Tak už to jsou tři léta, kdy jsme měli borce z Řecka v prádle a možná si ještě leckterý čtenář vzpomene, že jejich disco úlet „Mannequins“ nedopadl v mém subjektivním hodnocení vůbec dobře a odnesl si v hodnoceních bídný jeden bod. Nezapírám, obavy o budoucnost dobré kapely byly na místě, a to jsem jejich postupný přerod v progresivně rockový spolek vnímal pozitivně a obsah „Eden In Reverse“ (2020) hltal s velkou chutí.
Nemám tušení, jakými pravidly se řídí múzy v Řecku, ale nějakým kouzlem ty blyštivé disco potvory opustily zkušebnu HAIL SPIRIT NOIR a vrátily bloudící muzikanty do náručí prověřených krásek. A to až někam do časů po výborném albu „Mayhem In Blue“…
Takže sázka na jistotu a pokus o udobření nazlobených fans? Ano i ne. Black metal se znovu zapisuje do notových osnov a téměř vymýcený havran se znovu rozkřikuje z plna hrdla, přesto vnímám jisté oproštění od minulosti a opětovnou snahu posunout se dál. Ale popořádku…
Úvodní vteřiny mne pravda ještě zlehka vyděsily, protože mi melodický nápěv neustále rozblikával výstražnou kontrolku „pozor POP“! Slyším DEPECHE MODE, ERASURE nebo PET SHOP BOYS? Nevím, nepodařilo se mi do dnešních dnů zařadit a ono je to vlastně jedno. V momentě, kdy se přidá ostatek muzikanstva a začnou brousit hrany, obavy se rozpouštějí, a třebaže se libozvučný motiv několikrát vrátí, nepříjemný pocit z poslechu čehosi nepatřičného už ho neprovází. Veškeré pochybnosti pak definitivně mizí s druhou „The Temple Of Curved Space“. Sedm a půl minuty hudebního dobrodružství, silných melodií, kouzel ukrytých v detailech, ale i soubojů naleštěného kýče s povznášející pompézností. Je až s podivem, jak, i přes nepočítané množství melodií, snadnou vstřebatelnost a v dobrém slova smyslu hitovost písní, nemizí aura výjimečného zážitku. Nápady se nešetří a třebaže jednotlivá dílka pojímám bez vážnějších zádrhelů na první dobrou, je i po x-tém poslechu pořád co objevovat. Vždyť jen vezmeme-li za příklad první desítky vteřin „The Blue Dot“, špetka kosmo kláves, trocha BATHORY, porce mrazivé blackařiny a dokořeněno zoufalou bezvýchodností. Přitom se nejedná o žádný slepenec samozvaného šíleného génia, ale výše zmíněné prvky do sebe zapadají s naprostou samozřejmostí a cesta albem je příjemným dobrodružstvím.
Nejdelší kapitolou alba „Fossil Gardens“ je desetiminutovka „The Road To Awe“, kde pravda nedochází k tolika dějovým zvratům a postupnému rozkvétání, jak by se dle luxusní porce času a předchozích skladbách dalo očekávat, ale nuda to rozhodně není. Už kvůli vokálům ne. Ne snad, že by ve střídání čistého zpěvu a agresivního řevu byli Řekové nějací inovátoři, to už tady bylo milionkrát před a bude milionkrát po, je však znát, že si na této disciplíně dali tentokrát hodně záležet, každý z textů doprovází potřebná emoce. Předposlední věcí je instrumentální „Ludwig In Orbit“ a i když mne tak trochu vrací k neoblíbeným „Mannequins“, její dvě minutky dávám na pohodu, navíc mne její primitivnost ve spojení s názvem docela dobře baví.
S titulní „Fossil Gardens“ dobrodružná výprava končí a opakovaně nastavuje posluchačovi hned několik tváří; je jemná, chaotická, agresivní i temná…
Vlastně jako celé dílo, v jistých ohledech striktně konzervativní, v jiných se nekladou naprosto žádné zábrany. U alba „Eden In Reverse“ jsem si postesknul, že jejich příklon k progresivnímu rocku sice vítám, ale na akcích jako Czech Death Fest je už uvidím jen stěží. No a vida, s touto produkcí už jim tvrdě metalové dýchánky zase nejsou zapovězeny. Těžko tušit, s čím nevyzpytatelní Řekové přijdou příště, ale jejich aktuální podobu baštím i s navijákem.
Seznam skladeb:
- Starfront Promenade
- The Temple Of Curved Space
- Curse You, Entropia
- The Blue Dot
- The Road To Awe
- Ludwig In Orbit
- Fossil Gardens
Čas: 42:35
Sestava:
- Demian – bass, guitars
- Theoharis – guitars, vocals
- Cons Marg – vocals
- Haris – keyboards
- Foivos – drums
- Sakis Bandis – keyboards
