věc, přiznám se ale, že jsem do jejich studiovek nikdy úplně nepronikl. Mám death/doom rád, hodně mě baví různé valivé věci, ale GRAVE UPHEAVAL na mě prostě byli až moc… tupí? Naživo jsem ale byl dost zvědav, přeci jen tuhle australskou trojici v Evropě moc často nevidíte. Při soundchecku to vypadalo na další průser, no o to víc jsem byl překvapen, když trio spustilo první song. Naprostá drtička, dřevní jak hajzl, Vinceova (mj. BLACK WITCHERY a live taky u VASSAFOR nebo MORTIFERUM) kytara absolutně ničila, celé to působilo jako neprostupná hradba, kterou pročísly akorát skvěle (!) nazvučené bicí. Takhle nastruněnej virbl jsem snad nikdy neslyšel, kotle absolutně zabíjely, no prostě přesně tak, aby to výrazně předčilo to, co se podaří studiově zaznamenat. Konkrétní songy, co GRAVE UPHEAVAL hráli, vám neřeknu, protože to prostě nevím, ale těch zhruba 50 minut uteklo jako nic. Nakonec pro mě Australané byli kapelou celého festivalu, což bych si na začátku rozhodně netipnul. Naprostá syrovost, po příjezdu jsem hned dal šanci jedné z desek a světe div se – ono mě to najednou baví i doma!
Nastal čas na další hnus, ale tentokrát více nasypaný a neurvalý. Trio ABYSMAL LORD zahrnuje hned dva členy CAVEMAN CULT, kteří to rozjebali v pátek, nechybí, tentokrát na basu, týpek s nejšílenějšími grimasami Grant Tom. Na kytaru a vokál ho tentokrát doplňuje borec s účesem jako z OASIS, což je samo o sobě dost zničující. Nicméně Matthew Clark, jinak zvaný Nocturnal Damnation, už při zvukovce hrál prim vtipným urgováním zvukaře ohledně intra a dalšími kecy. ABYSMAL LORD si vyžádali striktně oranžové osvětlení a pak už rozjeli svůj neurvalý black/death, občas zabíhající až ke grindcore. Velmi solidní zvuk, pořádně rozjetá show, žádné velké okecávačky, prostě rubanice jak má být. V žánru mám jiné favority, ale dobré to bylo a člověk se i pobavil.
Upřímně, nikdy jsem nechápal, proč jsou kanadští REVENGE takový kult. Mám rád různé bordely, ale tihle maníci mi z desek prostě připadají neposlouchatelní a vůbec nevím, proč bych si je pouštěl. Naživo jsem měl také tu čest několikrát a nijak mi to na dojmu nepřidalo. Ale zatímco dost kapel na Celebrare Noctem mě zvukem spíše zklamalo, tak REVENGE naopak měli sound naprosto geniální. Před koncertem jsem si říkal, že 60 minut je fakt strašná nálož, a nakonec mi to přišlo úplně v pohodě. Kanaďané to drtili naprosto bezhlavě, projeli v podstatě celou diskografii a mě to naprosto nečekaně bavilo po celou dobu. Jako upřímně, kdyby J. Readova skvadra zněla z desek tak, jako v Rakousku, tak ji budu sjíždět hodně často. Skvělá rubanice!
Nicméně očekávání byla nasměrována na pro mnohé vrchol celého festivalu. Jak už jsem na začátku nastínil, hlavním důvodem mé návštěvy Welsu byli DARK SONORITY, kteří mají sice na kontě jediné a už prachem poseté EP „Kaosrekviem“, nicméně jedná se o naprosto geniální záležitost a hlavně ten lednový koncert v Trondheimu byl dechberoucí. Natěšenost tedy obrovská, nicméně už předem asi bylo jasné, že zážitek v Norsku překonán nebude.
A skutečně, od začátku to bylo takové… rozpačité. Ať už z hlediska zvuku, který se dosti přeléval. Bylo slyšet, že se maník neustále snaží něco měnit a nebylo to úplně ku prospěchu věci. Ale ani z hlediska samotné show a toho, jak to kapela zahrála, to nebylo ideální. Od začátku mi to přišlo takové nejisté, chvílemi ne úplně „tight“, ve druhé skladbě chvíli přestala hrát Håkonova ústřední kytara… K dokonalosti to mělo daleko, nicméně pořád jsou to DARK SONORITY, jejichž samotná hudba je prostě magie a i při rozhodně ne ideálních podmínkách mají obrovské kouzlo. A samozřejmě když rozjeli „Du morgenstjerne, morgenrødens sønn“, jejíž úvodní riff je asi to nejlepší, co z nidaroské scény vzešlo, tak šly všechny chmury stranou a zase nastala extáze. Oproti Trondheimu se dostalo i na další song z jediného EP – „Hyll seier Golgata!“.
I závěr byl takový rozporuplný, DARK SONORITY se prostě sbalili, tentokrát i bez majestátního varhanního outra, což je prostě škoda. Asi to nějak celkově nesedlo tak, aby z toho byl opět nezemský rituál, nicméně i tak návštěvy Welsu nelituji a doufám, že ještě někdy budu mít tu čest. V této souvislosti rovnou zmíním povinnou opětovnou návštěvu Trondheimu v lednu, kde budou znít skladby KAOSRITUAL, CELESTIAL BLOODSHED nebo BLACK MAJESTY. Předpokládám, že v tomto případě opět budu hovořit o naprosto dechberoucím zážitku
Vzato kolem a kolem, nakonec proběhlo na Celebrare Noctem mnoho vynikajících setů, od některých jsem naopak očekával víc, ale hodně to bylo dáno i tolik omílaným zvukem. To, že to kvůli decibelovým limitům bylo celkem potichu, mi až tak nevadilo, ale k občasné neschopnosti za celý set sound trochu narovnat už bych byl kritičtější. Navíc nějaký limiter v pátek u několika kapel otravně způsoboval to, že jim na půlsekundu úplně vypnul zvuk atd. Jinak ale festival velice příjemný, dobrý prostor, škoda absence více míst k sezení, přeci jen taková dvoudenní nálož je náročná. Rád jsem potkal spoustu známých, s některými jsme si zavtipkovali, že se potkáváme už jenom na festivalech v zahraničí. Tak v Trondheimu, maniaci!
