Člověk se snaží udržet si přehled, nebýt úplná konzerva, sem tam zahořet mladickým nadšením a s nasazením Emila Holuba objevovat neokoukané (neohrané) nové tváře tvrdě metalové scény. Někdy se zadaří, jindy našinec raději zvolí prověřené persony a ojediněle se stane, že ho čeká zásah zcela nečekaný.
Lze tedy označit setkání s HORNDAL jako šťastnou náhodu? Jak se to vezme. Tím, že se toho v Hradci Králové zase až tolik neděje (nepočítám-li chystaný koncert nablblých CHINASKI pod lízátky), fanoušek je neustále ve střehu a hlídá, kde se co šustne. Proto nemohla pozornosti uniknout akce, kde se v roli hvězdy večera objevují právě HORNDAL. Po testovacím poslechu aktuálního alba následoval nákup lístků a o něco později i pořízení předchozích dvou alb.
Když jsem pátral v historii souboru a třídil souvislosti, dozvěděl jsem se mimo jiné to, že kapela byla založena roku 2016 bratry Levahnovými ve městě Horndal. Že je trochu prapodivné pojmenovat spolek po rodném městě? V případě těchto Švédů vůbec ne. Jde totiž o borce, kteří jsou hluboce ponoření v jeho historii a nebojí se sami sebe označit za politickou kapelu, která svá díla zasvěcuje událostem, jež se k místě jejich bydliště úzce vážou. V textech se tak zabývají zavřením železáren a vlivem, jaký to mělo na město a jeho obyvatele na konci sedmdesátých let minulého století (EP „Horndal“ a debut „Remains“), ale i mocným Googlem a jeho plány na využití vody z jezera Rossen, jež měla být využita coby chladič v serverových halách, až po pokloně odborovému předákovi Alriku Anderssonovi, jenž byl pro své úsilí po Velké stávce (1909) umístěn na černou listinu a nucen emigrovat do Spojených států. Zajímavostí zcela určitě je, že je mu věnováno nejen aktuální album, ale i stejnojmenná čtyřsetstránková kniha, kterou sepsal frontman Henrik Levahn.
Uff, snad se mi nepovedlo vás unudit k smrti, ale všechny tyto záležitosti kolem HORNDAL mně přišly natolik zajímavé, že jsem si nedokázal pomoci a musel jsem se o ně podělit. Nyní však k tomu nejpodstatnějšímu, a tím je samotný obsah „Head Hammer Man“…
Propagační materiály k chystanému koncertu hovoří nejen o stylovém zařazení (jenž je zmíněno v titulku článku a s nímž jsem v pohodě), ale pro lepší orientaci jsou zmíněny smečky jako MASTODON, CROWBAR nebo HIGH ON FIRE, v jejichž přízni se HORNDAL pohybují. I s tím bych asi neměl větší problém souhlasit, ale mám-li vypálit sám za sebe jedno jméno, které má se švédskými oceláři nemálo společných znaků, vyplivnul bych Angličany URNE. Nejsou pravda až tak pestří a emocionálně nabití jako trio z ostrovů, v intenzitě a nápaditých melodiích však nezaostávají ani trochu.
Jak jinak začít dílko plné železa a tvrďáků, kteří ho zpracovávají, než zvukem kovadliny. Titulní píseň v tempu povětšinou nikam nespěchá, nicméně si nebere absolutně žádné servítky a má neuvěřitelnou sílu, která bez problémů rozemílá kámen v prach. Vše ještě umocňuje hlas frontmana Henrika Levahna, kterému snadno uvěříte každé slovo a necháte se spolknout davem protestujících dělníků. Jestli mi něco vadí na albech „Remains“ a „Lake Drinker“, je to příliš úzký rozhled, kdy se po určitém čase dostavuje pocit monotónnosti, respektive otupělosti. Tomuto nešvaru se novinka úspěšně vyhýbá a pro docílení vytyčeného cíle se nebojí použít výrazných melodických linek a paletu výrazových prostředků o něco rozšířit. To se konec konců děje hned ve druhé „Calling: Labor“, kde je kytarová vyhrávka nejen jasným poznávacím znamením, ale především prvkem, který sugestivně podkresluje textové sdělení. Lehký závoj očekávání, co bude následovat po křehkém úvodu ve třetí „Exiled“, zažehne nastupující rytmika a třebaže ji ústřední melodie drží ve svých spárech po téměř celou dobu jejího trvání, mysl se nemůže zbavit neodbytného pocitu neklidu a ubíjejícího zmaru. Ve „Fuck The Scabs“ není naopak po nějaké rozervanosti, chcete-li rozpolcenosti, ani památky. Prostě jen vyrazit posluchačům mozek z palice, nic víc, nic míň. Skladba, která asi nejvíce odkazuje na předchozí dva počiny souboru. Podmanivá melodie znovu zaútočí na posluchačovu pozornost v páté „Famine“, která působí lehce psychedelickým dojmem a ve svém závěru se promění v motiv, který kapelu zaujal natolik, že ho použije i v následující „Blacklisted“.
Nejdelší věcí na albu je houpavá „The Shining Specter“. Rozvláčné tempo znovu dobarvují nápadité kytary a nebýt depresivního projevu zpěváka, šlo by o štych skoro až romantický. To „Evictions“ se s ničím moc nepáře a společně s „Fuck The Scabs“ a „Orange Legacy“ jde o nejpřímočařejší vály na desce. Jednoduchá rytmika do které kytara maluje jednoduché obrazce, hlas pěvce, který zní jak z opakovaně namotané kazety, a postupná gradace dělá ze závěrečné „Creature Cages“ luxusní laskominu plnou jedu.
Kovadlinou album začíná, kovadlinou album končí.
Vlastně není příliš věcí, které bych mohl vytknout. Baví mne i zvuková stránka „Head Hammer Man“, která má celkem blízko k deathmetalovým krajanům raných devadesátek, baví mne i čím dál větší rozkročenost, aniž by se tak dělo na úkor síly a intenzity a jak už jsem psal v úvodu, užívám si i záležitosti vetknuté do jejich lyriky. Skvělé album.
Seznam skladeb:
- Head Hammer Man
- Calling: Labor
- Exiled
- Fuck The Scabs
- Famine
- Blacklisted
- The Shining Specter
- Evictions
- Orange Legacy
- Creature Cages
Čas: 42:35
Sestava:
- Fredrik Boëthius Fjȁrem – guitars
- Pontus Levahn – drums, guitars, piano
- Henrik Levahn – vocals, guitars
- Daniel Ekeroth – bass
